Nestavme práva menšin nad právo většiny

Sexualita a gender

Nestavme práva menšin nad právo většiny
Sexualita a gender

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sexualita je jedním z nejožehavějších témat sama o sobě. Dotýká se naší intimity a je to silové pole pod velkým napětím, které nám na jedné straně může přinášet vrcholné uspokojení, na druhé straně – jako fakticky neosobní síla, určená primárně k udržení rodu – ohrozit naši integritu a lidskou důstojnost. Není divu, že názory na projevy pohlavnosti se velmi liší a jsou silně emocionálně podbarveny, podobně jako snad už jen názory na politiku a náboženství. Jestli si chceme v pohledu na sex udržet žádoucí racionalitu, je potřeba se podívat, co o této oblasti říká vědecký výzkum. Věda si sebevědomě a závazně vyhrazuje objektivitu. V humanitních oborech je však objektivita hůř dosažitelná než v přírodních vědách: pojmy se zde obtížněji definují, hůř se tu experimentuje, velkou úlohu hraje výzkum celých populací, jejichž charakteristiky nemá badatel úplně pod kontrolou.

Věda má mezery

Sexuální orientaci (kterou se snažíme zachytit do pojmů sexuálního chování, pociťování přitažlivosti a pocitu osobní identity) zkoumáme jednak v laboratoři a v klinice, tj. na jednotlivcích, jednak na pokud možno velkých souborech jedinců. Některé stránky sexuální orientace je možné studovat objektivními metodami: při sexuální stimulaci například videem lze měřit šíři zornice, objem penisu, délku setrvání pohledu u určitého obrazu atd. Převažujícím zdrojem poznatků o sexuálních variantách je však studium celých populací, kdy srovnáváme různé parametry např. populace homosexuálů s parametry populace heterosexuálů. Často jsme zde odkázáni na výpovědi dotazovaných osob o sobě samých. Všechny závěry laboratorního a tím víc populačního výzkumu mají jen statistickou povahu. Co platí pro průměr, nemusí vůbec platit pro jednotlivce. Velkou potíží výzkumu lidské sexuality je, že samy základní pojmy nejsou přesně definovány, což se týká především pojmu „sexuální orientace“ samotného. Složky sexuální orientace je potřeba „operacionalizovat“, tj. definovat tak, aby byly kvantifikovatelné; operacionalizaci však provádějí různí autoři různě a je pak těžké jejich výsledky shrnovat do jednoho. Laik si těžko představí, jaké metodologické záludnosti na badatele čekají. Publicisté a aktivisté o nich nemají často ani ponětí a šermují dvěma nebo třemi pracemi, kde „bylo vědecky prokázáno“ to a to a které ovšem vyhovují jejich zaměření. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny populační studie mají svá nejen silná, ale i slabá místa, je nutné všechny ty stovky primárních publikací evidovat, srovnávat a kriticky vyhodnocovat jako celek; to se nazývá „metaanalýza“. Sexualita se vzpírá našim pokusům definovat všechny její aspekty a studovat je s exaktní přesností; věda má v poznání sexuality ještě velké mezery.

Shodou okolností byly poměrně nedávno publikovány dvě rozsáhlé metaanalýzy na téma sexuální orientace. Jednu z nich vypracovali dva renomovaní vědci z lékařské fakulty známé Univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru v USA. Lawrence S. Mayer je významný populační statistik, Paul R. McHugh je profesorem psychiatrie a behaviorálních věd. Monografie vyšla jako zvláštní příloha časopisu The New Atlantis (číslo 50, podzim 2016, 143 stran). Druhá z metaanalýz je dílem pěti autorů z univerzit USA a Kanady a jednoho výzkumníka z Paříže. Většinou jsou aktivními badateli v dané oblasti. Práce vyšla v odborném časopisu Psychological Science in the Public Interest (2016, 17/2/, 45–101) a na rozdíl od první zmiňované není určena ke čtení i laikům. Obě práce mohou být podezřívány ze stranění, první z negativního, druhá z pozitivního postoje k homosexualitě. Nezbývá než nehledět na to, kdo něco říká, ale co říká: prostě snažit se vážit argumenty padni komu padni.

Marc Chagall: Green Lovers, 1915. - Repro: archiv

Může za to „příroda“?

Nejvíc diskutovaným a kontroverzním tématem je příčina homosexuální orientace. (Přísně vzato bychom měli mluvit o neheterosexuální orientaci, abychom zahrnuli nejen homosexuály, tj. gaye a lesby, ale i bisexuály; zkreslení však nebude velké, když budeme zástupně mluvit jen o homosexuálech.) Věda by měla být ideálně nestranná, ale dělají ji jen lidé. Ti, kteří zaujímají k homosexualitě negativní stanovisko, mají tendenci věřit, že homosexualita je dána především sociálními příčinami a svobodným rozhodováním. Naopak ti, kteří zaujímají k homosexualitě pozitivní stanovisko, mají tendenci věřit, že sexuální orientace je dána „přírodou“, tj. že se s ní člověk rodí a nemůže ji svobodnou vůlí ovlivnit. Naše dvě metaanalýzy tento rozdíl dobře reprezentují.

Příčiny homosexuality mohou být trojího druhu: biologické, z mimosociálního prostředí a ze sociálního prostředí. Mezi biologickými příčinami se nejčastěji studují geny, hormonální vlivy a charakteristiky mozku. Co se týká genetiky, ukázaly statistické studie na populacích, že existuje mírná asociace mezi genetickými faktory a pohlavní přitažlivostí či jednáním. V molekulárně-biologických studiích vyplula dvakrát na povrch asociace homosexuality s koncovou oblastí X chromozomu zvanou Xq28, ale to je zatím jen náznak přítomnosti genu/genů ovlivňujícího/ovlivňujících homosexualitu. Obecně se molekulárně-genetické výsledky genetiky sexuální orientace mezi laboratořemi dost liší. Všeobecný závěr zní, že homosexuální orientace je pravděpodobně do jisté míry dána geneticky, ale nikoli podstatně (Bailey a spol.).

Připomeňme si zde notorietu, že existuje jeden naprosto rozhodující genotyp, určující sexuální orientaci, a to je klasický genotyp XY (mužskosti) a XX (ženskosti), který v naprosté většině případů (řekněme okolo 95 %) určuje sexuálně odlišný vývoj embrya a po narození jednoznačné sexuální orientace. Odchylky sexuální orientace od tohoto základního kauzálního schématu je potřeba vysvětlit, což se však genetikům dosud nepodařilo.

Vliv hormonů na utváření pohlavnosti je dvojí: jednak během embryonálního vývoje (tzv. organizační účinek), jednak v mladém a dospělém organismu (tzv. aktivační účinek). Aktivační účinek mají hormony cirkulující v krvi; jejich vliv na homosexuální orientaci je stále problematický. Co se týká embryonálního vývoje, ukázalo se, že ani hormony matky a placenty silně determinující vliv na sexuální orientaci nemají, včetně situací, kdy je matka během těhotenství silně stresovaná. Nadějnější je organizační účinek hormonů, který byl studován na laboratorních zvířatech. Manipulací hladin testosteronu (samčího hormonu) v savčích embryích bylo dokázáno, že testosteron ovlivňuje velikost jisté partie mozku (SDN-POA), která odpovídá za sexuální apetit a za pářicí chování.

Bailey a spol. z toho uzavírají, že samčí pohlavní hormony v organizační roli mají důležitý vliv na mozek a sexuální chování savčích druhů a že je dobrý důvod to předpokládat i u člověka. Zmíněné oblasti mozku u zvířat odpovídá u člověka oblast zvaná INAH-3; ta je větší u mužů než u žen a je údajně větší u heterosexuálních mužů než u homosexuálů. Tento poslední závěr nebyl úplně potvrzen, ale i Bailey a spol. přiznávají, že i kdyby byl potvrzen, je nepravděpodobné, že by velikost INAH-3 byla klíčovým faktorem v regulaci sexuální orientace. Můžeme dodat, že i kdyby byla „organizační“ hypotéza, že embryonální mužské hormony zapříčiňují sexuální orientaci, potvrzena, stále zůstává nejasné, proč by měl být u homosexuálních mužů organizační vliv samčích hormonů menší než u heterosexuálů, když genetika v tomto směru mnoho nenaznačuje. Souhrnně řečeno, i u hormonů působících v embryonálním vývoji je jejich souvislost s homosexuální orientací jen omezená.

Příčiny homosexuality mohou být trojího druhu: biologické, z mimosociálního prostředí a ze sociálního prostředí. - Foto: Profimedia.cz

Větší počet starších bratrů

Badatelé, kteří se kloní na stranu „přírody“ a zároveň musejí uznat, že ani geny, ani hormony a rozdíly ve struktuře mozku homosexuální orientaci úplně nevysvětlují, hledají vysvětlení ve faktorech prostředí, které nejsou sociálního charakteru. Bailey a spol. uvádějí, že homosexuální muži mají v průměru větší počet starších bratrů, a to dokonce v jisté kvantitativní úměrnosti; hypotetické vysvětlení této závislosti je imunologické. Dalším argumentem má být zjištění, že jsou-li chlapci v důsledku vrozené patologie v oblasti genitálu chirurgicky a sociálně „změněni“ na děvčata, jejich konečná orientace se nezmění (tj. zůstanou přitahováni ženami). Mám za to, že tento bezděčný experiment nepochybně znamená, že navzdory vnějším zásahům se prosazuje genotyp XY, ale není jasné, proč by to mělo podporovat hypotézu o biologické určenosti homosexuální orientace. Bailey a spol. míní, že je mnohem víc důkazů pro nesociální příčiny homosexuální orientace než pro sociální příčiny, ale přesvědčivé to není.

Bailey a spol. totiž tvrdí, že faktory sociálního prostředí nejsou pro vytvoření sexuální orientace významné: sexuální svádění mladých homosexuálními dospělými, špatně fungující rodičovství a vliv homosexuálních rodičů. Příslušné důkazy mají být slabé a znehodnocované mnoha rušivými faktory. Na to kontrují Mayer a McHugh, že ve srovnání s heterosexuálními osobami zakoušejí homosexuálové dvakrát až třikrát častěji pohlavní zneužití v dětství. Tito autoři dále uvádějí, že dlouhodobé sledování mladistvých osob naznačuje, že se může sexuální orientace u některých lidí v průběhu života změnit; jedna studie – ne však jednoznačně přijímaná – odhaduje, že až 80 % mladistvých mužského pohlaví, kteří byli původně přitahováni ke stejnému pohlaví, se v dospělosti s tímto cítěním rozešlo. Zdá se tedy, že faktory prostředí na sexuální orientaci jsou obojího typu – jak přírodního, tak sociálního. Můžeme shrnout, že geny, embryogenetické hormony, pod jejich vlivem se vyvíjející mozek, mateřské faktory, rané sexuální zkušenosti, diskrepance mezi biologickým pohlavím a subjektivním cítěním a další faktory mají (nepochybně v „nelineárních“ interakcích) vliv na sexuální orientaci.

Zbývá zde nějaké místo pro volní rozhodování, a tedy pro odpovědnost? Bailey a spol. zavrhují běžnou úvahu, že homosexuály nelze diskriminovat a něco jim vyčítat do té míry, do jaké je jejich svobodná vůle a odpovědnost uvedenými faktory omezena. Svobodná vůle se nedá vědecky zkoumat, dovozují Bailey a spol., dokonce ani neexistuje, poněvadž náš svět je deterministický. Determinovaná vůle nemůže změnit naše touhy a nemá smysl mluvit o volbě sexuální orientace; nanejvýš se můžeme ve shodě nebo v neshodě se svou sexuální orientací chovat. Je ovšem zřejmé, že i to „můžeme“ je potřeba dát do uvozovek, když jsme determinovaní, tj. nesvobodní. Otázka svobodné vůle naprosto přesahuje rámec sexuologických studií; je to jeden ze základních filozofických problémů. Za účelem popření naší masivní intuice, že se v určitých mezích rozhodujeme svobodně, byl vynalezen pojem kauzálního uzávěru světa, který však není zkušenostně dokazatelný. Vliv svobodné vůle samozřejmě není možné ověřovat statistickými metodami; vědecké studium faktorů sexuální orientace však také nemůže vliv svobodné vůle zpochybnit. Takříkajíc nůž do zad vráží „genderově-konzervativním“ rozkladům Baileyho a spol. lesba Cynthia Nixonová, hvězda populární televizní série Sex ve městě. „Pro mne je to volba a nepokoušejte se pro mne definovat moji homosexualitu. Proč by to nemohla být volba? Proč by to mělo být méně legitimní?“ Není sama, hlasů požadujících „důstojnost sexuální autonomie“ přibývá; možná jsme svědky nové fáze genderové ideologie, nesoucí už zřetelnou stopu titanismu moderního člověka: já Člověk nemám mezí.

Pohlaví na 56 způsobů

Další důležité téma dnešní debaty představuje genderová identita, tj. jakého pohlaví se kdo cítí být. Je celkem triviální fakt, že pro muže a ženy existují jisté sociální normy, které jsou různé v různých kulturách a které nejsou jednoduše určeny biologií. Mnohem dál jde však myšlenka, že „gender“ je plně „sociálně konstruován“, to znamená odloučen od biologického sexu. Tato idea se stala důležitou součástí feministického hnutí, které směřovalo k reformování nebo úplné eliminaci tradičních genderových rolí (Simone de Beauvoir, Judith Butler atd.). Jestli jsou tradiční genderové role sociálně konstruovány, mohou také být dekonstruovány, takže můžeme „obligátní pohlavnosti a pohlavní role“ eliminovat a vytvořit „androgynní a bezgenderovou společnost, ve které je sexuální anatomie nedůležitá z hlediska, čím člověk je, co dělá a s kým provozuje sex“ (Gayle Rubinová). Být mužem nebo ženou není něco, co člověk je, ale něčím, co koná. Tento názor se rozšířil i v populární kultuře. Taxonomie genderů se štěpí na další a další možnosti (Facebook prý v roce 2014 uvedl 56 nových způsobů, jak může uživatel popsat své pohlaví.) Mayer a McHugh však namítají, že s tím, jak se tyto termíny množí, zbavuje se definice „genderu“ vůbec smyslu. V biologii člověka (ale i savců, ptáků atd.) je organismus samčí nebo samičí podle toho, jak je strukturován k výkonu speciálních rolí při reprodukci. Pohlavní rozmnožování předpokládá, že pohlavní buňky daného druhu se setkají a vytvoří nově oplozenou vaječnou buňku a z ní embryo. Neexistuje žádná jiná obecně přijímaná klasifikace pohlaví. Celý reprodukční systém savce je strukturován tak, aby mohl svou úlohu plnit. Vědecká definice biologického pohlaví je téměř pro všechny lidské bytosti jasná, binární a stabilní, odrážející v hloubi ležící biologickou realitu – rozdíl mezi genomem XX a XY. Pojem „genderu“, který je mnohem neurčitější, se nedá od biologického sexu odlučovat.

Vědecky zajímavý a dosud nevysvětlený je syndrom dětské genderové nonkonformity. Někdy už od dvou let věku, kdy ještě zdaleka nejde o uvědomělou sexualitu, se někteří chlapci chovají ve svých hrách a zálibách jako děvčata, chtějí být – nebo dokonce věří, že jsou – děvčaty; říká se jim pak transgendeři. Pro transgenderová děvčata platí totéž v obrácených barvách. Příčinám dětské genderové nonkonformity dobře nerozumíme. Mayer a McHugh proto varují, že s drastickými zásahy ke změně pohlaví je zvláště u dětí nutné zacházet velmi opatrně, poněvadž jen menšina dětí, které se cítí být opačného pohlaví, v tom setrvá až do adolescence a do dospělosti. Kromě toho nemáme spolehlivé studie o dlouhodobých účincích těchto zásahů. Na druhé straně je pravda, že některé děti udávají zvýšenou psychologickou pohodu, když je okolí v jejich transgenderové identifikaci podporuje. Případy silné genderové dysforie (rozlady) mohou radikální hormonální a chirurgické postupy ospravedlnit. Nicméně dospělí, kteří se podrobili chirurgické „změně pohlaví“ (transsexuálové), nesou ve srovnání s všeobecnou populací větší riziko různých poruch duševního zdraví. – Jiný pohled na dětskou genderovou nonkonformitu nabízejí sympatizanti homosexuality. Podle Baileyho a spol. bylo s velkou pravděpodobností zjištěno, že dětský genderový nesouhlas vede často k homosexualitě v dospělosti. Jaké procento homosexuálů však bylo transgenderovými dětmi, není možné zjistit, poněvadž častost genderového nesouhlasu dětí v populaci neznáme. Někteří autoři však o existenci korelace dětského transgenderismu s pozdější homosexualitou pochybují.

Osmkrát víc sebevražd

Vztah sexuality k duševnímu zdraví nechávají Bailey a spol. stranou, takže následující metaanalýza pochází jen od Mayera a McHugha. Ve srovnání s všeobecnou populací bylo u homosexuálních subpopulací prokázáno zvýšené riziko nepříznivých jevů jak v oblasti tělesného, tak psychického zdraví. Odhaduje se, že příslušníci homosexuální populace mají proti heterosexuální populaci zhruba 1,5krát vyšší riziko, že budou mít úzkostné stavy, zhruba dvojnásobné riziko deprese, 1,5násobné riziko užívání drog a zhruba 2,5násobné riziko sebevraždy. Je mezi nimi i zvýšená míra násilí páchaného na intimním partnerovi. Příslušníci transgenderové populace mají ve srovnání s netransgenderovou populací rovněž zvýšené riziko různých poruch duševního zdraví. Zvláště alarmující je míra sebevražedných pokusů, která se v průběhu celého života odhaduje u transgenderových osob na 41 %, zatímco v celkové populaci USA činí 5 %. Jsou důkazy, i když omezené, že ke zvýšenému riziku poruch duševního zdraví u homosexuálních a transgenderových populací přispívají sociální stresory, jako je diskriminace, stigmatizace a předsudky; nebylo však vědecky prokázáno, že by tyto faktory samy o sobě byly odpovědné za většinu zdravotních rozdílů mezi homosexuálními a transgenderovými subpopulacemi a všeobecnou populací.

Výsledky vědeckého zkoumání homosexuality a transgenderismu naznačují, že existuje široké spektrum příčin, které je mohou vyvolávat nebo k nim přispívat. Existuje pravděpodobně plynulý přechod mezi jedinci, jejichž sexuální determinace je zcela určena příčinami ležícími mimo jejich vůli, až po neohrožené hlasatele sexuální libovůle typu C. Nixonové. Všechny příčiny své menšinové sexuální orientace neznají ani její nositelé sami, tím méně jejich okolí. Je tedy plně namístě upřímná tolerance ze strany příslušníků většinové populace. Na druhé straně není možné ve smyslu „politické korektnosti“ stavět práva menšin nad právo většiny.

Autor byl v roce 1989 hostujícím profesorem The Johns Hopkins University School of Medicine.

Jiří Vácha

5. ledna 2019