Chcete si přečíst něco duchaplného? Čtěte Teorii podivnosti

Chytrá horákyně na cestě nahoru a dolů

Chcete si přečíst něco duchaplného? Čtěte Teorii podivnosti
Chytrá horákyně na cestě nahoru a dolů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.

O co v té knize jde? Vlastně o všechno a o nic, o realitu a meze jejího poznání, o prolínání mikro- a makrosvěta, o normalitě a šílenství běžného dne. Vypravěčka, jmenuje se Ada Sabová, žije v Praze, skoro denně vykonává cestu mezi nábřežím a Legerovou ulicí, kde pracuje v Ústavu mezioborových studií člověka – nic takového neexistuje, ale mohlo by. Pracuje na jakémsi výzkumném úkolu, který nelze přesněji definovat, snad v něm jde o to, proč jsou lidé tak divní a proč jsou si někteří jsou sympatičtí a jiní ne, jestli je v tom nějaká zákonitost a zda ji lze určit a nějak kvantifikovat. Profesně deformována do jakési permanentně kognitivní funkce, ehm, pozoruje a přemýšlí během svých cest tam a nahoru o „záhadách bytí“, které začínají u Bristolské stupnice pevnosti stolice (ta opravdu existuje) a končí úvahami o teorii fraktálů a Velkém díle alchymistů. Nahoru a dolů, tam a zpět. 

Je to míněno napůl vážně a napůl parodicky: třeba ústav připomíná spolek mystiků nižšího řádu, je to místo jako z Bulgakova nebo z románů Stanislava Komárka, mám-li tu napsat někoho, ke komu by šla Horáková u nás přirovnat. Ona sama, tedy její Ada, je také předmětem výzkumu: její bývalý milenec zkoumá její sny, které se pak snaží ekonomicky využít. Mysteriózních věcí se v jejím nijak dramatickém životě nabízí víc, třeba syn její kolegyně kdysi někam záhadně zmizel, což má také jakousi souvislost s ní samotnou. Tak hrdinka chodí nahoru a zase dolů tou nehezkou novoměstskou trasou, občas zahne na Vinohrady do Rozhlasu, kde pracuje její matka, několikrát zajede mimo Prahu na Kokořínsko za svým penzionovaným otcem, který tam hloubí koupelnu ve skalní sluji. Je samozřejmě bezdětná, lehce snad z toho neklidná, ale schůzky s kamarádkou Norou a jejím nesnesitelným dítětem její nijak naléhavé mateřské tužby tlumí. 

Ada je věrným odrazem městské existence v pokročilém stadiu uspokojivé prázdnoty, jejíž tlak ale není nijak drtivý, naopak docela lehce snesitelný a vlastně příjemný. Nic důležitého se v takovém životě vlastně na povrchu neděje, vše plyne v jakési automatické jednotvárnosti a spořádanosti, z níž zmizel nějaký zásadnější smysl a řekněme poslání. Ada je samozřejmě ateistka a materialistka, ale potlačené „duchovno“ přesto, nebo tím spíš, do jejího světa vstupuje v podobě jakési tajemné soustavy opakujících se nahodilostí, bizarností, neurčitostí, záhad a nespolehlivostí (ano, nelze nezmínit Teorii spolehlivosti Ivana Diviše). Všechny pocházejí z „reality“, ale mají základ v pozorování bystré a zvídavé Ady, která je disponována k jakémusi hlubšímu chápaní souvislostí a vztahů. To se v knize děje soustavnou reflexí, která je, jak již bylo řečeno, míněna napůl vážně a napůl ironicky, což nemusí každému čtenáři dojít. Je to sled postřehů, krátkých úvah a metavýkladů, jež jsou bizarní, ale přitom zcela výstižné a trefné: třeba souvislost hustoty vlasů a asociálního jednání, pasus o pokrývkách hlavy a stupni militantnosti společnosti nebo o sklonu ulice a její ošklivosti a zkaženosti – to ji napadá v Ječné. Každou kapitolu lze číst jako malý intelektuální esej přizpůsobený deníkově odlehčené či rozmařilé formě, která je přitom promyšlená a velmi rafinovaně vystavěná. Je to kniha na důkladný rozbor, ale stejně tak na čtení, které čtenáře neotravuje, ale pobaví co chvíli nápadem, chytrou myšlenkou, dobře podaným vtipem. Je to projev velkého talentu, který se sešel s intelektem, a ještě s něčím navíc. Řekl bych s ženským mysteriem, ale aby mi to někdo neomlátil o hlavu, tak už raději skončím.

Pavla Horáková: Teorie podivnosti. Nakladatelství Argo, 360 stran.

 

5. ledna 2019