I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový. Může se týkat formy seriálu, která pro někoho asi představuje dostatečnou hodnotu sama o sobě, beze vztahu k tématu vyprávění. Rozhodující je ale myslím rozdílný pohled na hlavní hrdinku, novinářku Camille Preakerovou (Amy Adamsová). Někteří (jako například já) v ní vidí plochou a na efekt napsanou figuru, mnoho publicistů a diváků ale hluboce oslovila, troufám si odhadnout, že se jí autoři trefili do nějakého širšího diváckého očekávání. Asi by se o ní dalo říct, že je to hrdinka dnešní doby, což ovšem ani o ní, ani o té době nic pěkného nevypovídá.  
 

Camille je novinářka ze St. Louis, prý talentovaná, ale problematická, má problémy s alkoholem (následují spoilery). Otcovský editor ji vyšle do rodného městečka Wind Gap, kde byly nedávno zavražděny dvě dívky, její úkol je napsat o tom reportáž s lokálním „feelingem“. Pro hrdinku to ovšem znamená zpřítomnění jejích mnohých traumat, která jsou během osmi hodin seriálu postupně a dost dlouho v náznacích zobrazována. Wind Gap taky představuje jakýsi světský ekvivalent pekla, jak by si ho asi mohl soudobý pokrokář představovat. Místo s rigidní hierarchií a temnou tradicí – jsme na jihu –, kde vrcholnou událostí sezony je přehrávání místní historické legendy o ctnostné rodačce, která radši snášela „osud horší smrti“ připravený seveřany, než aby zradila vlastní lidi, bojovníky za svatou věc otroctví. Tomu všemu šéfuje matka Camille Adora (Patricia Clarksonová), majitelka místních jatek (čeho taky jiného), patologická jižanská kráska, která se neustále domáhá pozornosti a ráda si okázale zatrpí. Její palácové sídlo plné připomínek rodinné historie má atmosféru dusného terária, jemuž vládne monstrózní královna matka. Někteří recenzenti s obdivem zaznamenávali, jak se autorům Ostrých předmětů – režisérovi Jeanu Marcovi Valéeovi, hlavní scenáristce Marti Noxonové a autorce předlohy Gilian Flynnové – podařilo ukázat, že i ženy mohou být děsivé. Jako kdyby tím objevili Ameriku. Především ale – monstrozita ženských figur v seriálu nevyplývá z nějakého vnitřního ustrojení, z lidské inklinace ke zlu. Je čistě funkcí prostředí – jsou takové, že se patriarchálním poměrům ve Wind Gap přizpůsobily, vzaly je za své, vdaly se a měly rodiny, zůstaly doma. Od počátku je jasné, že vrahem je nějakým způsobem to místo samo, že příběh hrdinčina návratu po vlastních stopách a vyšetřování zločinu v současnosti se zásadním způsobem protnou.  A taky že se tak stane. Camille jen musí osm hodin popíjet vodku a pomalu se procházet městem, dokud jí ta „překvapivá“ pravda není vyjevena. Nezávislá žena mezi usedlými hospodyňkami odhodlanými nevidět, v jaké – jednorozměrně popsané – hrůze to vlastně žijí. A především žena traumatizovaná.

Část kritiky kromě právem chváleného výkonu Amy Adamsové vynáší Camille jako skvěle napsanou postavu, které se divák dostane do hlavy. Nedostane. Anebo dostane-li se, moc toho v té hlavě není. Postava Camille je jen souborem traumat, konstruovaným v duchu představy, že čím víc se trpí, tím větší bude umění. Proto se traumata na chudáka hrdinku jenom vrší, daleko za hranici nezamýšlené legrace – otce nepoznala, matka ji nemilovala, a především kvůli své duševní poruše fakticky zabila hrdinčinu milovanou mladší sestru, pak nešťastná Camille byla obětí skupinového znásilnění, propadla sebepoškozování, prakticky do celého těla si vyřezala různé k její situaci se vztahující nápisy, šla na léčení, potkala tam spolupacientku, v níž našla náhradního sourozence, jenomže ta nešťastnice nakonec spáchala sebevraždu, vypila lahev sava nebo něčeho podobného. To jednomu (jedné) rozhodně nepřidá. Nic než trauma. A skutečnost traumatu autoři publiku opakovaně a úporně vtloukají do hlavy, stejně jako podobně primitivní charakteristiky ostatních postav i světa, ve kterém se pohybují. Slaví s tím úspěch. Zjevně tím vyšli vstříc nějaké existující poptávce. Jednak svoje dílo vyslali do světa, který trauma, status oběti, jistým způsobem fetišizuje, staví na piedestal. Mimo jiné taky proto, že tímhle způsobem může každý najít nějaký klíč k chápání vlastního života, jeho snadné vysvětlení. Promítá se v tom i vnímání člověka jako vytvářeného především a možná dokonce výhradně vlivy prostředí. Ostré předměty vycházejí vstříc ještě další potřebě tzv. náročného publika – jejich forma je efektně umělecká (kamera, střih), obsah je ale podávaný natolik po lopatě, že musí dojít každému. Aplaus pro tvůrce seriálu asi souvisí i s tím, že dali diváctvu příležitost pochválit se, že něco chápe. Hurá. Vypadá náročně, ale žádné nároky neklade. Předkládá obraz, který je pro publikum při všech morbidních detailech docela bezpečný. Je řízený stereotypizací a ideologií, nikdo se nemusí bát, že by v něm narazil na nějaké skutečné tajemství, které je už z principu znepokojující a mohlo by klást překážky na cestě ke spokojenosti se sebou samým.