komentář

Kam ani Trumpova moc nesahá

komentář
Kam ani Trumpova moc nesahá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Navzdory ustupující hegemonii Spojených států je americký prezident stále považován za nejmocnějšího muže na světě. Přesto je řada oblastí, které prezident nemůže ovlivnit ani doma, natož venku. Tou první oblastí jsou média. Donald Trump je určitě nejnenáviděnějším prezidentem v historii masových médií a tento trend má pouze vzestupnou tendenci už od doby, kdy jeho kandidaturu Huffington Post zařazoval do kategorie Zábava. Trump se to snaží oplácet svým typickým stylem, humpolácky dává najevo, jak novináře nemá rád, ale to je tak vše, co s tím může ze své pozice dělat.

Kdesi v pozadí ale poptávka vytváří nabídku, a tak dnes Trumpovi voliči nacházejí vlastní informační kanály a zpravodajská produkce velkých mediálních domů je podle průzkumů veřejného mínění zajímá stále méně. Pro Trumpa je to možná dobře, protože i kdyby CNN odvysílala skutečné záběry, jak prezident na balkoně Bílého domu zabíjí koťátko, nemalá část jeho voličů si řekne, že se beztak jedná jen o další podvod, kterému nemá cenu věnovat pozornost.

Druhou oblastí jsou univerzity s vlastním systémem financování, jimž dominuje radikální levicový progresivismus, který se míjí nejen s voličem Trumpa, nezařazeným umírněným voličem, ale stále i se statistickým voličem demokratů. Dominanci tohoto proudu v univerzitním prostředí považují za nebezpečí pro akademickou svobodu i příčetní liberálové jako Fareed Zakaria, s konzervativci přitom sdílí skepsi ohledně vývoje, americké univerzity jsou příliš autonomními orgány. Trump o tom opět může mluvit, může hrozit určitými postihy, ale reálně s tím nic nezmůže, změna musí přijít zevnitř, pozitivní příklady táhnou.

Média a univerzity stojí z velké části mimo dosah prezidenta a volených zástupců, principiálně je to tak dobře. Jenže co když se proti prezidentovi a jeho administrativně postaví vlastní úředníci? Červen je měsíc sexuálních menšin, několik posledních let se velké korporace (které přitom jinak namísto k Vánocům přejí k zimním svátkům, aby nikoho neurazily) halí v červnu do duhové vlajky. K nim se přidávají celebrity všeho druhu, sportovní kluby a asociace, televizní stanice, lifestylové časopisy, na co si vzpomenete. Donedávna byla neodmyslitelnou součástí také americká vyslanectví.

Donedávna proto, že Trumpova administrativa se tomu tento rok pokusila udělat přítrž. Televize NBC informovala, že ministerstvo zahraničních věcí Spojených států pod vedením Mikea Pompea neudělilo nejméně čtyřem velvyslanectvím (v Brazílii, Izraeli, Lotyšsku a Německu) povolení vyvěsit v červnu duhovou vlajku. „Vím, že ministerstvo naznačilo, aby na stožárech našich velvyslanectví vlála jediná vlajka, a to vlajka Spojených států, což podporuji,“ potvrdil v uplynulém týdnu televizi viceprezident Mike Pence.

Vzápětí se začaly objevovat zprávy o tom, jak jednotlivá velvyslanectví výzvy svého ministerstva ignorují a obcházejí, koneckonců ministerstvo má „dosah“ jen na stožár, na to je potřeba povolení, ale ne například na to, aby se celá budova ambasády nasvítila v duhových barvách nebo aby vlajka gay hnutí vlála na jiném místě. Profesionální úředníci, kteří by teoreticky měli pouze vykonávat pokyny svého vedení z Washingtonu, dávají najevo, že mají svou hlavu a své politické názory, které se se současnou administrativou neslučují. Je v tom arogance: ať si zvolíte, koho chcete, milí voliči, my, úřednictvo, si budeme razit svou. Mezi Trumpovými voliči pro to existuje výraz deep state.

Práva gayů a leseb se stala vývozním artiklem americké zahraniční politiky za vlády Baracka Obamy. Výsledky? Hodně rozpačité. V zemích, kde je homosexualita neakceptovatelná, mám na mysli například subsaharskou Afriku, vyvolalo americké snažení opačný efekt, dá se dokonce říct, že probudilo spícího draka (viz článek v New York Times s výpověďmi afrických gay aktivistů). Koloniální zákony proti nepřirozeným aktům, dosud milosrdně zaváté pískem času a prakticky nevyužívané, se začaly zpřísňovat, ale především propukla společenská panika ze všech těch „podivných životních stylů“, které se Západ snaží Africe vnutit.

Tak to alespoň vysvětlovali zákonodárci například v Ugandě, když navrhovali za homosexuální styk trest smrti (později doživotí). Vznikl pojem nový kolonialismus nebo kulturní kolonialismus, který označuje stav, kdy se západní mocnosti snaží Africe pod rouškou pomoci, eventuálně s pohrůžkou jejího stažení, vnutit „zkažený“ způsob života vedoucí skrze antikoncepci, potraty a propagaci homosexuality k mravnímu a demografickému úpadku. Drakonické tresty měly drtivou podporu veřejnosti a byly pro zkorumpované lídry jednoduchou cestou, jak si zvýšit popularitu.

Ve státech střední a východní Evropy, na Balkáně a v Pobaltí sice americká duhová diplomacie k tak extrémní reakci nevedla, tyto země jsou přece jen civilizačně výrazně jinde, ale nepochybně ve společnosti podpořila růst podezřívavosti vůči spojencům, novou vlnu antiamerikanismu a příklon k Rusku jako samozvanému strážci konzervativních hodnot. Upřímní atlantisté z Polska se museli vyrovnávat s tím, že země, kterou považují za největšího přítele a garanta bezpečnosti v oblasti (což stvrzují i skutky, když jako jedni z mála dodržují pravidla NATO), funguje jako vývozce konkrétní sporné politické agendy.

Příklady v diplomatické sféře táhnou, a tak třeba v roce 2016 slovenská ambasáda v Budapešti bez vědomí svého MZV podpořila vyvěšením duhové vlajky konání tamního pochodu Pride. Maďarsko je přitom v přístupu k homosexuálům liberálnější než Slovensko, na rozdíl od něj už deset let umožňuje registrované partnerství, které zavedli ještě socialisté a vláda Viktora Orbána je ponechala v platnosti. Na Slovensku sice nemají ani registrovaná partnerství, ale zato mají duhový prapor na slovenském velvyslanectví v cizí zemi, ještě k tomu s fakticky liberálnější legislativou.

Polský filozof Ryszard Legutko v kontextu postkomunismu píše o „polském problému číslo jedna“, jímž je ztotožnění „pokrokovosti“ a „osvícenosti“ s pouhým „napodobováním“ a „přizpůsobováním se“ západním vzorům: „Tento postoj byl nesmírně nakažlivý a ovlivnil snad všechny oblasti života. Jelikož starý systém za sebou nechal trosky, velmi mnoho věcí bylo potřeba znova vytvářet, stavět či organizovat. A skoro vždy probíhal tento proces pod hesly imitace, i tehdy, kdy to nebylo spojeno s požadavky EU nebo se samozřejmostí imitovaného modelu.“ Kdyby model ubral, asi by to oslabilo i imitace – jde o víc než o americké stožáry.

13. června 2019