Lucie Sulovská

/

Články autora

Zřícenina a příbuzné humory

Obětí letošní okurkové sezony je bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický. S přítelem si koupil zámek za Prahou, a stal se proto terčem výsměchu, patří se říct, že dosti snadným. Jen k akci s názvem Squatování na zámku Matěje Stropnického se na Facebooku připojilo už přes sedm tisíc lidí. Dovolávají se pohostinnosti s odkazem na vlastní vyjádření Stropnického, v němž obsazení žižkovské „Kliniky“ levicovými anarchisty označuje za jemu sympatický projev autonomní kultury a legitimní kritiku společnosti, v níž je vlastnictví nedotknutelnou hodnotou.

Únos ve státním zájmu

Necelý půlrok po krizi vyvolané vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která vyvrcholila pádem vlády Roberta Fica, je slovenská politická scéna zasažena dalším skandálem. Slovensko se mělo podílet na únosu vietnamského občana z Německa. Vše začalo 23. července minulého roku v Berlíně. Trinh Xuan Tranh se procházel po ulici ve čtvrti Tiergarten se svou přítelkyní, když byl unesen dvěma muži z dodávky s českou poznávací značkou.

Soumrak bohů

Americká společnost pro zjišťování veřejného mínění Pew Research Center provedla rozsáhlý výzkum religiozity ve 106 státech světa. Analýza výjimečná svým rozsahem se zaměřila primárně na vztah mezi věkem, příslušností k náboženským skupinám a náboženskou praxí. Respondenti byli rozděleni pouze do dvou věkových skupin, mladší ve věku do čtyřiceti a starší od čtyřiceti let. V jedenačtyřiceti zemích starší lidé deklarovali náboženskou příslušnost častěji než mladší, ve dvou zemích tomu bylo opačně (Čad a Ghana) a v 63 zemích nebyl mezi věkovými skupinami statisticky významný rozdíl.

„Měli jste si je líp hlídat“

Odpůrci generalizace zavětřili příležitost obvinit ze smrti dvou vietnamských kluků na jezeře Lhota český rasismus, jakkoliv zoufalým maminkám pomáhali Češi a případ nese znaky naprosto typického modu operandi ignorantů, kteří si chtějí dopít svoje kafe, ne někde hledat zaběhnuté fakany. Na pozadí této diskuse ale zaznívají „obecné pravdy“, proti nimž se vystupuje mnohem méně než proti nařčením z rasismu. Přitom si zaslouží odmítnutí stejně razantní.

MeTwo aneb integrace není asimilace

Truc Mesuta Özila v Německu zažehl diskuse o identitě a integraci. Potomci tureckých migrantů se po vzoru fotbalisty pod heslem #MeTwo vyznávají, že dál prožívají svou tureckou identitu, a přesto jsou integrovanými členy německé společnosti. To je to, co říkal Özil, když mu vyčítali setkání s tureckým prezidentem: má dvě identity, dvě srdce. Jedno v Německu, druhé v Turecku.

Velvyslanec, Orbán a Židé

Francouzský prezident Emmanuel Macron kvapně vyměnil velvyslance v Maďarsku potom, co se média dostala k tajnému oběžníku, v němž diplomat chválí vládu Viktora Orbána. Éric Fournier měl v Budapešti skončit letos v létě běžnou diplomatickou rotací, k jeho rychlému konci ale přispěla slova, která podle Macrona „nepředstavují oficiální politiku Francie“ a pokud by je diplomat řekl veřejně, „byl by odvolán okamžitě“. Takto Fournierův pobyt v Maďarsku ukončil až levicový web Mediapart, který původně soukromý dokument zveřejnil.

Sexuální revoluce na odstřel

Zatímco mediální povyk ohledně #MeToo už poněkud vyšuměl, diskuse se stále točí kolem projektů, které progresivní globální hnutí porodilo. Počínaje legislativou v Mekce moderních absurdit, tedy ve Švédsku, kde se zavádí výslovný souhlas se sexem, což znamená, že ke znásilnění není zapotřebí násilí, a dokonce není potřeba ani to, aby oběť dala najevo verbální či fyzický nesouhlas; stačí, když prostě leží jako prkno, a je tedy takzvaně pasivní.

Měřítka umění jsou objektivní

Hra Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiće rozčeřila vody nejen české divadelní scény. Inscenace, v níž Ježíš znásilňuje muslimku a herečka si tahá z vaginy českou vlajku, se prý hrát musela, protože jinak bychom se provinili proti svobodě umění. To alespoň tvrdili organizátoři brněnského festivalu.

Naše násilí pácháme na sobě

Ke hře „Naše násilí, vaše násilí“ se už v Česku vyjádřil téměř každý. Představení, v němž Ježíš znásilňuje muslimku a nějaká dobrá žena si tahá z vaginy vlajku, bylo přerušeno hochy z tvrdé pravice, kteří si říkají Slušní lidé, což je poněkud sporné vzhledem k tomu, že přinejmenším někteří z nich mají dost divokou minulost.

Irsko hlasuje o potratech

Irsko čeká v pátek hlasování o potratech a oproti původním předpokladům to bude zajímavé. Tím původním předpokladem bylo, že Irové dodatek ústavy z roku 1983, který uznává právo dítěte na život už před narozením, zruší se stejnou rozhodností, s jakou ho před 35 lety schválili.

Krucifix dolů, Marx nahoru

O trevírském vyvolávání duchů se toho v českých médiích napsalo dost. Filipiky pro a proti, v jejichž rámci se uctívání Marxe stalo novou západoevropskou hodnotou, pro niž bychom měli mít minimálně pochopení, nebo naopak dalším symptomem rozkladu západní civilizace, urgujícím nezbytnost překreslení mentálních map – co je Západ a Postzápad, co je levice a pravice.

Korporace prosí o milost

Proč společnosti s miliardovým obratem padají na kolena před hrstkou aktivistů? Možná se vám to už také stalo. Jste ve městě a potřebujete na toaletu. Vejdete proto do nejbližší restaurace či kavárny, ale tam si vás obsluha všimne a více či méně důrazně vám sdělí, že toalety jsou k dispozici jen pro hosty podniku. Nebo se posadíte, a nic si neobjednáte a obsluha vás požádá, ať odejdete a neblokujete místo platícím zákazníkům.

Bude Nigérie jednoho dne islámská?

Nigérie, to je 186 milionů obyvatel (2016), zhruba na polovinu rozdělených mezi muslimy a křesťany. V posledním půlstoletí rostl rychleji podíl křesťanů – ještě v roce 1963 se k islámu hlásilo 47 procent Nigerijců, k domorodým náboženstvím 18 procent a ke křesťanství 38 procent. Tehdejší domestikovaný islám, bez finančních injekcí ze států Zálivu, zahrnujících i studium imámů na univerzitách v Saúdské Arábii, však neměl mnoho společného s fundamentalistickou podobou stravující dnes část země na severovýchodě.

Za život Alfieho Evanse

Jednou z hlavních myšlenek amerického filozofa Nassima Taleba je „skin in the game“ neboli kůže ve hře. Mimo jiné tvrdí, že tíha rozhodování má spočívat na lidech, kteří nasazují svou kůži a na něž dopadnou důsledky jejich činů. V případě dětí jsou to rodiče, kteří v průměru trpí mnohem víc než experti, když se jejich dětem něco stane. Tento svůj princip Taleb připomněl v souvislosti s úmrtím britského chlapečka Alfieho Evanse.

Dominik Duka, muž středu

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka se dožívá 75 let. Teď musí podle kanonického práva podat rezignaci do rukou papeže a ten zváží jeho další setrvání na arcibiskupském stolci. Arcibiskupové – a primasové zvlášť – často přesluhují, ale papež František v posledních letech toto pravidlo párkrát porušil, a vždy u hodnostářů, kteří nebyli úplně v linii jeho pontifikátu.

Je dítě z working class míň než královské?

Brit Alfie je nešťastným hrdinou posledních dnů. Narodil se jako zdravé dítě v květnu 2016 tehdy devatenáctiletému Tomu Evansovi a osmnáctileté Kate Jamesové. Mladí rodiče z pracující třídy shledali, že se synkem něco není v pořádku, v pátém měsíci. Obrátili se na dětského lékaři, ten jim ale řekl, že chlapec je pouze líný a opožděný. Doktoři chlapci postupně diagnostikovali bronchitidu, zánět průdušek nebo pneumonii. V prosinci 2016 odvezli rodiče chlapce do liverpoolské nemocnice Alder Hey. Trpěl epileptickými záchvaty, měl křeče každých 5 až 20 minut, některé trvaly i hodinu. Dítěti byla diagnostikována degenerativní neurologická choroba neznámé povahy. O pár dní později lékaři poprvé navrhli odpojení chlapce od přístrojů, ale rodina to odmítla. Alfieho zdravotní stav se pak zlepšil a stabilizoval, podle lékařů však ustrnul na mrtvém bodě.

Scalfariáda. Zrušil papež peklo?

Když před pár dny světové zpravodajské agentury začaly chrlit zprávy o tom, že papež František v rozhovoru s italským žurnalistou Scalfarim zrušil peklo, Vatikán promptně přispěchal s vysvětlením – transkripce papežových slov neodpovídá tomu, co ve skutečnosti řekl. Znovu bylo vše připsáno na vrub Scalfariho kontroverzní metodě – třiadevadesátiletý novinář tvrdí, že rozhovory nenahrává ani si při nich nedělá poznámky, a přesto prý dokáže věrně vystihnout, co mu zpovídaný řekl.

Dnešní JAR, zítřejší Zimbabwe?

Říká se, že chybami se člověk učí, ale lidstvo je nepoučitelné. Jednou z myšlenek, které si už mnohokrát v praxi vyzkoušelo, a nikdy se to nepovedlo, je iluze, že se statky dokáže srovnatelně nebo lépe hospodařit někdo jiný než jejich majitel. Teď se tento návod s mnoha úspěchy na kontě rozhodli otestovat pro změnu v Jihoafrické republice.

Starší články