Vytvořit pro film nebo televizi politické drama vycházející ze skutečných událostí je dnes v mnohém obtížnější než v dřívějších letech. Na první pohled by to ale mělo být naopak – politika je živá a dramatická a, mírně řečeno, živě a dramaticky se o ní také mezi lidmi na různých platformách debatuje. Jenomže pozornost publika je značně těkavá a paměť chabá, vytvořit film nějakou dobu trvá a vybrané téma může během toho času zestárnout a vyvanout, ztratit schopnost přitáhnout zájem diváků, kteří si už dávno stihli najít mnoho jiných. Navíc v atmosféře, kdy značná část publika má na všechno „silný názor“ a vnímá ty zásadní politické střety jako bitvu dobra se zlem, v níž jde vždycky aspoň trochu o všechno, jako kdyby ztrácelo smysl zkusit tohle binární vnímání nějak překročit. Je jistější jenom nějak ilustrovat, dramatizovat postoje a předsudky, s nimiž lidé do kina přicházejí.

Britský televizní film Brexit (koprodukce Channel 4 a HBO) se tomuhle trendu v nějaké míře vymyká. Je to taky film velmi dobře načasovaný, popisuje začátek příběhu, který v současné době velmi chaotickým způsobem kulminuje, jeho tématem je kampaň před referendem o vystoupení Británie z EU. Británie se z výsledku pro mnohé šokujícího dodnes plně nevzpamatovala, neopadly ani vášně, jež vzbudil. V mediálním světě nebo jeho významné části se ustálil obraz brexitu jako revolty zpátečnických mas, k jejichž vítězství dost možná napomohl i ruský vliv a země díky tomu může směřovat ke katastrofě. Filmový Brexit nedávnou historii nevykresluje takhle vyhroceně, jakkoli je zjevně psán z pozice stoupence setrvání v Unii. Představitel hlavní role Benedict Cumberbatch se v kampani před referendem angažoval na straně „zůstat“, ve filmu hraje šéfa kampaně rivalů Dominica Cummingse. V jeho výkonu ale není znát zájem postavu nějak démonizovat nebo zesměšňovat. Cummingsova manželka Mary Wakefieldová v textu pro konzervativní týdeník Spectator (je v něm zástupkyní šéfredaktora) popisovala Cumberbatchovu návštěvu značně entuziasticky a hercovu snahu ideového protivníka pochopit a „naučit se ho“ jako velice upřímnou.

V nějaké míře je to charakteristické i pro film scenáristy Jamese Grahama a režiséra Tobyho Haynese. Nijak se nesnaží ohromovat formou, dokumentárně stylizované vyprávění s občasným použitím archivních záběrů zobrazuje jednoduchý a přímočarý příběh – Brexit rozhodně není nějaká ambiciózní společenská freska, široce koncipovaný obraz země a společnosti. Je to především story jednoho muže, zjevně muže na svém místě. Vítězství stoupenců brexitu snímek popisuje jako téměř výhradně Cummingsovo dílo, vybojované často navzdory politikům na vlastní straně – nutně je to zjednodušující pohled, odpovídá ale redukci, která se v devadesátiminutovém filmu dá očekávat.

A Cummingse Brexit ukazuje jako v něčem typického filmového hrdinu. Silná individualita, která špatně vychází s upjatým okolím, člověk také netrpělivý, který nevydrží poslouchat hloupé řeči, dokáže ale skvěle improvizovat a vidí dál než jeho protivníci. Má vést  bitvu, jež zpočátku vypadá jako ztracená. Malá kampaň za odchod proti soupeři, za nímž stojí vládní mašinerie velké a silné země. O vítězstvích podobných outsiderů, kteří dokázali silou intelektu podobný handicap překonat, se natočilo hodně snímků – většinou zaměřených na to, aby se divák po jejich skončení cítil dobře a s radostí třeba i zatleskal. Vítězství slabšího v brexitu může vyvolávat pocity spíš smíšené. V Grahamově a Haynesově filmu se opakuje obraz Cummingse slyšícího „hučení“ země, je to trochu divadelní obraz, zároveň ale výstižný. Cummings má ve filmu schopnost vnímat frustrovaný bzukot těch, které britský politický a mediální establishment neslyší a vůbec nevnímá, nepočítá s nimi. „Hučení“, které není artikulované a nemá nějaký pevný program, se Cummings rozhodne usměrnit a využít. Také chápe, že zdánlivá síla nepřítele může být i slabostí. Zná jeho myšlení, zná lidi, kteří kampaň proti němu vedou, je přesvědčen, že ztratili kontakt s měnící se společností, myslí v překonaných schématech, nevšimli si, že někde dole, kam nedohlédnou, se sbírají síly k revoltě. 

Cummings ví, že jeho jediná šance je nejenom přesvědčit ty nepřesvědčené a „nalomené“, ale také oslovit ty, kteří si k volbám už dávno odvykli chodit. Podřídí tomu celou kampaň, nepřizpůsobuje se pravidlům druhé strany, ale nastoluje vlastní agendu, nutí svoje lidi ji opakovat, opakovat a pak pro jistotu zopakovat ještě jednou. Natlouct do veřejnosti těch svých pár bodů bez ohledu na to, jak moc daleko mají k pravdě – film například jako velmi podstatné pro výsledek referenda ukazuje strašení možným vstupem Turecka do Unie a následným příchodem milionů Turků do Spojeného království. Politici jsou v Cummingsově hře jenom statisté, figurky, jimiž kampaň posunuje podle potřeby. Film je taky všechny ukazuje pouze jako karikatury, klauny – od Borise Johnsona  (krátká scéna, v níž Johnson s nadšenou stoupenkyní odchodu debatuje o nepravdivých tvrzeních kampaně Leave a zároveň se snaží tak úplně nepotvrdit jejich pravdivost, je vskutku docela komická) po Nigela Farage, který spolu s dárcem Arronem Banksem působí jako dvojice přestárlých komiků.

Jako rozhodující film ukazuje Cummingsovo spolehnutí se na firmy analyzující chování lidí na internetu, díky němuž mohla jeho kampaň zasáhnout potenciální voliče, dostávat k nim sdělení šitá individuálně na míru. A taky o nich získávat informace ne zrovna čestnými i zákonnými způsoby. Lidé, o jejichž hlasy kampaň za odchod z Unie bojovala, jsou v několika scénách také ukázáni, opět se značným pochopením, jejich frustrace není nějak karikovaná, spíš je shledána odůvodněnou. Jedna z ústředních scén filmu zachycuje debatu na tzv. focus group, pořádanou kampaní za setrvání. Hádají se tam vybraní představitelé různých sociálních a názorových skupin. Elegantní velkoměstská dáma afrického původu předhodí anglické názorové oponentce, že zastává svoje stanoviska, protože je rasistka. Sedřená anglická paní reaguje slzavým a právem ukřivděným způsobem, její monolog je ale velice přesvědčivý. A přihlížející šéf vládní kampaně Craig Oliver (Rory Kinnear) si v tu chvíli uvědomí, že tu svou válku může prohrát, že lidí, kteří jsou podobným způsobem neprávem okřikováni, je hodně, a že už toho začínají mít dost. Možná jim Cummingsova kampaň nasadila do hlavy nějaké nepravdy, jejich naštvanost a nespokojenost ale vychází ze skutečné životní zkušenosti.  

Film vrcholí v pravděpodobně fiktivní scéně, v níž Cummings těsně před referendem Olivera potká a soupeři spolu zajdou na pivo. Oliver udělá Cummingsovi kázání (zjevně i jaksi v zastoupení autorů) – vůbec netuší, s jakými silami si zahrává, rozpoutal něco, co mu přeroste přes hlavu, budou to právě chudí stoupenci odchodu z Unie, kteří na brexit doplatí nejvíc, země je kampaní rozeštvaná tak, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat a nikdy se z toho úplně vzpamatovat nemusí. Cummings odpoví trochu vágními slovy o tom, že staré pořádky se přežily, elity, k nimž patří i jeho protivník, selhaly, uznávaní experti se ukázali jako hlavy sice mluvící, ale prázdné. Podobně seizmická událost jako brexit může vyčistit stůl, umožnit hlubší a radikálnější proměnu, nastolení nějakých nových poměrů. Rezonují v tom představy stoupenců a ideologů evropských protisystémových stran. A také jejich omezení a možná taky nedostatek imaginace, která nedokáže dohlédnout někam za zničení těch starých pořádků. Ano, západní elity se mnoha způsoby diskreditovaly, ukázaly jako sebestředné a ne dost schopné předvídat. Někdy ale jako by místo jejich třeba pochybného úsudku měla nastoupit inherentní a nezkažená moudrost lidu, ten často vzývaný zdravý rozum, který dost možná patří do říše báchorek. 

Pro kampaň za odchod Britů z Unie vymyslel Cummings skvělé heslo – Take back control, získat zpět kontrolu. Ten slogan se dotýká nějaké politické reality: o pravidlech života v Británii a jejím směřování by měli rozhodovat jen Britové, a ne evropské orgány. Zároveň ale artikuluje i nějaké hlubší přání, nepřipadat si ztracený ve vlastním životě, zbavit se dojmu, že mnou postrkují nějaké nadosobní síly. Vrátit se do těch dobrých časů, kdy člověk tuhle kontrolu měl, znovu ty šťastné poměry nastolit, přivolat pohádku zpátky. Vítězství stoupenců brexitu možná nespočívalo jenom ve schopnosti naplno využít možnosti moderních technologií, ale i v tom, že jejich kampaň účinně zahrála na strunu téhle prastaré touhy. A jejich ztroskotání může způsobit nutná srážka s realitou toho, že takový cíl je nedosažitelný politickými prostředky.