Sto let od podpisu smlouvy, která založila Československo

Zločin ve Versailles

Sto let od podpisu smlouvy, která založila Československo
Zločin ve Versailles

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ze všech mírových smluv, které kdy byly na světě uzavřeny, byla nejhorší Versailleská dohoda. Žádná jiná nebyla zpochybněna tolikrát a tak záhy po svém podpisu. Také se žádný z obdobných dokumentů nestal příčinou ještě ničivější války, než kterou měl uzavřít. Právě letos, sto let od svého podpisu, poslouží dohoda z pařížského předměstí Versailles opět jako terč nesmiřitelné kritiky.

Pokud byl rok 2018 příležitostí k oslavám, že skončila první světová válka, a k tiché vzpomínce na miliony jejích obětí, rok 2019 bude časem stížností, jak špatný byl po ní uzavřen mír, a příležitostí k novým požadavkům na jeho revizi. Tato vyhlídka by měla probudit přinejmenším české historiky a diplomaty. Ať státníci uzavřeli na pařížském předměstí Versailles ten nejhorší mír na světě, na jeho základě vzniklo Československo a také dodnes probíhají české hranice, jak tam byly určeny.

Nepopulární mír z 28. června roku 1919 je dodnes základem státoprávních poměrů na většině území Evropy a přilehlých oblastech Asie. Nejde jen o Československo, v Paříži bylo před stoletím nakresleno také Rakousko i hranice Německa s Dánskem, Belgií a Francií. Komise Spojenců popsaly území na jihu Evropy od Itálie až po Turecko. Je pravda, že po druhé světové válce došlo k některým dalším posunům. Především Rumunsko muselo vrátit Bulharsku jižní Dobrudžu a předat Sovětskému svazu Moldavsko s Bukovinou, Itálie byla donucena odstoupit Jugoslávcům Istrii a Rijeku. Byly to dílčí úpravy a výraznější změny proti versailleskému systému zažilo pouze území Polska, které se po roce 1945 posunulo celé na západ na úkor Německa a ve prospěch Sovětského svazu, z dnešního pohledu jeho nástupnických států Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Ovšem i to bylo jen nové promyšlení hranic, jak je nakreslil pařížský kongres. Východní polská hranice sleduje pomyslnou čáru Curzonovy linie, kterou experti z Versailles navrhovali jako minimální rozsah polského státu směrem na východ. Státy vzniklé na základě pařížských dohod fungují dodnes, a i když se rozdělily na víc částí jako Československo a Jugoslávie, bez Versailles by ani nevznikly.

Proto je na pováženou každá kritika versailleského systému, která zpochybňuje současnou podobu Evropy a průběh hranic mezi jejími národními státy. Dnes takové kritiky přicházejí dokonce z Německa, kde literární časopisy oslavují jako událost minulého roku vydání tří knih o Versailles, jejichž autory jsou Eckart Conze, Robert Gerwarth a Jörn Leonhard. Každému na dohodě vadí něco jiného.

První čs. premiér Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš (oba u stolu vlevo en face) na pařížské konferenci. - Foto: Profimedia.cz

Hodina zúčtování

Převládající mainstream reprezentuje publikace Velká iluze profesora z Marburgu Conzeho. Svou kritiku staví na srovnání Vídeňského míru z roku 1815 s tím, který byl po víc než sto letech uzavřen ve Versailles. Zatímco vídeňští vyjednávači v čele s knížetem Metternichem našli v rodině evropských mocností místo pro poraženou Francii, ve Versailles dali vítězové jasně najevo, že účelem je trvalé ponížení Německa. Bylo to jasné od chvíle, kdy na konferenci vystoupil francouzský prezident Georges Clemenceau. „Hodina zúčtování je tady. Prosili jste nás o mír a my jsme připraveni vám ho poskytnout. Tento druhý mír z Versailles ale byl vykoupen příliš draze, než abychom se vzdali spravedlivého zadostiučinění,“ prohlásil prezident a připomněl tím, že Francouzi budou minimálně stejně tvrdí jako Němci při prvním versailleském míru po porážce Francie roku 1870. Nešlo jen o teritoriální ztráty ve prospěch Francie a Polska, ale také o zákaz zbrojení, reparace v řádu stovek miliard zlatých marek nebo povinnost otevřít německé řeky cizím plavidlům. 

Není divu, že stejně nepopulární jako Versailleská dohoda s Německem byly i další obdobné smlouvy později chápané jako součást tzv. versailleského systému. To platí pro Saintgermainskou dohodu ze září 1919, která ustavila zbytkové Rakousko obývané pouze Němci, kteří se však nesměli spojit s Německem, smlouvu podepsanou v červnu 1920 v Trianonu, o jejíž revizi Maďaři dodnes usilují. Stejně odsuzují Bulhaři smlouvu z Neuilly z listopadu 1919; a o rok mladší smlouvu ze Sèvres, která vzala Turecku čtyři pětiny území, by ještě dnes rád zvrátil prezident Recep Erdoğan.    

„Po sto letech už nedává smysl snášet důkazy, že pařížské dohody selhaly,“ shrnuje profesor Conze. Historikům zbývá najít důvody, proč k selhání došlo. Diplomaté z Versailles nedokázali reagovat na rozpad tří kontinentálních impérií. Soužití národů dosud podřízených třem říším, rakouské, ruské a turecké, mělo být postaveno na sebeurčení každého z nich, jak žádal americký prezident Woodrow Wilson. Zavádění tohoto principu však vedlo k ještě větším národnostním konfliktům, než byly předtím. Konečným důsledkem byla ještě ničivější válka. 

Exemplárním příkladem nově nastolené nespravedlnosti se stalo Československo. Divné bylo už to, že se Čechoslováci od počátku mírových konferencí počítali k vítězným národům, když jejich vojáci bojovali na straně Německa, podotýká Conze, který přehlíží, že československé legie sehrály před koncem války důležitou strategickou roli obsazením Sibiře a východního Ruska. Hranice Československa přesahovaly území, kde žili Češi a Slováci, a nový stát měl sloužit hlavně francouzským zájmům ve střední Evropě. Požadavky sudetských Němců na sebeurčení, a tedy připojení jejich území k Německu, byly oprávněné. Proto byla mnichovská dohoda z roku 1938 logickým důsledkem Versailleské dohody. Conze po osmdesáti letech do značných detailů oprašuje argumentaci, jejíž použití stálo na počátku druhé světové války.

Krev na českých rukou   

Ještě dál se při odsuzování Versailles dostal berlínský rodák Gerwarth, který učí na univerzitě v Dublinu a jehož kniha Poražení vyšla i česky (viz Týdeník Echo č. 48/2018). Patří k mladým historikům, kteří chtějí dějiny hlavně popularizovat a líčí dávné události očima imaginárního reportéra. Přirozeně si vybírají dramatické a nejlépe krvavé události, do detailu je rozebírají a pak z nich vyvozují dramatické závěry. Z naturalistického popisu genocidy Řeků ve Smyrně, masového znásilňování a vraždění organizovaného ukrajinskými nacionalisty nebo rozčtvrcení bulharského premiéra Aleksandara Stambolijského vyvozuje Gerwarth závěr, že pařížské dohody neukončily válečné vraždění, naopak byly kořenem většího zla.

S použitím Gerwarthova stylu jde versailleské selhání demonstrovat na událostech, které se 4. března 1919 odehrály v severočeské Kadani. U příležitosti prvního zasedání parlamentu Rakouské republiky se konaly protičeské demonstrace v řadě sudetských měst. Čeští a moravští Němci chtěli deklarovat, že podle principu sebeurčení patří pod Vídeň. Konkrétně v Kadani vyzývali řečníci k útoku na kasárna, strhli z radnice vlajku a napadli vojáky dohlížející na pořádek. Jeden z protestujících měl vystřelit z revolveru a nezkušení vojáci ztratili nervy. Salva z kulometu, kterou později vysvětlovali tím, že chtěli střílet pouze do země, zabila pětadvacet lidí včetně žen a dětí. Potyčky v jiných městech měly dalších třicet obětí a to umožnilo také Gerwarthovi výklad, že vznik Československa neposloužil sebeurčení národů, ale naopak krvavému potlačování některých. 

Ovšem tento příklad teroru na pokojném obyvatelstvu spíš může posloužit jako důkaz, že v Československu probíhalo převzetí moci novými národními elitami relativně pokojným způsobem. Během nepokojů dál na východě byly zabity či zavražděny stovky a tisíce obyvatel, s českými poměry nelze srovnat ani násilnosti, ke kterým docházelo během povstání Spartakovců v Berlíně nebo likvidaci Bavorské republiky rad od ledna do května 1919. Knihu detailních líčení, jak revoluční a zvláště vládní jednotky vraždily mírumilovné obyvatele Berlína a Mnichova, napsal rovněž mladý americký historik Mark Jones. Tehdejší míru násilí ilustroval také na zavraždění Rosy Luxemburgové. Vůdkyni radikální levice podezírali parlamentní politici, že hodlá zavléct bolševickou revoluci také do Německa, proto ji provládní ozbrojenci internovali v hotelu Eden v západní části Berlína. Při exekuci vyvádělo takřka padesátiletou ženu vojenské komando vstupní halou na ulici. Ještě cestou musela čelit nadávkám i ranám, až ji důstojník stojící u vchodu srazil dvěma ranami pažbou do hlavy. Druhá rána ji zasáhla už na zemi a podle některých výkladů stačila k tomu, aby ji zabila. Strážci pak hodili bezvládné tělo do automobilu, ke kterému přiskočil další důstojník a prostřelil oběti hlavu. Mrtvou hodili do průplavu, přesto se na podlaze auta našly ještě druhý den dva centimetry krve. Brutální vraždy politických odpůrců opravdu nebyly nástrojem, ke kterému by sáhli noví vládci Československa.

Jones i Gerwarth mimoděk upozorňují na další důvod, proč poražené státy dopadly na mírové konferenci tak špatně. Hrozba bolševických revolucí byla pro vítězné mocnosti dostatečným důvodem, proč podpořit vznik režimů, které dokázaly udržet pořádek, i když se chovaly ke svým menšinám hůř než Češi a i když to se založením parlamentní demokracie nemyslely moc vážně. Naopak Německo a Maďarsko si s revoltou radikální levice příliš rady nevěděly. To však nic nemění na tom, že se Češi v interpretaci dublinského profesora dostali do výčtu násilnických vítězů, kteří podupali lidská i národnostní práva příslušníků menšin. Hlavní vinu nesl Tomáš Garrigue Masaryk, jeden z nejméně odpovědných „nacionalistických politiků“ té doby.

Příliš vznešený cíl profesora Masaryka

V rámci německého dějepisu je protipólem radikálního Gerwartha freiburský historik Leonhard, jehož kniha Přetížený mír je ze všech publikací o Versailles zdaleka nejrozsáhlejší. Možná z toho důvodu nedošla k tak zkratkovitým soudům jako stručnější díla kolegů. Leonhard dokonce rozlišuje nacionalistický proud československé politiky reprezentovaný prvním premiérem Karlem Kramářem, který považoval nový stát za součást hráze proti agresivnímu germánství, a stanovisko umírněného Masaryka, podle kterého se mohla porážka pruského militarismu změnit na vítězství německého národa. Pokud Němci překonají sklony k expanzi, mohou své velké síly a schopnosti věnovat Společnosti národů a vůbec prospěchu lidstva. „To je vznešenější cíl než ten pangermánský,“ argumentoval československý prezident. Ostatně Češi po válce neměli s Německou říší nejmenší spory o vedení hranic a sudetská otázka dosud nepřekročila teritorium bývalé habsburské monarchie.   

Na příkladu T. G. Masaryka jsou ovšem vidět přehnaná očekávání, co může lidstvu přinést nový řád „světové demokracie“. Jeho plány na středoevropskou federaci svobodných národů byly nepochybně inspirací pro vznik Československa i Jugoslávie, jejíž vůdci se na Masaryka odvolávali stejně jako na Wilsona. Ovšem namísto mírumilovné federace slovanských národů byla ustavena jenom Malá dohoda, zaměřená na společnou obranu proti Maďarům, pokud by chtěli nazpátek území, o které přišli v Trianonu.  

Hlavním úkolem historiků je připomenout a nově přeformulovat již objevené, ukazuje Leonhard. Jeho závěry se přibližují k zapomenutým analýzám selhání versailleského systému ze čtyřicátých let minulého století. Jeho patnáctisetstránková kniha rozšiřuje pohled takových klasiků, jako byl vídeňský rodák, ovšem kanadský občan Karl Polanyi. Také on v knize Velká transformace argumentuje, že krize dvacátého století nevznikla teprve první světovou válkou, ale že se tehdy pouze vyostřila. Již předtím se totiž rozpadl světový systém rovnováhy sil. Světové mocnosti vždy dokázaly spojenými silami zamezit agresi toho nejsilnějšího, a proto udržely stoletý mír, který umožnil rozvoj mezinárodního obchodu. Schopnost bránit rozšiřování konfliktů se však rychle ztrácela, když se vytvořily dva zhruba stejně silné bloky, na jedné straně vedené Německem, na druhé Brity a Francouzi. Versailleská dohoda rovnováhu sil neobnovila, jen zmírnila konflikt mezi velmocemi. Bylo předem jisté, že pravidlo odzbrojení poraženého Německa nevydrží věčně, ani rozšíření demokracie do nových národních států nenabídlo řešení, bylo jen pokusem o návrat do předválečných časů. Země střední a východní Evropy s většími či menšími karamboly zaváděly stejný politický model, jaký západ vyznával už dávno.

Na ustavení nové rovnováhy sil ostatně bylo málo času, protože se nepodařilo obnovit mezinárodní hospodářský řád, zpochybněný první světovou válkou. Při velké ekonomické krizi, která zasáhla svět deset let po válce, se zhroutil také versailleský systém. Těžko však popřít, že jeho tvůrci odvedli v roce 1919 obdivuhodnou práci. Nakreslením hranic vytvořili předpoklady míru, který vydržel od roku 1945 sedm desetiletí a trvá dosud.

6. ledna 2019