Před 20 lety vzniklo euro jako nehmotná platební jednotka

Jedna měna pro jeden kontinent

Před 20 lety vzniklo euro jako nehmotná platební jednotka
Jedna měna pro jeden kontinent

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oficiálním počátkem plánů pro zavedení jednotné měny byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zároveň měnila stávající Evropská společenství na Evropskou unii. Už na svém samotném počátku mohla selhat. Podléhala totiž ve Francii schválení referendem a prognózy byly do poslední chvíle nejisté. Nakonec prošla v poměru 50,8 : 49,2, celkem o pět set tisíc hlasů. Čtvrt roku předtím voliči v Dánsku tu samou smlouvu skoro tím samým poměrem 50,7 : 49,3 odmítli. Úspěšná mobilizace odpůrců Maastrichtské smlouvy naznačila, že další evropská integrace přestává být vnímána jako jednoznačně kladná věc a že od této chvíle bude potřeba počítat s existencí euroskepticismu jako reálné politické síly. Dánové nakonec přistoupili ke smlouvě poté, co si vyjednali takzvané čtyři výjimky (opt-outs), mezi nimiž je i výjimka z měnové politiky. S těmito výjimkami pak smlouva opakovaným referendem v Dánsku prošla.

Ve státech EU panuje ohledně společné měny dvojí nálada „happy in, happy out“. V zemích, které euro zavedly, zůstává mezi obyvatelstvem populární, v zemích, které eurem neplatí, jsou naopak populární národní měny. - Foto: Profimedia

Zrození myšlenky

Samotné počátky budoucí eurozóny v zákulisních jednáních předcházejících Maastrichtské smlouvě byly dlouho zahaleny tajemstvím. Teprve roku 2010 přinesl německý Der Spiegel rozsáhlou reportáž opírající se o odtajněné vládní dokumenty a výpovědi svědků. Otcem společné měny byl podle ní francouzský prezident François Mitterrand. Socialista Mitterrand měl s německým kancléřem Helmutem Kohlem (CDU) velmi dobré vztahy a na veřejnosti často vystupovali jako přátelé. Když však Kohl začal s kampaní za znovusjednocení Německa, narazil ve Francii na tuhý odpor. Francie nebyla jen Mitterrand, a dokonce i on měl o Kohlově projektu své pochybnosti.

Kohl potřeboval ke sjednocení Německa souhlas vítězných mocností druhé světové války. Sovětský svaz na tom byl tak ekonomicky špatně, že se dal přesvědčit penězi. Konečná částka, kterou Bonn různými způsoby zaplatil Moskvě za její souhlas s tím, že se vzdá svých zájmů v NDR, není dodnes přesně známa, odhaduje se na 50–80 miliard tehdejších marek. Něco jiného byly Velká Británie a Francie. Těm o peníze nešlo, obávaly se spíše toho, že sjednocením Německa vznikne za Rýnem příliš velký a těžko zvládnutelný soused, který by s jiným kancléřem v čele mohl začít dělat potíže. Mělo-li tedy jednotné Německo vzniknout, vyžadovala zejména Francie politické záruky, které jej připoutají ke zbytku Evropy jako konstruktivní sílu.

Francouzská politická scéna spatřovala odpověď v tom, že se Německo zaváže k další evropské integraci. Jedna z položek integrační agendy, u které bylo možno udělat poměrně rychlý pokrok, byly plány na zavedení jednotné evropské měny. A právě tu jmenoval údajně Mitterrand Kohlovi jako podmínku pro francouzský souhlas se sjednocením Německa. Při zavedení jednotné měny bylo nutno obejít německou veřejnost, která měla ke tvrdé marce velmi silný vztah. „Věděl jsem, že referendum v Německu nemůžu nikdy vyhrát,“ řekl už bývalý kancléř Kohl novináři Jensi Peteru Paulovi roku 2002, „poměr byl tak tři ku sedmi… Kancléř musí vědět, kdy použít sílu, a v tomhle případě jsem se zachoval jako diktátor. Euro je synonymum Evropy.“ (Paul zveřejnil rozhovor až roku 2013.)

Kvůli prosazení společné měny také Helmut Kohl začátkem 90. let přehodnotil své plány na politický důchod a kandidoval v roce 1994 znovu na kancléře. Obával se totiž, že jeho tehdejší designovaný nástupce Wolfgang Schäuble nemá k takovému úkolu dostatek autority. Aby byla pro Němce ztráta marky přijatelnější, vymínila si spolková vláda několik ústupků. Nová instituce, která měla na společnou měnu dohlížet, Evropská centrální banka, byla zřízena ve Frankfurtu nad Mohanem. Vstup do zóny měl být umožněn pouze státům, jejichž veřejné finance jsou v dostatečně dobrém stavu k tomu, aby neohrožovaly stabilitu budoucího platidla.

Něco za něco. Francouzský prezident François Mitterrand (druhý zleva) prý žádal na německém kancléři Helmutu Kohlovi (uprostřed) souhlas se zavedením eura jako podmínku pro francouzský souhlas se sjednocením Německa. - Foto: Profimedia

Vstupy a výstupy

Konvergenční (maastrichtská) kritéria, která měly jednotlivé státy splňovat, byla ztělesněním německých představ o řádném hospodaření: nízký veřejný dluh (do 60 % HDP), nízká úroková míra na desetiletých státních dluhopisech, nízká inflace, stabilní směnný kurz a nízké rozpočtové deficity. V květnu 1998 bylo ohlášeno, že Belgie, Finsko, Francie, Německo, Nizozemí, Irsko, Itálie, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko tato kritéria splňují. O sedm měsíců později, 1. ledna 1999, vzniklo euro jako nehmotná platební jednotka, užívaná v bankovním styku a na šecích. V roce 2001 bylo do eurozóny přijato Řecko a začátkem roku 2002 se objevily první bankovky a mince, které během dvou měsíců nahradily zanikající národní měny. V seznamu viditelně scházela Velká Británie, s níž se přitom zpočátku jako s budoucím členem eurozóny počítalo. Británie se začátkem 90. let stala členem evropského mechanismu směnných kurzů (ERM), vytvořeného roku 1979 proto, aby snižoval výkyvy kurzů evropských měn proti sobě. Vstup do ERM byl vnímán jako projev ochoty akceptovat myšlenku budoucí společné kontinentální měny.

Britské členství v ERM však trpělo zásadním problémem: inflace na ostrovech byla daleko větší než v Německu a udržení kurzu libry vůči marce vyžadovalo stálé intervence centrální banky. Na podzim 1992 se libra stala terčem útoku spekulantů v čele s Georgem Sorosem. Pozice Británie v ERM se stala neudržitelnou a 16. září 1992 večer, pouhý den po začátku masivního výprodeje libry Sorosovým fondem, ohlásil ministr financí Norman Lamont, že země ze systému ERM odchází. V britských finančních kruzích se této události dodnes říká „Černá středa“. Soros na celé záležitosti vydělal minimálně miliardu dolarů, zároveň však jeho akce zasela v Británii nová semínka euroskepticismu. Precedent, že evropské instituce lze i opustit, byl na světě. Británie si na vstup do eurozóny sjednala opt-out (stejně jako Dánsko), což znamenalo, že k němu nebyla smluvně zavázána a mohla jej případně uskutečnit na dobrovolné bázi. To se však už nestalo. Podpora zavedení eura nepřekročila mezi britskou veřejností od začátku 21. století nikdy hodnotu 33 procent a po roce 2010 poklesla do jednociferných hlubin.

Na rozdíl od Británie se Dánsko o dobrovolné zavedení eura skutečně pokusilo. V roce 2000 vypsal tehdejší sociálnědemokratický premiér Poul Nyrup Rasmussen, zastánce vstupu do eurozóny, další referendum. Politická opozice však i tentokrát převážila. Hodnota eura proti dolaru od roku 1999 poklesla o 25 procent, EU právě zaváděla neformální sankce vůči Rakousku, kde byla do vládní koalice přizvána protiimigrační FPÖ, a Rasmussenova vláda byla po osmi letech u moci nepopulární. Navíc na dánské pravici vyrostla významná euroskeptická síla v podobě Dánské lidové strany (DPP), vedené zručnou političkou Piou Kjærsgaardovou. Referendum v září 2000 skončilo odmítnutím eura v poměru 53,2 : 46,8. Od té doby si žádná dánská vláda zavedení eura do programu nedala.

Dánský soused, Švédsko, žádný smluvní opt-out nemá a teoreticky je povinen euro jednoho dne zavést. V praxi však o moudrosti tohoto kroku převážily pochybnosti a politická sféra se rozhodla roku 2003 svěřit rozhodnutí voličům. Příznačné bylo, že největší švédská strana, sociální demokracie, se na tématu rozštěpila natolik, že se nedokázala vyslovit ani pro „Ano“, ani pro „Ne“. Při hlasování odmítli Švédi zavedení eura většinou 55,9 % hlasů a Švédsko použilo pro implementaci jejich rozhodnutí trik hodný chytré horákyně. Před vstupem do eurozóny je nezbytné nejprve vstoupit do systému směnných kurzů ERM II a švédská vláda trvá na tom, že k tomuto konkrétnímu mezikroku se smluvně nezavázala. Není velkým tajemstvím, že v Bruselu by přistoupení bohatého Švédska k euru viděli rádi, ale politicky se mezitím stal nemožným. Od počátku „řeckých potíží“ roku 2011 poklesla podpora zavedení eura mezi švédským obyvatelstvem do pásma mezi deseti a dvaceti procenty, kde se drží dodnes.

Euro po dvaceti letech

Podle průzkumů veřejného mínění ve státech EU panuje ohledně společné měny dvojí nálada „happy in, happy out“. V zemích, které euro zavedly, zůstává mezi obyvatelstvem populární, a to i u tak stagnujících ekonomik, jako jsou Řecko a Itálie. V zemích, které eurem neplatí, jsou naopak populární národní měny. Jedinou výraznou výjimku tvoří Rumunsko, kde by o náhradu lei eurem stálo zhruba šedesát procent občanů. Zpravodajský server Bloomberg vydal koncem roku 2018 rozsáhlé hodnocení jednotlivých členských států eurozóny, co se jejich hospodářské kondice týče. Do celkového skóre byly zahrnuty takové parametry, jako je výše státního dluhu, míra hospodářského růstu, produktivita práce, mzdové náklady a konkurenceschopnost. Na špičce žebříčku se umístilo Německo, jehož exportní ekonomika byla slabší měnou značně akcelerována. Francie, která u zrození eura kdysi stála, skončila společně s Itálií a Španělskem až na samém konci přehledu, hluboko v poli poražených.

9. ledna 2019