Debatu o homosexuálním manželství, která v Česku dosud probíhá, v sousedním Rakousku ukončil Ústavní soud, když se povýšil na zákonodárce a navzdory nesouhlasu obou vládních stran redefinoval manželství na svazek dvou osob s platností od 1. ledna 2019. Rakouský novinář Martin Leidenfrost napsal po rozhodnutí komentář pro prestižní deník Die Presse – a text mu zásadně změnil život.
Minulý čtvrtek zemřel ve Varšavě bývalý polský premiér Jan Olszewski. Uzavřel se výjimečný životní příběh. Varšavský rodák (nar. 1930) zahájil svůj boj proti totalitě již za druhé světové války, ve dvanácti letech se stal členem harcerské odbojové organizace Šedé řady. Už na podzim 1944 začali Sověti s likvidací domácího odboje, především Zemské armády, jejíž mnozí členové nikdy neopustili ilegalitu a z ozbrojeného odporu proti Němcům přešli plynule do ozbrojeného odporu proti Sovětům.
Pozornost letos vzbudil nový stranický plán na podporu porodnosti, o němž se mluvilo delší dobu, ale až Orbán v neděli odhalil podrobnosti.
Tlak na odstoupení Ralpha Northama, guvernéra státu Virginie, kvůli rasistické fotce ve školní ročence lékařské fakulty z roku 1984 nepolevuje. Stále se přesně neví, který z mužů na fotografii je Northam, pravděpodobnější je postava vlevo se začerněnou tváří, takzvaným blackface karikujícím černocha. Ta postává vedle druhého člověka v převleku příslušníka Kukluxklanu.
Je pondělí 28. ledna a v subkomisi Sněmovny delegátů, nižší komoře parlamentu amerického státu Virginie, právě probíhá nezáživné zasedání, jemuž předsedá republikán Todd Gilbert. Novináři z regionálního tisku si nudou okusují propisky, je to příšerná rutina, demokratka Kathy Tranová předkládá návrh, který by posílil ochranu motýlů. Přesto bude jí a Gilberta už večer plný internet – a s hmyzem to nebude mít nic společného.
Smrt dlouholetého primátora Gdaňsku Pawła Adamowicze Polsko šokovala. Chladnokrevná vražda před očima diváků a za vykřikování politických hesel skutečně není způsob, jak ve střední Evropě politici běžně odcházejí. Bohudíky, chtělo by se napsat. Ale i jeden lidský život je moc, jedna zbytečná smrt manžela a otce dvou dcer.
„Muzungu, muzungu!“ a už mě objímají desítky malých ručiček. Muzungu je bílý člověk, v tanzanském sirotčinci stovky kilometrů od metropole Dar es Salaam největší atrakce. Když muzungu přijedou, děti je vítají palmovými ratolestmi. Někteří, nejmenší chovanci ústavu, kteří při loňské návštěvě muzungu nebyli ještě ani na světě, ale při pohledu na bělocha strašně pláčou.
Polská civilní kontrarozvědka (ABW) už v úterý zadržela kvůli podezření ze špionáže Poláka a Číňana, z nichž ten první, Piotr P., byl do roku 2011 vysokým pracovníkem ABW a ten druhý, Wej-ťing W., údajně vystupující pod krycím jménem Stanisław, měl prodávat produkty firmy Huawei veřejnému sektoru. To je zvlášť pikantní pro nás, protože na obhajobě čínských produktů a zájmů si prezident Zeman vystavěl novou zídku, z níž provokuje ty, které nenávidí.
Psát o takzvaném otrokářském zákonu je nevděčná úloha. Už samotný název, který zákonu přiřkla opozice a od ní jej přebrala všechna zahraniční média, vymezuje hřiště, na němž se debata vede. Bez znalosti maďarštiny se nelze dobrat znění legislativy, protože se ho nikdo neobtěžoval přeložit do angličtiny. A pak, a to především, je těžké psát o něčem, co je poměrně přiznanou záminkou, dalším z mnoha katalyzátorů nespokojenosti části společnosti s vládou Viktora Orbána od roku 2010.
Když před Vánoci propukly protesty proti maďarskému zákonu o přesčasech, zahraniční média tomu věnovala až překvapivě velkou pozornost vzhledem k tomu, že protivládní protesty – řádově větší – nejsou v Maďarsku ničím výjimečným. Po volbách v dubnu minulého roku se konala demonstrace, kam podle odhadů pořadatelů přišlo vyjádřit nespokojenost přes sto tisíc lidí, tedy asi desetkrát více než na největší z protestů proti takzvanému otrockému zákonu.
Bývalý polský prezident Lech Wałęsa poskytl rozhovor ruskému portálu Sputnik – v české mutaci známému hlavně tím, že si nejsou schopní opatřit editora, který by uměl česky – a svými výroky pořádně nadzvedl vládnoucí konzervativce, proti nimž poslední roky vede zákopovou válku. Opozici se nejnovější přehmat spojence bude vysvětlovat těžko.
Deset společností svá média neziskové Nadaci středoevropského tisku a médií (KESMA) darovalo, nikoli prodalo. Pod hlavičkou nadace se sdruží provládní pravicové televize, internetové servery, tištěné noviny, ale třeba i srdeční záležitost Viktora Orbána, deník Nemzeti Sport („jediná věc, co ho ráno dostane z postele“, jak se v jednom rozhovoru vyjádřila jeho choť). Jakkoli to zní bombasticky, čtenář změnu nepocítí, zajímavější je pozadí celé transakce.
Na jaře 2017 vyšla v magazínu City Journal zdařilá esej Christophera Caldwella, šéfredaktora časopisu The Weekly Standard, která do určité míry vysvětluje původ Hnutí žlutých vest, minimálně tedy v první fázi protestů, než se staly prostředkem k vyjádření nespokojenosti všech nad vším. Několik volných citací:
Potom, co právní služba Evropské komise dospěla k závěru, že je český premiér ve střetu zájmů při čerpání eurodotací, jednal na podnět frakce Zelených o jeho případu i Evropský parlament. Komisař pro rozpočet Günther Oettinger během debaty prohlásil, že dokud se spor nevyjasní, nehodlá EU vyplácet firmám spojeným s Agrofertem žádné dotace. Andrej Babiš se teď bude tvářit jako politicky pronásledovaný. Voliči by mu to neměli spolknout.
Barbara Bushová byla první dámou jen čtyři roky, přesto se do amerických dějin zapsala výjimečným způsobem – byla totiž nejen manželkou, ale i matkou prezidenta, což se kromě ní poštěstilo pouze Abigail Johnsonové v 18. století. Neuvěřitelných třiasedmdesát let trvající manželství s Georgem H. W. Bushem ukončila až její smrt v dubnu 2018. Bývalý prezident ji přežil o osm smutných měsíců. Jejich svazek byl tak staromódní jako jejich smrt – oba zemřeli v kruhu rozvětvené rodiny, kterou tvoří pět žijících dětí, sedmnáct vnoučat a sedm pravnoučat. Těžko se hledá lepší vizitka pro leckdy vysmívané a údajně „nežitelné“ konzervativní hodnoty, které snad nepřinášejí tolik okamžitých požitků jako jejich moderní náhražky, zato nabízejí trvalé a smysluplné životní ukotvení.
Podle údajů ČSÚ počet cizinců na území České republiky mezi roky 1994 až 2017 stoupl o 402 % na 524 tisíc. Slováci tvoří zhruba jednu pětinu z celkového počtu.
Pravděpodobnost, že by jakékoliv zjištění Evropské komise Babišovi ublížilo u jeho voličů, se rovná téměř nule a existuje nemalé riziko, že by se to mohlo svézt přesně opačně.
Nový brazilský prezident Jair Bolsonaro je politický turista a jeho program je tak radikální, že se pro něj při inflaci pojmů jako „populista“ nebo „krajně pravicový“ těžko hledá adekvátní pojmenování. Ač nazýván „tropickým Trumpem“, rétorikou má mnohem blíž k filipínskému prezidentovi Rodrigu Dutertemu. Kriminalitu podle něho vyřeší střílení, zbraně a trest smrti.
Nikola Gruevski byl v Makedonii naposledy viděn 9. listopadu. Za další tři dny měl bývalý makedonský premiér nastoupit k dvouletému výkonu trestu v Šuto Orizari nedaleko Skopje. Nenastoupil. Namísto toho se 13. listopadu ohlásil svým stále početným příznivcům na Facebooku z Budapešti. Oznámil, že v předešlých dnech dostal bezpočet hrozeb smrtí a že teď bude žádat o politický azyl v Maďarsku. Už v úterý ho dostal. Na jeho udělení přitom nečekal v tranzitní zóně, jak by podle přísných maďarských zákonů měl, nýbrž v Budapešti v hotelu. Zprávu, že měl pobývat také v domě Orbánových v Budě, kancelář premiéra popřela.
Andrej Babiš toho už přežil víc než kterýkoliv porevoluční premiér. Řada indicií už teď naznačuje, že ani tentokrát to nebude jinak a ustojí i podezření z únosu vlastního syna. Pak je samozřejmě otázkou, jestli vůbec existuje nějaká hranice, kterou nelze překročit. Prošla by vražda? Za současné konstelace sil to není nepravděpodobné.
Veřejnou debatu v těchto dnech ovládají dvě mezinárodní smlouvy, jedna z dílny OSN a druhá od Rady Evropy. Dva dokumenty, pakt o migraci a Istanbulská úmluva, se staly horkým bramborem pro vládu, kterou táhne ideologicky bezbarvý projekt ANO. Nedostatek vlastního přesvědčení na druhou stranu vytváří velký manévrovací prostor a možnost pružně se přizpůsobit náladám ve společnosti. Ty jsou v případě migračního paktu negativní, u Istanbulu to tak jednoznačné není.
„Píši vám z vězení v Šejkupuře, v Pákistánu, kde trávím poslední dny svého života. Možná dokonce poslední hodiny. Alespoň tak rozhodl soud, který nade mnou vyřkl rozsudek smrti. Bojím se. Bojím se o svůj život, ale i o životy mých trpících dětí a mého muže. Protože mým odsouzením je odsouzená celá rodina. Přes to všechno je má víra silná a modlím se k milostivému Bohu, aby nás ochránil.“
Když se Polák probudil do povolebního pondělí, měl tři jistoty: že skončil víkend, že ještě nebude sečteno a že to, co sečteno bude, si vláda a opozice se spřátelenými médii budou interpretovat každý po svém a naprosto opačně.
Ve svatovítské katedrále se konal aktivistický protest. Kdo si toho (ne)všiml a jak vznikají zprávy o konci civilizace, které nás možná skutečně zahubí?
Česká ženská lobby, což je ideologicky poměrně vyhraněné společenství žen, o jejichž podpoře ze strany většinové ženské populace nemáme žádná data, podala trestní oznámení na kněze Petra Piťhu kvůli jeho kázání pronesenému v katedrále svatého Víta na konci září. Piťha v kázání varoval před podepsáním Istanbulské úmluvy a ohradil se i proti návrhu zákona o stejnopohlavním manželství, který aktuálně leží ve sněmovně a zdá se, že získá podporu Babišovy vlády.
Facebook a Twitter jsou na nejlepší cestě stát se ministerstvem pravdy pro globální publikum. Nikdy předtím neměl tak malý počet firem možnost ovládat, co miliardy lidí říkají a vidí. Ne všem se to líbí, padají různé návrhy, jak obrům nastavit hranice. Je v českém prostředí masovější Facebook ještě soukromý subjekt, nebo si pro svou dominanci na trhu zaslouží být vnímán jako veřejný prostor? Nejen o tom v Salonu Týdeníku Echo diskutovali předkladatel návrhu, který by Facebooku zakázal „cenzurovat“ nepohodlné názory, poslanec Václav Klaus ml., právnička a odbornice na autorské právo Helena Chaloupková, programátor a anarchokapitalista Daniel Steigerwald a šéfredaktor Týdeníku Echo Dalibor Balšínek.
Na českém internetu zase kolují články o tom, koho by (ne)volili mladí. Tentokrát by nevolili Babiše, což je pozitivní, a jednu věc na tom určitě demonstrovat lze – naprostou proměnu elektorátu hnutí ANO za relativně krátkou dobu. Dnes má Babiš nejsilnější podporu mezi nejstaršími voliči a na jeho vzestupu tratí KSČM, SPD a ČSSD.
Budapešť. Je středa 12. září, když usedám před zprávy maďarské veřejnoprávní televize. Mám ještě jinou práci a moje maďarština zatím není tak dobrá, abych rozuměla všemu, co uslyším, ale vím, že to vidět musím, vždyť dnes Evropský parlament většinou hlasů rozhodl, že jsem se ocitla v zemi, u níž je podezření z vážného ohrožení evropských hodnot. Vím také, že maďarská veřejnoprávní televize je pod kontrolou vlády, a sama jsem zvědavá, jak to divákům odkomunikuje.
„Víme dopředu, jaký bude výsledek. Nemám o tom nejmenší pochybnosti. Bude to politické rozhodnutí. (...) Oni se dívají jen na to, jestli jste politický spojenec, nebo politický nepřítel. A neexistuje kompromis s těmi, které pokládají za nepřátele. Oni nás považují za nepřátele. A soudní dvůr je stejný. Považují nás za nepřátele. Nelze se poddat bezpráví a toho je stále více.“
Kauza „padesáti sirotků ze Sýrie“ uvrhla českou společnost mezi dva na sebe pořvávající, hysterické tábory, které se vzájemně utvrzují v tom, že na protistraně stojí nelidské zrůdy. Tématu se chytily všechny více i méně relevantní politické síly, které buď dávají najevo ostentativní nesouhlas s pomocí, nebo se naopak mohou přetrhnout s morálním pohoršením nad českou bezcitností.
