Jak Čechy a Slováky spojil osud sv. Jana Nepomuckého

Proč zešílela tetička

Jak Čechy a Slováky spojil osud sv. Jana Nepomuckého
Proč zešílela tetička

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají. Šlo v nich o staré dobré místo jedince v toku nedávných dějin. Žádné velké extravagance, ale dietlovsky pevná ruka vypravěče.

Třetí počeštěný román, Legenda o jazyku. Nepomucký 1972, je z nich nejslabší. Čtenáře, nalákaného na zajímavý námět („Středověká legenda o svatém Janu Nepomuckém ožívá v normalizačních kulisách roku 1972“) a zvědavého, co s tak českou látkou Slovák udělá, se postupně zmocňuje neklid a netrpělivost. Čte a trochu se přemáhá, váhá, zda v tom pokračovat, pak se přemůže v naději, že se na závěr dozví, oč vlastně šlo – a to pak té trpělivosti poněkud lituje. 

Jde o román federální, to je jeho klad. Slovenská rodina Dobrotků se přestěhuje na začátku 70. let do Prahy, otec pracuje na metru, matka, středoškolská profesorka, doufá, že v Praze se se svou křesťanskou vírou snáze ztratí. Jejich syn Tomáš začne studovat na filozofické fakultě historii. Kupodivu hned v prvním ročníku dochází na seminář, kde se z marxistických pozic probírá život a smrt Jana Nepomuckého. Vede ho mladý historik Šindelář, postava velmi nesympatická, kariérista a ješita, který se na studenty vytahuje a různě je zesměšňuje. Čtyři z nich vytvoří jakousi studijní skupinku, která se začne o Jana Nepomuckého, o němž předtím věděli jen velmi málo, zajímat trochu hlouběji. Začnou bádat na vlastní pěst, zjistí, že v Praze právě probíhá antropologický průzkum světcových ostatků (to opravdu probíhal, pod vedením prof. Vlčka), kterého se účastní také jeden mladý Francouz, se kterým se čtveřice studentů seznámí a on jim mimo jiné sdělí, že Nepomucký zemřel již při mučení a že hmota nalezená v lebce není jazyk, nýbrž zbytek mozku. Těmito informacemi posíleni dál chodí na Šindelářovy semináře, kde se kdovíproč probírá právě Nepomucký. Historie jeho konfliktu s Václavem IV. je tu rozvíjena formou otázek a odpovědí, které čtenáře, jenž to zná, nijak neobohatí, a ty, kteří to neznají, myslím, moc nezaujme. Celé je to podivné, ale ne tak, aby to bylo zajímavé. Chybí především hlubší motivace jak Šindeláře (ten, zdá se, toho o Nepomuckém také moc neví), tak studentů, kteří mají asi tolik životnosti jako postavy z dávného seriálu Kamarádi (jak tam hrál Váleček a Gábina).

Do této linie, řekněme univerzitně-normalizační, jsou vloženy kapitoly, kde se v ich-formě vypráví o pomatené tetičce, která vede nesrozumitelné řeči o jakési středověké vraždě. Všichni ji mají za blázna, jen vypravěč ji vyslechne a pochopí, že tetičku ovládá téma o Janu Nepomuckém a o jeho umučení. Postupně čtenáři dochází, že tetička bude jednou z těch studentek z dávných raných let sedmdesátých. A že se pravděpodobně něco hrozného stalo. 

A opravdu. Stalo se to, že z textu dosud nevzrušivě, až nudně plynoucího se stane thriller, který je ovšem tak za vlasy přitažený, že litujete, že jste se dočetli až k němu. Skupinu studentů, kteří se tak amatérsky a nevinně zajímali o středověkého mučedníka, totiž celou dobu sledovala StB, která z nich pak vyrobí „pravicově-rozvratnou náboženskou skupinu“, na níž se krutě vyřádí po vzoru dávných mučitelů. Osud Johánkův se vrátí v osudu ubohého slovenského mučedníka Tomáše a jeho zešílevší kamarádky Táni, budoucí tetičky. Dejme tomu, že chvályhodná snaha napsat o normalizaci tvrdě a bez vytáček nabere v konstrukci příběhu zcela přemrštěnou podobu. Estébáci udeří proti studentům historie, kteří jim během mučení nejsou schopni říct, že je do vášně pro Nepomuckého navezl soudruh PhDr. Šindelář, CSc… Ostatně, ten by měl vrátit titul, protože třeba tvrdí, že „Václav I. se zasloužil o nebývalý rozvoj českého království“, a myslí tím svatého Václava, který nebyl král, a co tedy rozvinul, bylo knížectví. Ale to padá i na hlavu redakce.

Pavol Rankov: Legenda o jazyku. Nepomucký 1972. Přeložila Petra Darovcová. Vydal Host 2019, 324 str.

 

21. března 2019