Viktor Orbán se musel cítit jako v pohádce, když v neděli večer předstupoval před tisíce příznivců na pódium v Bálně, ikonické budově ve tvaru velryby na břehu Dunaje. Přinejmenším rok se musel bát vize sjednocené opozice, která se proti němu formovala v pozoruhodně širokém bloku od krajní pravice po krajní levici – a včera večer pozoruhodně selhala.

Není to přitom tak dávno, co jí průzkumy dávaly několikabodový náskok před vládní stranou. Ten se Fideszu podařilo postupně odmazat, přesto nikdo nevěřil, že by Fidesz mohl v této konstelaci počtvrté zopakovat svůj „kétharmad“ – tedy ústavní většinu.

Ve vládních kruzích panovala před volbami realistická nálada. Všichni očekávali relativně těsné vítězství, s ústavní většinou se dávno rozloučili i ti největší optimisté. Optimistické odhady byly, že získá 110 až 120 mandátů ze 199.

Pomeranče a Listen to Your Heart od Roxette. Nesmějí chybět při žádném volebním vítězství.

Orbánovo vítězství konsternovalo i jeho samotného. „Je vidět z vesmíru i z Bruselu,“ pravil v dobrém rozmaru. Opoziční fiasko strhlo masku spojenectví – za kandidátem na premiéra Péterem Márki-Zayem stála na pódiu jen jeho rodina. Představitelé nejsilnějších opozičních stran si uspořádali tiskovky separátně. A Márki-Zaye nešetřili. Měl podle nich víc myslet a méně mluvit. Při jeho nepromyšlených a nezřídka hulvátských výrocích, často napadajících i je samotné, většinou mlčeli.

Ale vztek jim vytékal z koutků úst. Byl to fatální kandidát, ovšem zvolili si ho lidi v opozičních primárkách, které byly velkým úspěchem opozice, takže ho nemohli zapudit, když odhalil svou nevypočitatelnou a konfliktní povahu. Márki-Zay prohrál i ve svém obvodu.

Fidesz na druhé straně funguje jako armáda. Panuje v něm vojenská disciplína, jasná hierarchie a všichni do puntíku vyplňují příkazy shora. Má velké analytické a samozřejmě mediální zázemí, které dokáže chyby soupeře přečíst a amplifikovat. A rozumí veřejnému mínění.

Právě maďarské veřejné mínění hraje velkou roli pro pochopení výsledku voleb. „Náš postoj k válce je postojem veřejnosti,“ řekl Orbán na Evropské radě jednomu českému poradci. A měl pravdu.

Maďarská veřejnost není proruská. Maďarská veřejnost je posttrianonská. Největší soudobé trauma nedokáže vymazat ani rok 1956. Maďarská veřejnost podvědomě mnohem více slyší na to, že někdo přijde „zachraňovat menšiny“. Maďarská veřejnost má stejný pocit historické ukřivděnosti, jaký mají Rusové. Podobně jako Rusko, i Maďarsko bude vždy hrozbou poválečného uspořádání světa. Byť v porovnání s Ruskem spíše hrozbičkou.

S Ukrajinci se nemají rádi. Nemají ukrajinskou menšinu (na rozdíl od čínské a turecké), vzájemné vztahy jsou dlouhodobě velmi špatné, protože ukrajinská vláda po Krymu začala omezovat práva menšin. Následovala dlouhá série diplomatických konfliktů, lokálních potyček, předvolávání velvyslanců. Maďarsko dlouhodobě blokovalo svolání ministerského zasedání výboru NATO-Ukrajina, dokud Ukrajina nezruší své jazykové zákony.

Před dvěma lety dělala Akademie věd průzkum TRIANON 100, v němž lidé mimo jiné hodnotili vztahy se sousedními státy. Ukrajinu vnímali Maďaři jako stát, kde se maďarské menšině žije nejhůře, vzájemné vztahy označily za dobré jen 4 procenta lidí. Ukrajinský premiér Volodymyr Zelenskyj prokázal Orbánovi svou kritikou velkou službu. Maďaři jsou citliví na kritiku zvenčí kritiku (opozice to pořád nepochopila), natož kritiku od státu, který nemají rádi.

Ani Orbán není proruský, emocionálně proruský. Jednak je vypočítavý pragmatik, jednak má určité putinovské rysy v tom, že uvažuje v historických konotacích a staletých horizontech. Vnímá Maďarsko jako asijský národ uvězněný ve středu Evropy, což pro něj vytváří potenciál být v multipolárním světě, který vítá, „na straně všech“. A zároveň nikoho, protože politika jsou jen zájmy.

Orbánovi válka pomohla. Rychle našel srozumitelné a jednoduché poselství: Stojíme za maďarskými zájmy. Jsme malá země, které vždy všichni ubližovali a z každého válečného konfliktu, do něhož se zapojila, vyšla menší a chudší. Nedopustíme to. Nebudeme krvácet za Ukrajinu, ani za Západ, který nás vždy zradil, rozporcoval, nepřišel nám na pomoc. Uprchlíci samozřejmě vítejte a EU pošli peníze. Maďarům se to líbilo.

Opozice stejně jako před lety u migrace nedokázala najít odpověď a lavírovala před jasným postojem voličů. Na jedné straně tak kandidát opozice na premiéra tvrdil, že „toto je i naše válka“, což je v Maďarsku naprosto nepopulární postoj. Na druhé straně to vyvažoval tím, že komicky a nepravdivě obviňoval Orbána, že zbraně na Ukrajinu posílá tajně.

Fidesz nabízel ochranu a stabilitu, opozice nepředvídatelné důsledky.

Zajímavé je, kdo ještě ukrojil z koláče sjednocené opozice – strana Naše vlast, velké překvapení voleb. Odštěpené radikální křídlo Jobbiku. S nimi se do parlamentu vrací László Toroczkai, známý svými demonstracemi před sídlem slovenského ministerstva vnitra, na nichž vyzýval k ukončení „útlaku maďarského lidu“. Ze Slovenska byl posléze na pět let vyhoštěn. Toroczkai se původně jmenoval Tóth, což znamená Slovák, a nechal se raději přejmenovat.

Naše vlast také útočí na vládu, že tajně posílá zbraně Ukrajincům. Kromě toho bojovala proti epidemickým opatřením. Do maďarského parlamentu se vrací nacionalismus a šovinismus v té podobě, která dříve vyvolávala napětí se sousedy.

Největší výzvou pro v pořadí už pátou Orbánovu vládu bude určitě ekonomika. Orbán, původně libertarián, už zhruba v polovině 90. let začal pohrdat liberálními ekonomickými názory, stal se zastáncem silného a distributivního státu.

Množstvím silových kroků proti korporacím se jeho vládě po roce 2010 podařilo ekonomiku země stabilizovat, aniž by to lidé nějak zásadně pocítili. Maďaři například vůbec nemají ponětí o reálných cenách energií, protože jsou regulovány už od roku 2014. Před současnými volbami se přidala regulace cen benzínu nebo základních potravin.

Jenže covid i válka jsou pro ekonomiku velkou zátěží, zvlášť pro ekonomiku, která se v roce 2009 ocitla na prahu bankrotu.