Krenkova opera Jonny vyhrává po devadesáti letech

Z časů, kdy to měli rádi horké

Krenkova opera Jonny vyhrává po devadesáti letech
Z časů, kdy to měli rádi horké

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací. Byla to první „jazzová opera“, reprezentativní kus své doby, která všechno měla ráda jinak, horké – a dost americké. Senzací dostatečně výmluvnou byla výrazná role černocha Jonnyho, který způsobí rozruch ve staré Evropě svou řekněme nekomplikovanou pudovostí: kromě toho, že před ním padají ženy do polohy horizontální, ukradne housle, z čehož pak vzniká poněkud zvláštní zápletka.

Praha díky své německé (a německo-židovské) menšině byla tehdy součástí německého kulturního milieu, takže německý (rakouský) moderní skladatel je mohl přirozeně považovat za své zázemí. A německá kultura tehdy nebyla o nic méně dynamická a přitažlivá než třeba francouzská, se kterou máme v Čechách modernismus a avantgardu tradičně spojeny. Zlatá éra výmarské republiky se sice pomalu chýlila ke svém konci, ale byly to časy, přinejmenším pokud jde o kulturu, zajímavé a jaksi pikantní – z čehož ostatně čerpá ceněný seriál Babylon Berlín, který uvádí ČT. Možná by se dalo říct, že současné uvedení opery Jonny vyhrává v Národním divadle by mohlo být takovým elitním bonusem pro jeho diváky.

Jisté přitom je, že německé a české divadlo tvořily vždy, a před druhou válkou to nebylo jinak, dva oddělené světy, které o sebe nejevily zvláštní zájem, ba spíš se ignorovaly. Němci chodili do svého divadla, Češi do svého – a pak už byla okupace, válka a konec německé existence v Böhmen. Takže když se Národní divadlo rozhodlo (v němčině) uvést v Praze skoro po devadesáti letech Krenkovu operu, kterou znají nejspíš už jen odborníci, je to gesto hodné ocenění. Na českém jevišti má Krenkova (ale mohlo by se klidně psát i Křenkova) opera svou premiéru. 

Opera je kombinace poslechu a pohledu. Začněme tím prvním. Krenek byl modernista s klasickou průpravou a zázemím. O „jazzové“ opeře lze mluvit spíš s licencí, ale to, co asi považujeme za hudbu velkoměsta, za hudbu, která se psala k němým filmům na konci jejich éry, za hudbu, která si bere inspiraci, kde může, hlavně tedy v Americe, poskytuje Jonny z plných plic. Je to hudba radostně eklektická a přitom suverénní, ve svých vážných polohách někdy trochu akademická, ve chvílích, kde se to rozjede, i velmi zpěvná a k uchu přilnavá. Po premiéře se v některých recenzích psalo o nedostatečně vyváženém hudebním provedení dirigenta Stefana Lany a o tom, že ne všichni sólisté byli na výši… Myslím, že je to nespravedlivé. Na druhé repríze na rozdíl od premiéry zpívala v roli nejsympatičtější postavy kusu, pokojské Yvonne, v plné formě Vanda Šípová, současná star pražské opery, takže člověk mohl být spokojen.

Opera je však též vizuální vjem. Ten byl svěřen režisérovi Davidu Drábkovi, jenž se jako představitel autorsky vyhraněných pohledů chopil díla po svém, dalo by se říct predátorsky. Dost toho předznamenal už výrazný, ba dráždivý plakát s mladým černochem, jehož dokonalé tělo přikrývá v dolní části pouze banjo, neboť je oblečen jen do pletených rukavic a šály. V pozadí je modré nebe a alpské panorama s mapami sjezdovek. Do tohoto „sexy vizuálu“ oděl režisér i svou inscenaci, kterou pojal především v prvním dějství jako nějaký velehorský delirantní sen, kam z alpských vrcholků sestoupili jako halucinační příznaky různí tvorové. Drábek věc spíš karikoval a zparodoval, než vyložil či předložil ve „věcné“ podobě, i když se lze domnívat, že nejzajímavější na Krenkově opeře je, že je právě dokumentem doby, která chtěla být tak moderní, až se v tom babylonu modernosti nakonec sama ztratila. 

 

Ernst Krenek: Jonny vyhrává. Hudební nastudování Stefan Lano, režie David Drábek, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéry 24. a 26. ledna 2019 v Národním divadle.  

15. února 2019