Na tom, že Donald Trump za první dva roky v Bílém domě proměnil Ameriku a svět tak jako žádný z jeho předchůdců od časů Ronalda Reagana, se shodnou zarytí trumpofilové s obdobně vyhraněnými trumpofoby. I s většinou Američanů, která ani jednu z těchto extrémních pozic nezastává, přestože by se z referování o činech a slovech amerického prezidenta mohlo zdát, že není občan Spojených států bez opravdu radikálního názoru na něj.
Zářící Jaroslav Faltýnek běží z jednacího sálu sněmovny, drží se telefonu a kamarádsky mává na známé v předsálí. Právě se mu podařilo vyhrát bitvu o insolvenční zákon a prokázat, kdo je v českém parlamentu skutečným lídrem. Euforie předsedy klubu ANO, který prokázal své schopnosti, však je v pochmurné atmosféře výjimkou. Protaženými tvářemi a cynickými vtipy dávají nespokojenost najevo poslanci poražených stran, ovšem sám premiér Andrej Babiš se jenom prosmykne okolo zdi, aby ho náhodou někdo neoslovil.
Prezident České republiky Miloš Zeman se chce sejít se šéfem čínské firmy Huawei, před níž jako bezpečnostním rizikem špionáže varují rozvědky západních zemí včetně českého Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost. Oznámil to ve své pravidelné talk show Týden s prezidentem v televizi Barrandov. Hlava státu si prý chce osobně vyjasnit, co se v poslední době kolem Huawei a další čínské technologické firmy ZTE odehrává. Varování před ní je podle něho součástí obchodní války „počítačových firem“.
V roce 1995 vydalo nakladatelství MIT Press dost zvláštní knihu. Jejím autorem byl jistý Phil Zimmermann a obsahovala pouze zdrojový kód v programovacím jazyce C. Massachusetts Institute of Technology, podstatně prestižnější a proslulejší bratříček našeho ČVUT, vydává technické literatury spoustu. Pro laiky bývá obvykle nesrozumitelná, specialisté si v ní ovšem čtou. Zimmermannova kniha byla výjimkou: nebyla totiž určena primárně lidem, ale počítačům.
Češi patří mezi ty malé národy, které si v dějinách musely projít mnohými útrapami a zklamáními. Zřejmě proto mají často potřebu hledat pozitivní momenty své historie, které potvrzují, že i přes nevelkou početnost dokázal nenápadný středoevropský národ častokrát zanechat ve světě výraznou stopu. V preferovaných dějinách je proto například populární příběh českých legionářů za první světové války, naopak se ale přehlížejí čeští hrdinové v rakouských uniformách, kteří jaksi nepasují do národního mýtu.
O Vánocích roku 1492 najela loď Santa María na mělčinu a musela být opuštěna. Bylo to nepříjemné, protože na zbylé koráby se všichni Španělé nevešli. Kolumbus se tedy dohodl s místním náčelníkem, kasikem (něco jako kmenový kníže) Guacanagarim, že 39 mužů nechá na místě. Zřídili si zde provizorní pevnůstku jménem Navidad, Vánoce. Při svém návratu o rok později už ji zde nenašel; sousední kasik Caonabo totiž Španěly přepadl a vyvraždil. Byla to být první prolitá krev v dlouhé řadě válek.
Dvě emotivní debaty předcházející dvěma klíčovým hlasováním, o brexitové dohodě a o důvěře vládě, ukázaly britský parlamentarismus v celé jeho šílené kráse. Výkřiky, nadávky, skvělé proslovy, hádky s předsedajícím, létající listy papíru, to vše dohromady utváří neuvěřitelné divadlo, kterým je zasedání Dolní sněmovny. Po staletí utvářená pravidla zapříčinila, že „matka parlamentů“ je asi nejzábavnějším místem pro sledování praktické politiky.
Když půjdete Dobrovského ulicí na Letné a před domem č. 15 se podíváte na chodník, uvidíte tři malé měděné kostky zasazené do dlažby. V Německu se jim říká Stolpersteine, „kameny, o které se zakopává“, česky se to překládá jako „kameny zmizelých“…
V jedné zemi žil oligarcha, který jako všichni ostatní oligarchové vydělával na dotacích. Měl to však těžké, protože ho vláda státu, kde žil, nechtěla podporovat tolik, jak potřeboval. Proto využil dotace k tomu, aby založil stranu, vyhrál volby a stal se premiérem. Najednou bylo dotací mnohem víc, stát šel jeho firmě na ruku, nastaly však potíže s Evropskou unií.
Finální dějství britské národní ságy zvané brexit začalo v úterý 15. ledna opravdu velkolepě, největší porážkou vlády v moderních dějinách. Pro dohodu o odchodu z EU z dílny premiérky Theresy Mayové hlasovalo 202 poslanců, proti 432. Za normálních okolností by po takové porážce předseda vlády okamžitě rezignoval. Jenže v Británii nyní nevládnou normální okolnosti.
Z mnoha částí mírného pásma severní polokoule včetně USA slýcháme nářky nad tím, že les je oslabený a šíří se v něm dosud neznámé nebo málo rozšířené choroby. V Čechách jsme zatím v mediální době kůrovce, protože žije na Šumavě (cokoli se totiž odehraje na Šumavě, působí závažně až mysticky) a dokáže zlikvidovat stoletý smrk za týden.
Problémy s hledáním partnera jsou nejspíš staré jako lidstvo samo. Ve snaze najít toho pravého, minimalizovat trapnost a maximalizovat své šance se hledači lásky nikdy neostýchali využívat nové technologie. První doložená žádost o seznámení v tisku se objevila v roce 1695 v londýnském periodiku, ve kterém stálo: „Asi třicetiletý gentleman s dobrým vkusem hledá mladou dobrou ženu se jměním okolo tří tisíc liber.“ Osobní inzeráty se časem staly běžnou součástí novin. S nástupem internetu se randění rychle digitalizovalo.
Americká armáda posiluje přítomnost v Evropě, zatímco v Pacifiku má americké námořnictvo úkol čelit rostoucí moci Číny. Vedle toho se USA a Peking dostaly do nefalšované „obchodní války“ a padají mezi nimi nebývale ostrá slova. V Evropě se naopak množí varování, že by se mohlo opět vystupňovat napětí mezi Západem a Ruskem. Toto „přetlačování“ velmocí trochu připomíná situaci, jež existovala na počátku 20. století, a tudíž rostou obavy, že (podobně jako tehdy) může propuknout další ozbrojený konflikt.
V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální.
Když historika Zdeňka Kalistu pustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii po osmi letech z kriminálu, mohl se zčásti vrátit ke své práci. A tak připravoval mimo jiné knihu historických esejů Cesta po českých hradech a zámcích, která potom stejně vyšla až v roce 1993, jedenáct let po Kalistově smrti. Nejvíc hradních portrétů napsal ze svého milovaného Pojizeří a pak z jižních Čech, ale jsou tam i odskoky jinam, třeba do Lokte, „hradu na pomezí země“, jak loketskou kapitolu nazval.
Od hloupého a stále nepochopitelného zničení dřevěného kostela v Třinci-Gutech uplynul už rok a půl. Hned druhý den po činu se na policii přihlásil jeden z mladíků, který pomohl k objasnění celého případu svou výpovědí. Krajský soud v Ostravě pak za necelý rok od požáru udělil tvrdé tresty. Dva mladíci si odsedí devět a osm let, jejich spolupachatel, v té době nezletilý, tři a půl roku.
Cesta, po které jsme dosud šli a stali jsme se díky ní nejbohatší a nejvyspělejší zemí postkomunistické střední a východní Evropy, už nemá pokračování, které by vedlo k dalšímu rychlému vzestupu životní a civilizační úrovně. Pokud se co nejrychleji nepustíme do druhé vlny transformace, čeká nás stagnace nebo úpadek. Svůj úspěch jsme v posledních třiceti letech postavili na atraktivním poměru cena/výkon.
Netrpěli nadarmo. Kdyby řidiči nemuseli před vánočními svátky čekat až dvanáct hodin v kolonách na D1, veřejnost by nezažila argumentační smršť premiéra Andreje Babiše v televizním pořadu Václava Moravce. Když vysvětloval, že jeho ministři stavějí nejvíc dálnic v historii, nebylo pochyb, že se premiérovo vystoupení zapíše od dějin marketingu.
V září minulého roku si vynálezce, celebrita a šéf několika technologických společností Elon Musk zadělal na další skandál poté, co na veřejnosti vykouřil jointa. NASA ohlásila, že v souvislosti s Muskovým „nevyrovnaným“ chováním provede přezkoumání bezpečnosti v Muskově vesmírné společnosti SpaceX. Šlukování marihuany nedocenili ani investoři a akcie Muskovi automobilky Tesla se v reakci propadli. Nejzajímavější na celém incidentu ale asi není výstřední chování Muska, které se od géniů jaksi očekává, ale to, že se odehrálo díky médiu, které před pár lety ještě neexistovalo.
Znáte to; když jdete kolem nějakého známého místa, tak se vám vybaví nějaká situace, nějaký dojem, nějaké slovo. Tak mně se v Praze na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice vždy vybaví polské slovo „ośrodek“, což znamená středisko nebo prostě centrum.
Dva mladíci, Steve Wozniak a Steve Jobs, založili firmu Apple 1. dubna 1976 v garáži Jobsových rodičů. Radil jim přitom čtyřicetiletý inženýr Ronald Wayne, jehož podíl na firmě činil deset procent. O dva týdny později však Wayne došel k názoru, že projekt je příliš riskantní, zejména kvůli turbulentním osobnostem obou zakladatelů. Na rozdíl od Wozniaka a Jobse měl Wayne nějaký majetek, po kterém by v případě dluhů skoro určitě pásli věřitelé. Proto raději svých deset procent prodal Wozniakovi a Jobsovi za 800 dolarů.
Když daně rostou rychleji než reálné příjmy obyvatelstva, jde podle definice deníku The New York Times o tzv. zlodějské daně. Teď jim čelí také České republika.
Psát o takzvaném otrokářském zákonu je nevděčná úloha. Už samotný název, který zákonu přiřkla opozice a od ní jej přebrala všechna zahraniční média, vymezuje hřiště, na němž se debata vede. Bez znalosti maďarštiny se nelze dobrat znění legislativy, protože se ho nikdo neobtěžoval přeložit do angličtiny. A pak, a to především, je těžké psát o něčem, co je poměrně přiznanou záminkou, dalším z mnoha katalyzátorů nespokojenosti části společnosti s vládou Viktora Orbána od roku 2010.
Dojet do Míšně je velmi jednoduché. Ten, kdo je schopen jezdit vlakem, dojede do Drážďan a pak si sedne na regionální vlak, který jezdí asi každých dvacet minut a za chvíli je na nádraží v Míšni čili v Meißen. Kdysi, za časů NDR, se tam jezdilo na odborářské zájezdy do slavné míšeňské porcelánky, kde se Čechům předváděl jejich pravý český cibulák, jenž ovšem pochází… ze saské Míšně.
Oficiálním počátkem plánů pro zavedení jednotné měny byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zároveň měnila stávající Evropská společenství na Evropskou unii. Už na svém samotném počátku mohla selhat.
Jedním z hlavních domácích témat letošního roku bude test, jestli třicet let po roce 1989 žijeme ve skutečném právním státě, který se nezastaví před zločiny mocných, nebo tady máme VIP trestní právo s pardony a přehlížením kriminálních činů těch, kdo vládnou. Testuje se na nejnáročnějším případu. Na premiéru Andreji Babišovi, obviněném spolu se svými rodinnými příslušníky z dotačního podvodu velkého rozsahu na Čapím hnízdě.
V noci na 16. ledna roku 1969 spal dvacetiletý student filozofické fakulty Jan Palach u rodičů ve Smetanově ulici ve Všetatech. Nechal se vzbudit o půl šesté ráno, pak se vypravil vlakem do Prahy a zřejmě už v osm hodin dorazil do spořilovských kolejí, které byly na místě, kde dnes stojí kačerovské depo metra. Tam sepsal ve čtyřech exemplářích mimořádně stručnou zprávu, kde vysvětlil, proč se hodlá upálit. Chtěl „probudit lid této země“ vzhledem k tomu, že se necelý půlrok po sovětské invazi „ocitl na pokraji beznaděje“. Podepsal se „Pochodeň č. 1“. V jedenáct z kolejí odešel, tři dopisy odeslal poštou a jeden nechal v aktovce, kterou si vzal na Václavské náměstí.
Když před Vánocemi skončila podzimní část české nejvyšší fotbalové soutěže, fanoušci klubů řešili kromě přestupových spekulací také jedno velké téma – katastrofální podzim Sparty, který v jejím podání po 19 odehraných kolech znamená průběžnou pátou příčku a propastnou ztrátu 17 bodů na vedoucí Slavii. „Sparta v závěru podzimu představovala fackovacího panáka, do kterého si bouchl každý, kdo šel kolem. Slovácko, Teplice a na závěr i Příbram,“ hodnotí nešťastný podzim fotbalový redaktor Deníku Sport Jan Vacek.
Ze všech mírových smluv, které kdy byly na světě uzavřeny, byla nejhorší Versailleská dohoda. Žádná jiná nebyla zpochybněna tolikrát a tak záhy po svém podpisu. Také se žádný z obdobných dokumentů nestal příčinou ještě ničivější války, než kterou měl uzavřít. Právě letos, sto let od svého podpisu, poslouží dohoda z pařížského předměstí Versailles opět jako terč nesmiřitelné kritiky.
Sexualita je jedním z nejožehavějších témat sama o sobě. Dotýká se naší intimity a je to silové pole pod velkým napětím, které nám na jedné straně může přinášet vrcholné uspokojení, na druhé straně – jako fakticky neosobní síla, určená primárně k udržení rodu – ohrozit naši integritu a lidskou důstojnost. Není divu, že názory na projevy pohlavnosti se velmi liší a jsou silně emocionálně podbarveny, podobně jako snad už jen názory na politiku a náboženství.
