Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.

Sharon Van Etten: Remind Me Tomorrow

Doba přeje písničkářkám, možná dokonce dochází k nějaké jejich inflaci. Sharon Van Ettenová se ale nemusí bát, že by se mezi všemi těmi dámami s kytarou ztratila. První desku vydala před deseti roky, Remind Me Tomorrow je její pátá a je výborná. Van Ettenová má jasně rozpoznatelný hlas, spojuje se v něm síla a vnitřní intenzita, její hudba navíc vždycky měla přesný a čistý zvuk, zároveň líbezná i potemnělá, taky srdcervoucí, když na to přišlo. Na nové desce se posunula k syntezátorovému zvuku, někdy dokonce zlehka experimentálnímu. Vrstvy kláves v písních na Remind Me Tomorrow nevytvářejí nějak líbivě mohutný  efekt, často mírně vychýlené, z písní umělkyně to ale nedělá nějaké do sebe uzavřené „geniálničení“, dotváří dojem čehosi velmi osobního. A Sharon Van Ettenová se na desce projevuje jako suverénní autorka i interpretka, jistá i neokázalá, o to samozřejměji posluchačem zamává. Od úvodní majestátně narůstající I Told You Everything přes singl Seventeen, ve kterém je slyšet ozvěna osmdesátkového popu, futuristické zvuky z Jupiter 4, Malibu, cajdák trochu jako z nějaké diskotéky a zároveň neafektovaně vznešený. Nakonec deska dospěje k písni Stay, v jejím lehkém rytmu vyvane – zklidněně i roztouženě. Sharon Van Ettenová už vlastně není dáma s kytarou, v televizních vystoupeních se prezentuje jako diva v červeném kostýmu, škube sebou za mikrofonem, jako kdyby podléhala rytmu, věru to nepůsobí jako nacvičená choreografie. To taky chytne za srdce. Jeden by jí hned padl k nohám.

Steve Mason: About the Light

Velice a velice britská deska – v tom dobrém slova smyslu. Skotský umělec Steve Mason se na přelomu tisíciletí proslavil (relativně) se skupinou Beta Band, později vystupoval pod pseudonymem King Biscuit. About the Light je jeho třetí pod vlastním jménem a je nenápadným způsobem skvělá. Chytře zaranžované a přitom naprosto samozřejmě působící písně, nahrané tentokrát s minimem elektronických fines, charakteristických pro Masonovy dřívější projekty. Živě působící hudba s typicky britskou melodičností, která spíš než rozlehlé pláně Nového světa evokuje malebně ušmudlané město na ostrovech a stánek s fish and chips. Pobavená introvertnost a stopa ironie taky nemohou chybět. Energická a pozitivní hudba bez „vysmáté“ křeče.

Marissa Anderson: Cloud Corner
William Tyler: Goes West

Marissu Andersonovou a Williama Tylera by bylo možné zařadit mezi představitele tzv. amerického primitivismu, specifického způsobu hry na akustickou kytaru, který kombinuje postupy americké lidové hudby a moderní vážné hudby, především minimalismu. V 60. letech ho vyvinul uznávaný hudebník Jeff Fahey. Výsledkem jsou skladby, které dokazují nejenom velkou instrumentální zdatnost autorů, ale jsou zvláštním způsobem na pomezí – někde mezi brnkačkou z prérie a hypnózou. V tom, aby splynuly s masou rádoby oduševnělé new age hudby, jim ale brání jistá syrovost a intenzita, nepředstíraný kontakt se zemí. Marissa Andersonová patří k těm „zadumanějším“ umělcům toho směru, skladby na Cloud Corner mají velmi podvečerní náladu, je z nich slyšet táhlé blues i trochu country, vrstvy kytar v některých skladbách na desce připomínají nějakou orientální meditační hudbu. William Tyler oproti tomu dospěl od podobného zvuku k čemusi prosluněnějšímu a přístupnějšímu. Už nespoléhá jenom na akustickou kytaru, podobně jako na předcházejícím albu Modern country (2016) ho doprovází kapela, v jejích řadách je třeba i světoznámý jazzman Bill Frisell. I stopáže skladeb jsou jaksi písničkovější. Je to inteligentní hudba na cesty, nebo možná spíš pro předvečer cesty – předzvěst rána a otevřeného prostoru.   

Steve Gunn: Unseen Inbetween

Před dvěma a půl lety vystupoval v Praze a byl to zážitek. Málokdy se stane, že hrstka platících diváků může mít pro sebe hudebníka, který má už ve světě, a především ve Státech, celkem velké jméno, a hvězdě večera nijak nevadí, že hraje jen pro pár lidí, pustí to do nich naplno. Sehrané trio, které jako kdyby sdílelo společnou intuici, frontman, který dělá psí kusy s kytarou, při vší virtuozitě ale hraje naprosto účelně, ve spojení se spoluhráči tvoří jakousi proměnlivou zvukovou krajinu, do ní zapouští velmi civilní zpěv. Koncem března bude hrát v pražské Arše, tam už bude asi lidí víc. Škoda. Ale Steve Gunn si plný sál zaslouží. Unseen Inbetween je jeho asi nejpřístupnější deska, zvuk jeho písní je na ní taky víc „kapelový“, aranže košatější a vokál výraznější. Od větších instrumentálních ploch, zvukových impresí se posunul k blíž k písničkám, docela si to užívá. Černobílá fotografie na obalu ho zachycuje v pokleku, trochu jako na startu nějakého závodu. Je to tak, může doběhnout daleko. Taky už ledacos prošel, mimo jiné i spolupráci s různými výraznými osobnostmi hudební scény (třeba s Kurtem Vilem). Možná přichází doba, kdy i tady širší publikum ocení jeho hlas. Trochu distancovaný, někdy možná pobavený, zatímco z prstů do kytary tečou emoce. 

Mercury Rev: Bobbie Gentry’s the Delta Sweete Revisited

Mercury Rev jsou dnes už klasikové americké „ulítlosti“. Začali jako kapela extravagantní až skandální (málokomu se podařilo být vyhozený z pověstného turné Lollapallooza pro příliš hlasité hraní), vynikali v umění sabotovat sebe samé. Jejich hudba byla taky svého druhu sabotáž – komerčních aspirací, očekávání publika. Koncem 90. se ale znovuzrodili majestátní a něžnou deskou Deserter’s Songs. Od té doby pracují na nějakém vlastním pojetí americké psychedelie, v níž se pojí vlivy klasiky typu Teh Band a jejich posmutněle hravá poetika a poněkud „skřítkovský“ zpěv frontmana Jonathana Donahuea. Dlouho o nich nebylo moc slyšet, teď vydali album, které vlastně není jejich. Písničku po písničce natočili vlastní verzi alba pozapomenuté zpěvačky Bobbie Gentryové z 60. let, známé především díky hitu Ode to Billie Joe (s Mercury Rev spřízněná kapela Flaming Lips před pár roky podobně pojednala podstatně slavnější Dark Side of The Moon). Mercury Rev přistupují k originálu v něčem docela uctivě – je jim blízká kombinace country, folku a orchestrální instrumentace, s níž Gentryová předběhla dobu. V nových verzích jako kdyby k těm starým písním přibyla vrstva snu, přestaly být dokumentem doby a staly se neurčitou zvukovou impresí. Každou skladbu na desce zpívá jiná vokalistka, samá velká jména. Hope Sandovalová, Marissa Nadlerová, Lucinda Williamsová... Jednu píseň interpretuje herečka Carice Van Houtenová, představitelka nebezpečné čarodějnice Melisandre v populární Hře o trůny. Kupodivu to funguje.

Talk Talk: Spirit of Eden
Talk Talk: Laughing Stock
Mark Hollis: Mark Hollis

Nakonec něco neaktuálního, protože, troufám si říct, věčného. Minulý týden ve čtyřiašedesáti letech zemřel Mark Hollis, frontman kapely Talk Talk. Dvě desky, které natočila na přelomu 80. a 90. let, jsou vpravdě ohromující. Kapela, která začínala jako jedna z mnoha synthpopových kapel 80. let a občas byla přirovnávaná k Duran Duran, se v okamžiku, kdy měla na dosah výraznější komerční úspěch, obrátila do sebe. Nahrála dvě alba, na nichž jsou pauzy, ticho stejně důležité jaké přesně umístěné a skvěle zahrané tóny. Výtrysk ducha, asi se to nedá říct jinak. Výsledek soustředěného úsilí a inspirace, hudba, která si člověka může podmanit, přitáhnout k sobě nadlouho, je krásné jí podlehnout. Pisatelé nekrologů v souvislosti s Hollisem připomínali jiného exaltovaného anglického mystika – Williama Blakea – a nepůsobilo to nijak nepřípadně. Renomovaní hudebníci různých generací po hudebníkově smrti vyprávěli do médií varianty stejného příběhu – seznámil jsem se s tou deskou náhodou a pak jsem ji musel poslouchat pořád. Příběhu o tom, že hudba může v životě něco důležitého znamenat, něčeho podstatného se v člověku dotknout. O tom, že hudba může být taky odvážná, bezohledná vůči představám a požadavkům okolí, protože je nesená odhodláním najít nějaký vyšší smysl. Mark Hollis toho v životě nenatočil moc, k tomu, co po sobě nechal, se možná ani nedá nic dodat. Je prozíravé neohrnovat nos nad kluky, kteří se v popové kapele snaží udělat dojem na zástup fanynek. Jednou ze sebe třeba dostanou něco přesahujícího jejich život a dobu. Po Hollisově skonu je ta správná chvíle se s jeho dědictvím seznámit. Ta správná chvíle je ale vlastně vždycky.