I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový. Může se týkat formy seriálu, která pro někoho asi představuje dostatečnou hodnotu sama o sobě, beze vztahu k tématu vyprávění. Rozhodující je ale myslím rozdílný pohled na hlavní hrdinku, novinářku Camille Preakerovou (Amy Adamsová). Někteří (jako například já) v ní vidí plochou a na efekt napsanou figuru, mnoho publicistů a diváků ale hluboce oslovila, troufám si odhadnout, že se jí autoři trefili do nějakého širšího diváckého očekávání. Asi by se o ní dalo říct, že je to hrdinka dnešní doby, což ovšem ani o ní, ani o té době nic pěkného nevypovídá.  
 

Ondřej Štindl