Kde zanechal architekt Rudolf Wels svá největší díla

Osudové kostky v městě Sokolově

Kde zanechal architekt Rudolf Wels svá největší díla
Osudové kostky v městě Sokolově

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když půjdete Dobrovského ulicí na Letné a před domem č. 15 se podíváte na chodník, uvidíte tři malé měděné kostky zasazené do dlažby. V Německu se jim říká Stolpersteine, „kameny, o které se zakopává“, česky se to překládá jako „kameny zmizelých“… Tyhle patří rodině Welsových, architektu Rudolfovi, jeho ženě Idě a synu Martinovi. Žili zde, v nejhořejším bytě s terasou, od roku 1935: dům vyprojektoval Rudolf Wels a se svými nebližšími se sem přestěhoval z Karlových Varů, kde to jako židovský architekt a čechoslovakista už nemohl vydržet. Na Letné bydleli čtyři roky, pak byl dům arizován, tedy ukraden, a oni se museli odstěhovat do malého bytu v Mánesově ulici na Vinohradech. V lednu 1942 je transportovali do Terezína, v září 1943 do tzv. rodinného tábora v Osvětimi a tam při hromadné vraždě 9. března 1944 jejich životní cesta skončila. Ty kostky ji připomínají.

Největší kostka tohoto významného architekta první republiky stojí ale v Sokolově, v tom městě na okraji. Vlastně jsou to kostky dvě, a po městě ještě několik kostek menších, rodinných. Ty dvě velké kostky jsou společenského rázu a prospěch z nich mělo a má celé to město, které je zajímavější, než se obecně soudí. Obě vznikly podle Welsových plánů v první polovině 20. let, kdy převážně německý Falkenau an der Eger byl hornickým městem se silnou sociální demokracií, které byla myšlenka veřejných staveb blízká. O stavbě Hornického domu – Bergarbeiterheimu – bylo rozhodnuto v roce 1922, v lednu 1923 předložil Rudolf Wels, kterému tehdy bylo čtyřicet let a byl zralý na velká díla, projekt, ten byl pak dopracován a v srpnu téhož roku schválen, pak se začalo kopat. A už 4. října 1925 se slavnostně otvíralo. Marxova bronzová busta tam klidně mohla stát ve foyer vedle Masarykovy, jak to skutečně vidíme na fotografiích z oněch let.  

Hornický dům neboli Horňák, původně Bergarbeiterheim, nejvýznamnější dílo Rudolfa Welse (1882-1944. Sokolov by si bez něj člověk nedovedl představit. - Foto: Jiří Peňás

V té samé době vznikala druhá Welsova sokolovská (falknovská) kostka, škola na Schönwerthu neboli Na vyhlídce, jak tomu kopečku nad nádražím ale nikdo neříkal a neříká, neboť je to pro všechny stále Šenvert. Ta byla otevřena také v roce 1925 a vyučovalo se tam německy. Pro českou menšinu se otevřela škola o rok později v dnešní Komenského ulici za zámkem, který tehdy patřil Nosticům. A podle čích plánů se stavělo? Takže vlastně jsou ty veřejné Welsovy kostky v Sokolově tři.    

Ale já znám dobře jen ty dvě větší. Vlastně jsou to dvě nejdůležitější kostky mého mládí, protože do jedné jsem chodil na gymnázium a čtyři roky hleděl z jeho oken na vlaky: vždy v devět vyjížděl ze Sokolova tzv. Pařížan, který opravdu končil až tam, což mi přišlo jako na jiné straně kosmu. 

A do druhé kostky jsem chodil na školní plesy, ale spíš to byly divoké pubertální pitky, které končily s hlavou v toaletní míse. Ve všední dny jsem tam ovšem docházel na obědy, protože to gymnázium nemělo tehdy jídelnu, ale nějakou smlouvu, že se bude studentům vařit v Hornickém domě, podotýkám, že obědy nebyly zadarmo – a byly dost hnusné, jako Sokolov v té době, tedy na začátku 80. let, bože, jak je to dávno, byl všeobecně.    

Ale s tímto Sokolovem měl za mého mladí Rudolf Wels už málo co společného. Tehdy o něm mohlo vědět jen pár historiků architektury, a to bůhví jestli. Hornický dům čili Horňák byl obří kulturák na náměstí Budovatelů, ale všichni mu říkali a říkají Nové, protože v Sokolově je ještě náměstí Staré, které se dnes i tak oficiálně jmenuje: dříve prostě Marktplatz, do roku 1990 se nazývalo 9. května – Američané přitom přijeli do Falknova, jak se Sokolov do roku 1948 normálně jmenoval, 6. května. 

Myslím, že tehdy, tedy v 80. letech, by naprostá většina Sokolováků jen těžko odpovídala, kdyby se jich někdo zeptal, jako že se jich tehdy nikdo neptal, kdy a jak se ten obří dům v jejich městě vzal. Ti mladší by asi říkali, že je tam z 50. let, protože on tak nějak socialisticky vypadal a do toho uhelného města bez paměti i zapadal. Starší by nejspíš matně vzpomínali, že když sem po válce přišli, už to tu stálo, víc by nejspíš nevěděli. Dům byl ostatně na začátku 70. let upraven, obložen zepředu bílošedým mramorem a osekán o prvky, které by snad prozrazovaly nějaký komplikovanější původ. Matoucí mohl být i ten velkolepý vlys v průčelí fasády, když tedy na něj člověk vůbec zvedl zrak. Jsou na něm dělnické, při bližším pohledu hornické postavy, a při ještě bližším zjistíte, že je tam znázorněn nějaký děj: ranní vstávání, loučení s rodinou, pak cesta do práce, fasování nástrojů a fárání: z čehož je poznat, že dříve byly v okolí doly hlubinné, teprve po válce se začalo rýpat na povrchu. A ten komiks pak pokračuje dvěma výjevy práce v dole, pak pokračuje vyfáráním a vrácením nástrojů, zase cesta domů a znovu doma. A zítra zase znovu. Je to vlastně mýtus věčného návratu nekonečné dřiny a práce, nebezpečné a šíleně ubíjející, ale zároveň nutné a nezbytné, protože na ní a na jejím produktu byla tahle civilizace založena. Ten námět je věčný a nepatří žádné ideologii, to jen ty nejhnusnější mají sklony si ji přivlastňovat, takže vlys mohl přečkat i časy po Mnichovu, kdy se stal okresním sídlem NSDAP – Kreishaus NSDAP – a volné prostranství před ním ideálním místem pro shromažďování kmene, jak se v tom ostatně pokračovalo po výměně obyvatelstva, což mohu jako účastník několik sokolovských Prvních májů dosvědčit. 

Sokolovské gymnázium se od roku 1945 nastěhovalo do školy na Schönwerthu čili Na vyhlídce. Starou německou obecní školu, postavenou podle návrhu Rudolfa Welse, připomínalo jméno ulice Žákovská- Schullgasse. - Foto: Jiří Peňás

Ale zpět k reliéfu. Ten klidně mohl někdo považovat za socialistický realismus, ale přece jen na to byl reliéf příliš modernisticky stylizovaný, ti vzdělanější říkali, že je to dílo Otty Gutfreunda, který ovšem zemřel v roce 1927, což narušovalo představu, zekdy by ten dům mohl být. Až karlovarský historik Stanislav Bucharovič v roce 1985 odhalil, že autorem byl po válce „odsunutý“ karlovarský sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer (1890–1972). Ale právě přesvědčení, že jde o dílo Gutfreundovo, tedy autora sousoší Babička, zapůsobilo, že tam ten reliéf přečkal poválečné časy, kdy se jinak skoro všechno germánské odstraňovalo, ničilo, překrývalo.    

Uvnitř byl rovněž tak nějak unifikovaný, původní styl, který zůstal zachován na dobových fotografiích a dal by se snad označit jako dělnické art deco, vzal dávno za své a byl nahrazen tím, co tak zdejší poměry tehdy nabízely: když nevíš, co s tím, dej tam mramor a na zem lino. Ale stejně myslím, že když tam člověk vešel, tak to na něj muselo zapůsobit slavnostně až velebně, protože ten velkorysý projekt se nedal jen tak úplně potlačit, a zvláště ve velkém sále zůstalo viset něco velkolepého. Jako žák, nebo spíš spolupracovník velkého Adolfa Loose myslel Wels prostorově, v intencích Loosova Raumplanu, takže místnosti jsou jakoby do sebe zasunuty na různých úrovních, jako když vytahujeme jednu kostku z druhé. 

A tento efekt, který oceníme nejlépe uvnitř, použil Wels i u druhé kostky, ve škole na Schönwerthu, která za války sloužila jako vojenský lazaret a po jejím skončení se z ní stalo už české gymnázium. Až donedávna tam vedla cesta přes železniční lávku, z níž se otevřel pohled na opravdu důstojnou školní budovu, jež vlastně neměla normální vchod, protože Welsův projekt počítal ještě se zvláštním vchodem pro Knaben und Mädchen. To za nás se tam vcházelo kolem školníkova bytu, který každé ráno kontroloval, jestli se přezouváme. Jinak to byla ale škola na poměry docela liberální a třeba délka vlasů nebo džíny se tam neřešily jako na mnoha jiných školách. Systém masivních kamenných schodišť, ve kterých se mladík musel nejprve chvíli orientovat, takže první rok často bloudil, působil jaksi tísnivě a autoritativně, ale tak to ve školách má možná trochu být. O to víc si pak člověk věcí váží a také toho, když to má za sebou: dosud si nesu ten pocit, když padla a student mohl vyjít ven, ocitl se v prostředí skoro venkovském, na Šenvertu, odkud bylo za pěkného počasí vidět na celý Sokolov, vylágrovanou pánev a dál na valy Slavkovského lesa, těch asi nejopuštěnějších kopců v Čechách. A pak se šlo přes železniční lávku dosti hnusnou čtvrtí, jejíž ošklivost rozhodně za těch pětatřicet let nezmizela, a došlo se k Ohři a pak ještě kousek dál až k Horňáku, kde jsem si sedával v dolní restauraci u stolu tak, abych viděl, jestli tam přijde jedna spolužačka, kvůli které jsem se pak někdy večer v tom samém domě trochu opil. To už je dávno a já slibuju, že tady v této rubrice dám dlouho pozor, abych své sentimentalismy už příliš nerozvíjel. 

Dodám jen, že gymnázium se z kostky na Schönwerthu vystěhovalo začátkem 90. let; nevím, jestli toho v Sokolově nelitují. Hornický dům se od roku 1994 jmenuje Městský dům kultury a v roce 2006 byl rekonstruován aspoň zvnějšku do podoby blízké Welsovým představám. Od té doby je na průčelí též pamětní deska a v témže roce vyšla o Welsovi kniha místního historika Michaela Runda Po stopách Rudolfa Welse. Bez ní bych tento článek napsat nemohl. 

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

23. ledna 2019