S Jonathanem Spyerem o zákoutích izraelské politiky

Izrael přece není Evropa

To, že Izrael kdysi zakládali Židé z Evropy, neznamená, že máme stejnou historickou zkušenost. Tradiční izraelské strany se zrodily z boje za nezávislost, nezbytně jako nacionalistické sionistické subjekty, teprve postupně byly modifikovány do stran fungujících v demokratickém židovském státě. - Foto: archiv
S Jonathanem Spyerem o zákoutích izraelské politiky
Izrael přece není Evropa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvoje parlamentní volby za pět měsíců jsou i na poměry izraelské politiky výjimečné. Navíc když za rohem možná čekají třetí. Krátká rekapitulace: na jaře zvítězila konzervativní strana Likud dosavadního premiéra Benjamina Netanjahua před novým centristickým hnutím Modrá a bílá generála Bennyho Gance. Pravice měla hladkou většinu, ale co zpočátku vypadalo jednoduše, skončilo po sedmi týdnech překvapivým neúspěchem. Už dřív problematický člen pravicových koalic Avigdor Lieberman, šéf nacionalistické strany Izrael, náš domov, začal stavět nesplnitelné požadavky dvěma ultraortodoxním stranám. Drafty ultraortodoxních do armády, sekulární školní osnovy. Netanjahu se postavil na stranu svých náboženských spojenců a Liebermanovo vydírání ostře odsoudil. Kneset se sám rozpustil a prezident Reuven Rivlin vypsal nové volby. Konaly se v minulých dnech a namísto světla přinesly jen další bolehlav. Střídmé vítězství modrobílých následovaných Likudem, růst podpory arabské kandidátky a nepoddajný Lieberman v pozici kingmakera. Nejen o těchto volbách jsme si povídali s britsko-izraelským expertem Jonathanem Spyerem.

Skončily volby nezvratitelným patem?

No, jsme teprve na začátku procesu koaličních vyjednávání, o němž víme, že může být dlouhý, několikaměsíční. Prezident Rivlin je z Likudu, ale první pokus na sestavení vlády dá podle všeho Bennymu Gancovi, protože jeho strana vyhrála volby a má nyní nejvíce poslanců v Knesetu. Máte pravdu, že všechny varianty jsou na první pohled komplikované a někdo bude muset ustoupit ze svých požadavků. Ganc odmítá být ve vládě s Likudem, pokud ho nadále povede Netanjahu, Likud ale nemíní obměnit předsedu a za své přirozené partnery pokládá pravicové náboženské strany. Teď všichni vypadají dost bezradně a těžko říct, jakou cenu mohou mít jejich proklamace za pár týdnů. Koalice Modrobílých s levicovými stranami je nepravděpodobná, protože by potřebovala podporu nacionalistické strany Izrael, náš domov Avignora Liebermana, ten se zase nebude chtít podílet na vládě s Araby. Podle ústavy má pověřený kandidát 28 dní na sestavení vlády, tedy na nashromáždění té nejmenší možné většiny 61 křesel. Lhůta se dá prodloužit o 14 dní, pak by měla přijít řada na druhého na pásce a celý proces se opakuje. Pokud ani on neuspěje, vypíšou se nové volby. Pro Izrael třetí za rok, o které ale nikdo nestojí, všichni se jim budou snažit zabránit a podle mého názoru k nim nedojde.

To, že Izrael kdysi zakládali Židé z Evropy, neznamená, že máme stejnou historickou zkušenost. Tradiční izraelské strany se zrodily z boje za nezávislost, nezbytně jako nacionalistické sionistické subjekty, teprve postupně byly modifikovány do stran fungujících v demokratickém židovském státě. - Foto: Archiv

Likud oproti volbám na jaře ztratil. V Česku si všímáme hlavně korupčních skandálů Benjamina Netanjahua, to je pro nás nejlépe uchopitelné. Ale mohlo mu to u voličů uškodit?

Myslím si, že to vůbec nebyl hlavní důvod, Netanjahu žije s korupčními skandály dlouhá léta a za těch pár měsíců v jeho kauzách nenastal žádný zlom. Většina lidí nechtěla další volby. Když Netanjahu nebyl schopen získat většinu, zabránil Gancovi v tom, aby se o to vůbec pokusil. Mnoho lidí to vnímalo jako zbytečný úskok, Ganc by s největší pravděpodobností vládu nesložil, ale Netanjahu by nevypadal jako ten, kdo je zodpovědný za nové volby a náklady s nimi spojené. Jenže místo toho přinutil Kneset k rozpuštění. Také způsoby, které Netanjahu a jeho lidé používali, byly znepokojující pro některé méně oddané voliče v tom, že otřásaly základními pilíři systému. Snaha omezit moc soudů, instalace kamer do volebních místností jako prevence proti podvodům Arabů. Likud má, nebo měl, segment centrističtějších voličů ze starých časů. Před volbami se množily hlasy od lidí, jako je Benny Begin, dlouholetý zákonodárce za Likud a syn prvního pravicového premiéra Izraele Menachema Begina, nebo někdejší předseda Knesetu Dan Tichon, že Likud z těchto důvodů poprvé v životě nebudou volit, že Netanjahu ve snaze udržet moc zachází až příliš daleko.

Na druhou stranu Likud získal stále víc křesel než v roce 2015 a s pravicovou koalicí by nebyl problém, kdyby se nevzpříčil Avigdor Lieberman, podle něhož se Izrael pomalu mění v teokracii, nebo jak on tomu říká – v halachický stát. Je tohle vlna, na které se dá v izraelské politice surfovat?

Určitě, izraelská společnost sestává z velmi odlišných skupin a jednou z největších konfliktních linií je názor na roli náboženství ve státě. Pro Liebermana to bylo něco jako politické znovuzrození. Musíte pochopit, že Liebermanova strana nikdy nebyla pro masy, měla svůj okruh voličů z řad sovětských imigrantů, těch starších, kteří se ještě narodili na území Sovětského svazu, tak jako pan Lieberman. Navzdory masové migraci ze Sovětského svazu na počátku 90. let strana postupně ztrácela dech v důsledku toho, že se mladí lidé z této komunity naplno integrovali do izraelské společnosti a potřeba mít „vlastní“ stranu mezi nimi zanikla. Začali o sobě uvažovat v první řadě jako o konzervativcích nebo liberálech, sekulárních či náboženských, ne jako o Rusech. Tím, že Lieberman vyhlásil boj vlivu náboženských stran, jednak vyplnil díru na trhu, protože nikdo jiný takto naladěné Izraelce explicitně neoslovoval, jednak přetáhl sekulární nacionalistické voliče, i ty narozené v Izraeli, kteří přišli o politickou reprezentaci tím, jak se pravicová scéna sbližovala s náboženskými stranami. Osm poslanců je pro ně dobrý výsledek, a především se Lieberman stal klíčovým hráčem.

Ultraortodoxní komunita je zastoupena dvěma stranami, Šas a Sjednocený judaismus Tóry. Má každá izraelská strana něco jako svého typického voliče?

Šas je maličko jiný případ než Sjednocený judaismus, protože jejich elektorát je více založený na etnickém a sociálním principu než náboženském, byť je to náboženská strana. Voliči Šas jsou zejména Židé severoafrického a blízkovýchodního původu, spíš pracující třída, s kladným vztahem k náboženství, ale nejsou všichni ultraortodoxní. Strana vznikla i jako reakce na sociální diskriminaci, má dodnes program pro chudší vrstvy. Sjednocený judaismus Tóry je koalice dvou ultraortodoxních stran, Agudat Jisrael a Degel ha-Tora, a je to strana výhradně ultraortodoxních Židů, z nichž přinejmenším část se nechce podílet na životě v moderním Izraeli, což jejich politická reprezentace komunikuje. Ale k vaší otázce; obecně se domnívám, že to platí, byť celkový obraz je komplikovanější. Rozdíly mezi voliči Likudu a Modrobílých jsou subtilnější, protože obě strany mají voliče napříč všemi společenskými třídami, takže lze vysledovat jen nějaké tendence.

Které například?

Voliči Likudu jsou častěji z méně prosperujících a perifernějších regionů země, Likud je také úspěšnější mezi Židy, kteří přišli ze severní Afriky a arabských zemí Blízkého východu, to je silná pravicová základna, tvoří dnes polovinu židovských obyvatel Izraele. Sekulární Izraelci evropského původu budou s větší pravděpodobností hlasovat pro Modrobílé, jejich podpora v Tel Avivu je signifikantně vyšší než národní průměr, naopak podpora Likudu strmě stoupá ve městech posazených na jihu. Jde o proporce, v jakých vrstvách společnosti jsou ty dvě strany populárnější.

V Evropě je také zvykem, že konzervativci vyhrávají mimo hlavní města. Myslíte, že Likud, potažmo izraelská politická scéna, má někde v Evropě ekvivalent?

Lidé často zapomínají, že Izrael není Evropa. To, že Izrael kdysi zakládali Židé z Evropy, neznamená, že máme stejnou historickou zkušenost. Tradiční izraelské strany se zrodily z boje za nezávislost, nezbytně jako nacionalistické sionistické subjekty, teprve postupně byly modifikovány do stran fungujících v demokratickém židovském státě. To je zkušenost, kterou například konzervativní strany v Evropě nemají, když se podíváte na britské konzervativce, jejich geneze je úplně odlišná než u izraelských konzervativců. Izrael se v tomto podobá zemím, které se před šedesáti sedmdesáti lety zbavily koloniální nadvlády. Izraelské strany připomínají národní hnutí za osvobození přerodivší se do politických stran v nově ustaveném systému. V případě stabilních západoevropských demokracií se podobnosti hledají složitě.

Izraelský filozof a apologeta nacionalismu Yoram Hazony tvrdí, že úpadek izraelské levice šel ruku v ruce s tím, že načichla liberalismem a internacionalismem. Souhlasíte s tímto pohledem?

Tradiční sionistické hnutí práce Davida Ben-Guriona a spol. nebylo ani liberální, ani internacionalistické. Bylo socialistické a nacionalistické. Myslím, že přijetí mírových dohod z Osla v 90. letech šlo ruku v ruce s růstem onoho liberálního, postnacionalistického prvku ve Straně práce, přičemž jedno podporovalo druhé, takže v tomto smyslu ano. Následoval krach mírového procesu a druhá intifáda s intenzitou války. Levice je v očích řady Izraelců spojená s tímto katastrofálním obdobím, s mrtvými na ulicích. Neopomíjel bych demografické důvody. Levice si nikdy nedokázala opravdu naklonit Židy z afrických a arabských zemí, když oni tu zažívali útrapy se zařazením do společnosti, to bylo v 50. a 60. letech, ve zlatém období izraelské levice. Pravice se poprvé dostala k moci až v roce 1977, třicet let po vzniku státu.

Úlohu hlavní opoziční síly na sebe vzali Modrobílí. O jakou stranu jde a mohla by vychýlit izraelskou zahraniční politiku?

Modrobílí nejsou levicová strana, nejenže se k tomu nehlásí, protože slovo levice má v dnešním Izraeli divnou pachuť, na pravé straně je to frekventovaná nadávka; ale ani prakticky, v klíčových otázkách, jako je postoj k palestinským Arabům nebo k Íránu, se nijak neliší od Likudu, proto Netanjahuovi před volbami nezbývalo než vyhrotit vlastní rétoriku.

Součástí kampaně byly obří postery Netanjahua se třemi světovými lídry, Donaldem Trumpem, Vladimirem Putinem a indickým premiérem Nárendrou Módím. Jsou to pro Izrael ti nejdůležitější lidé?

Jakýkoli prezident Spojených států bude pro Izrael vždycky ten nejdůležitější člověk a pro izraelského premiéra je kruciální udržovat s ním blízké kontakty, takže v tomto ohledu není divu, že Netanjahu se chtěl pochlubit voličům, jak nadstandardní vztahy právě s Trumpem má. Co se týče Indie, je to strategický spojenec s rostoucím významem v regionu. Pokud jde o Rusko, myslím, že nikdo včetně Netanjahua by neměl rád Rusy v sousedství a nejásá nad jejich vojenskou přítomností v Sýrii a podporou Bašára Asada. Pro Izrael však existují jen dvě možnosti, mít s Ruskem úspěšné vztahy a nemít s ním úspěšné vztahy. Logicky je preferována možnost první. To, že vám zvednou telefon, dá se s nimi vyjednávat.

Netanjahu bývá evropskými liberály napadán za přátelské vztahy s lidmi, jako je Jair Bolsonaro nebo Viktor Orbán.

Nevím o tom, že by různé evropské státy nebo Spojené státy přerušily styky s Brazílií nebo Maďarskem. Tvrdím, že tyto výtky přicházejí od lidí, kteří jsou vůči Izraeli inherentně nepřátelští a hledají cokoli, co by mu mohli přičíst ke zlému. Požadují, aby byl to byl unikátní stát bez poskvrnky, přičemž co je poskvrnou, určují a kontrolují oni. Aplikují brutální dvojí standardy. Izrael není dokonalý a není to ani žádný morální maják, je to normální stát s pragmatickou zahraniční politikou.

Jste expertem na Blízký východ, byl jste mnohokrát v Sýrii, i během války. Mohl Západ předvídat, jak se vyvine takzvané arabské jaro, že jeho základním atributem bude rozvrat regionu?

Nemyslím, že to šlo předvídat zcela, představivost je vždy o dva kroky za realitou, ale podle mého názoru v letech 2011 a 2012 došlo mezi západními, ale nejen západními analytiky k naprostému podcenění síly politického islámu, radikálního sunnitského islámu, a jeho prominentní role v celém procesu a mezi rebely. Entuziastická podpora povstalcům pomalu přecházela v lhostejnost, možná bezradnost. Rozhodnutí mezinárodního společenství nezasáhnout po chemických útocích v Ghútě v srpnu 2013 bylo velmi důležitým vítězstvím Asadova režimu. Samozřejmě Asad má podporu přímo v Sýrii, od své komunity Alavitů, což je náboženská sekta, k níž sám patří a které by se po pádu jeho režimu dobře nevedlo, má nepochybně podporu i od části sunnitské většiny, ale moc by neudržel bez externích aktérů.

26. září 2019