Jak uvažuje PiS a jak voliči

Budapešť ve Varšavě?

Jak uvažuje PiS a jak voliči
Budapešť ve Varšavě?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na první pohled se vládním konzervativcům podařil spektakulární kousek. Po čtyřech letech vlády, jíž se nevyhýbaly skandály, a – co je méně typické – pod nonstop tlakem ze zahraničí vytáhli svůj volební zisk o šest procent; vyhráli přitom ve všech věkových skupinách, mezi ženami i muži; vítězstvím v čtrnácti ze šestnácti vojvodství překlenuli stará geografická rozdělení; to celé při historicky nejvyšší volební účasti. Pak do té euforie trochu vstoupila realita volebních systémů.

Zisk skoro dvou a půl milionu nových voličů nedal PiS ani o mandát víc než v roce 2015. Proč? Před čtyřmi lety propadlo 15 procent hlasů. Levice tehdy kandidovala v koalici a se ziskem 7,55 % nepřekročila osmiprocentní práh pro koalice. Těsně pod prahem skončilo hnutí KORWiN (4,76 %), další skoro čtyři procenta získala radikální levicová formace Razem. Letos takto mimo Sejm skončilo asi jen procento hlasů. PiS si nepomohlo z hlediska mandátů, ale lidové legitimity ano. A co může být pro stranu důležitější? S ústavní většinou pro PiS nepočítali ani největší optimisté, určitě ne Jarosław Kaczyński. Jeho postulát „Budapešti ve Varšavě“ měl vždy blíž ke zbožnému přání než k reálné vizi.

Pozice, v níž se před devíti lety ocitl Viktor Orbán, se nedá vydobýt; ta se prostě musí stát. A je důležité si uvědomit, k jak mimořádnému souběhu okolností v roce 2010 v Maďarsku došlo. Země se po osmi letech vlád postkomunistů a liberálů (do nichž zasáhla světová hospodářská krize) ocitla na pokraji státního bankrotu, kabinet premiéra Ference Gyurcsánye vládl od podzimu 2006 prakticky proti vůli lidu, drsně potlačoval projevy nespokojenosti v ulicích; technokratický nástupce Gordon Bajnai už poslední rok jen hasil škody. Straně Fidesz některé průzkumy prorokovaly i nad 60 procent, nakonec získala 53 procent, druzí socialisté devatenáct; zmínění liberálové ani neodstartovali a později zanikli. Do parlamentu se dostaly jen čtyři strany, vedle Fideszu a socialistů ještě neonacistický Jobbik a zelení antiglobalisté. Voliči nekupovali zajíce v pytli. Harcovník Orbán, hluboce přesvědčený o křivdě, která se mu stala, když byl v roce 2002, po čtyřech letech vcelku dobré vlády, připraven o moc „prolhanými komouši“, mluvil o revoluci, mluvil o „změně režimu“.

To mají s polským protějškem společné, Kaczyński svůj program kompletní přestavby měl už v době, kdy Orbán ještě rebeloval proti dospělému světu, ale prostor k jeho dotažení v takové míře jako Orbán nikdy nedostane. Protože není tak obratný a opozice tak neschopná; protože se Polsku ekonomicky daří; protože PiS nemá krytí Evropské lidové strany. Protože to, co se stalo v Maďarsku (a stěží předstírat, že je to zdravé pro demokracii), se nezopakuje.

Projekt čtvrté republiky oproštěné od resentimentů kulatého stolu, realizovaný v letech 2005 až 2007, skončil krachem. Mediální převaha je v Polsku na straně opozice, byť ani v Maďarsku nejsou nebožáci odkázaní na pověstné benzinky u Budapešti; mohou si třeba zapnout nejsledovanější komerční televizi nebo sledovat nejčtenější zpravodajský web. PiS má jen pár týdeníků a veřejnoprávní média chrlící propagandu tak prostoduchou, že to štve i polovinu jejich voličů.

Přes rozdílné možnosti PiS a Fidesz spojuje, že jsou volebně nejúspěšnějšími stranami v Evropě. V té Evropě, kde se formuje nový střet idejí mezi pravicovým populismem a radikálním zeleným levičáctvím. Vládnoucí, už dávno jen nominálně konzervativní a socialistické strany postupně splynuly v jednu bezbarvou a bezzápachovou směs, není proto divu, že jim takřka všude ujíždí vlak a jejich volební zisky klesají. Jedinou výjimkou je Sebastian Kurz, jemuž se podařilo vzkřísit rakouské lidovce. Dnes se zapomíná, že po katastrofálním migračním létě roku 2015 byli lidovci s velkým odstupem druzí i třetí a Svobodní dosahovali v průzkumech místy až 35 procent. Kurz stočil doprava, stranu si autoritářsky podmanil, rakouská (i světová) média o něm začala psát nehezké věci, ale on zvrátil trend a lidovce pozvedl.

Právo a spravedlnost (PiS) patří spolu s maďarskou stranou Fidesz k volebně nejúspěšnějším stranám v Evropě. - Foto: Reuters

Úspěch polských a maďarských konzervativců spočívá ve stejné vervě a nebojácnosti při prosazování ostrakizovaných hodnot plus sociální politice. Izraelský filozof Yoram Hazony definuje národní konzervatismus v šesti základních bodech. Zaprvé je to veřejně sdílená náboženská tradice. Zadruhé přesvědčení o zákonech, které vycházejí ze „zdravého rozumu“. Zatřetí vzdělání jako respekt ke sdíleným tradicím. Začtvrté respekt k specifickým národním zájmům a potřebám a opatrnost vůči globálním ekonomickým a politickým projektům. Zapáté omezení migrace, případně tlak na asimilaci migrantů v národních státech. Zašesté opatrnost vůči šíření liberálních doktrín ve světě a „arbitrarismu“ mezinárodních institucí. Hazony je oblíbencem Orbána, jeho definice ale dobře odpovídá také ideologii PiS.

Strana se víc než s katolickou církví jako institucí identifikuje s polskou katolickou tradicí; mezi voliči sice ještě převládají praktikující katolíci, ale už nikterak výrazně. Respekt k tradicím, to je respekt k polské historické zkušenosti, v níž církev bývala oázou národní svobody proti těm, kdo na národ útočili a chtěli si ho podrobit; to je kněz Skorupka vedoucí s křížem do boje vojáky proti bolševikům, to je citát Romana Dmowského, že katolicismus není jen „dodatkem do polskosti“, to je zmučené tělo kněze Popiełuszka hozené do Visly, to je Jan Pavel II. a Barka a kremówki, to jsou výlety do Čenstochové s modlitbičkami, aby černá Madona pomohla u maturity. To jsou živé zkušenosti s kněžími opilci či smilníky, každá větší polská vesnice něco takového zažila, tak proč by mělo někoho šokovat, když se z toho udělá hraný film? Ale pokud duhoví aktivisté v Gdaňsku hanobí před volbami Madonu, tu pomocnici u maturit a proti nájezdníkům, to je jiná.

V době, kdy se svět staví na hlavu, aby dokázal kvadraturu kruhu, rozdojil kozla, rozplodil homosexuální pár a rozmenstruoval transženu, mohou staré náboženské zásady, na něž se donedávna brblalo, že jsou přísné a zaostalé, působit i jako reziduum zdravého rozumu. PiS není Savonarola a neposílá špehy po domech, nechává lidem jejich slasti, ale děti mají otce a matku, jiné modely soužití se tolerují, ale stát jim razítko nedá, protože je tu i jako strážce konvencí a řádu, který jsme sami nevytvořili, a tak ho nemáme právo bořit. Konzervativci byli vždycky tvrdší v právu, přísnější v morálce, skeptičtější k pěkným myšlenkám, tak proč je to dnes populismus? Ne snad proto, že nominální konzervativci postupně vyklidili pole v každé kontroverzní kauze? A přitom poptávka nikdy nevymizela, jen se jí časem chopily jiné subjekty, často nevábné. Největším bitevním polem je tradičně vzdělávání, trochu se zapomnělo, že klasicky liberální postoj je nechat výchovu dětí rodičům. Dnes je to konzervativní, téměř paličská myšlenka.

Šéf PiS Jarosław Kaczyński (vpravo) a premiér Mateusz Morawiecki, Varšava 13. října 2019. - Foto: Reuters

V žádné zemi v Evropě nemá Evropská unie takovou podporu jako právě v Polsku. Podle nejnovějšího průzkumu Pew Research Center má pozitivní náhled na EU 84 procent polské populace, ve Francii jen 51. Poláci jsou ze všech národů bývalého východního bloku nejspokojenější s pádem železné opony, s kapitalismem a multistranickým systémem. My jsme na tom hůř, Slováci a Maďaři ještě o dost víc. Přesto se dnes o Polsku mluví jako o rozkladné síle v EU. Není divu, že se konzervativci radši orientují na Ameriku, která umí ocenit, že Polsko vydává na obranu dvě procenta, zatímco v NATO převládají černí pasažéři. Není to, samozřejmě, altruismus, je to sdílená obava ze slabé armády vycházející opět z historické zkušenosti a z národních mýtů o tom, jak bylo Polsko vždy opuštěno a muselo se spoléhat samo na sebe.

Je to součást příběhu, který se vine za sociálními balíčky a bývá zplošťován na cynické zacházení se sentimenty a strachy prostých lidí. Dvě studie publikované před říjnovými volbami přinášejí jiný pohled. Společné mají to, že autory jsou lidé z levicového prostředí, které lze jen sotva podezírat ze sympatií k Právu a spravedlnosti; jak Maciej Gdula, tak Przemysław Sadura a Sławomir Sierakowski patří naopak mezi vášnivé kritiky vládní politiky.

Gdula se vydává do městečka v Mazovsku, kde PiS už v roce 2015 získalo nadpoloviční většinu hlasů. Nachází pěknou, upravenou, sociálně adjustovanou obec, která v minulých letech prošla rychlým rozvojem, z velké části díky pomoci z eurofondů. Pocit sounáležitosti hraje důležitou roli v podpoře strany, spolu se sociálními programy a přesvědčením o zkorumpovanosti elit. Mezi nejopovrhovanější příslušníky elity v Polsku patří soudci. V nezávislost soudů nevěří polovina Poláků, na druhou stranu nevěří ani v to, že soudní reforma PiS něco změní. Někteří respondenti vyjadřují uspokojení nad tím, že soudci budou vyházeni; je to spíš záležitost osobního revanše než naděje v lepší soudnictví. Politické postoje lidí a jejich osobní zkušenost se přitom mohou výrazně rozcházet. Jeden z Gdulových respondentů, informatik, říká, že za předchozích vlád Občanské platformy se žilo těžce, na jinak položenou otázku dozná, že jeho životní situace se pořád zlepšuje bez ohledu na vládu. Podobná situace se opakuje často.

Studie Sadury a Sierakowského hovoří přímo o politickém cynismu; poněkud překvapivě nikoli u politiků, nýbrž u voličů; volba, kterou činí, je pro ně racionální; příběh, který jim strana nabízí jako vysvětlení pro některé své kroky, používají, aniž mu sami musí věřit. Tento racionální volič, který si to pro sebe všechno spočítal a podle toho se rozhodl (a po čtyřech letech byl spokojen), jako kdyby z hodnocení voleb v zemích, kde to dopadlo „špatně“, úplně vymizel. Zázračně se objeví, až opět vyhraje strana dobra. V Polsku to může být kdykoli, je to totiž stále plně funkční demokracie.

3. listopadu 2019