Učitelé musí být nejbohatšími vysokoškoláky, děti musí patřit mezi nejchytřejší na světě a úřady musí fungovat jako špičkové e-shopy

Druhá transformace

Učitelé musí být nejbohatšími vysokoškoláky, děti musí patřit mezi nejchytřejší na světě a úřady musí fungovat jako špičkové e-shopy
Druhá transformace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Cesta, po které jsme dosud šli a stali jsme se díky ní nejbohatší a nejvyspělejší zemí postkomunistické střední a východní Evropy, už nemá pokračování, které by vedlo k dalšímu rychlému vzestupu životní a civilizační úrovně. Pokud se co nejrychleji nepustíme do druhé vlny transformace, čeká nás stagnace nebo úpadek. Svůj úspěch jsme v posledních třiceti letech postavili na atraktivním poměru cena/výkon. Stali jsme se levnou, schopnou a kvalitní průmyslovou zemí, která umí dobře vyrábět, když jí někdo jiný, převážně zahraniční investor, dodá nápad, návrh a design toho, co má vyrábět. Pak od nás zadaný výrobek převezme a sám ho dokáže pod svou značkou propagovat a prodat. Celý ten cyklus od nápadu k prodeji má tvar písmene U. Nejvyšší zisky, a tím pádem i platy jsou na vrcholech té U-rampy. Směrem dolů klesají. Je to práce v úkolu s fixními cenami, kde se moc nevydělává a není tam prostor pro vyjednávání. Ekonomové tomu říkají smějící se křivka. Největší porce zisků se dělí v horních koutcích úsměvu. Velká část naší ekonomiky, především ta v rukou zahraničních investorů, je ve spodním patře U-rampy. Kvůli tomu dnes v platech zaostáváme za bohatými zeměmi Evropy podstatně víc než v produktivitě práce.

Jak se proměnit v tvůrce a obchodníky 

A budeme zaostávat do chvíle, než se podstatná část lidí v Česku bude schopná živit výzkumem, vývojem, designem, marketingem a obchodem. A bude v horních okrajích U-rampy inkasovat tu největší část zisků. Toho ale nebudeme schopni, pokud nevyužijeme obrovské příležitosti, které současná technologická revoluce nabízí, a nebudeme patřit mezi její lídry. To se nám ale nepovede, když ze svých současných největších slabin neuděláme své největší přednosti. „Česká ekonomika je třicet let po pádu komunismu ve skvělé kondici. Nevyskytují se v ní žádné nerovnováhy, roste velmi uspokojivým tempem, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, čeští výrobci jsou úspěšní na globálních trzích. Všechno vypadá jako růžová zahrada. Ale jen pokud zůstaneme u statického pohledu. Kdybychom se podívali, jakou šanci máme úspěšně pokračovat v tomto ekonomickém modelu, tak se růžová barva mění na šedou, pokud ne na černou,“ říká v rozhovoru pro Ekonom Pavel Kysilka, jeden z nejinspirativnějších českých ekonomů s velkým citem pro atmosféru doby. Právě od něho si v roce 1997 prezident Václav Havel vypůjčil sousloví „blbá nálada“ pro svůj projev v Rudolfinu. Právě Kysilka nejlépe vystihl nihilismus, do něhož země upadla za vlády Petra Nečase po světové finanční krizi v letech 2010–2013. Popisoval tehdy situaci slovy „zdravé tělo, nemocná hlava“. Češi si svým pesimismem a úzkostí z budoucnosti sami prodlužovali recesi do jednoho z nejhorších stavů z celé Evropy. 

Výhoda levné práce se v robotizovaném a digitalizovaném světě velmi rychle ztrácí. Nutnou podmínkou k úspěchu, to znamená schopnosti věci vymýšlet a umět je prodávat, jsou vzdělaní a změnám se rychle přizpůsobující lidé, vědci, schopní být světovou špičkou ve svém oboru, skvělá infrastruktura a podmínky pro podnikání. Kdo to nebude mít, neuspěje a skončí mezi chudými poraženými, kteří budou vyrábět pro ty úspěšnější. „Stojíme na křižovatce. První cesta, vlastně scénář, není moc optimistický. Nastane, když neuděláme potřebné transformační kroky a budeme sázet na setrvačnost. Druhý scénář je naopak transformační, jak na úrovni státu, tak jednotlivců a firem. Mnozí jej už nastoupili. A jak říkával hokejista Wayne Gretzky, jsou nikoli tam, kde puk je, nýbrž tam, kde bude. Rozumí trendům a jdou jim naproti. Na nich bude, aby k témuž povzbudili zatím spící stát,“ říká Kysilka.

Národní zájem číslo 1: evropský Singapur

Ty vážné slabiny, které nás brzdí, abychom byli schopni vymýšlet, obchodovat, a tím pádem inkasovat nejvyšší zisky, jsou tři. Vzdělání, podmínky pro byznys a infrastruktura. Všechno v nejširším slova smyslu. Chabé vzdělání (nebo spíš pseudovzdělání) je naší velkou překážkou na cestě do první ligy bohatých, úspěšných a vyspělých. A místo toho, aby se poměry stále zlepšovaly, naopak se zhoršují. Ve statistikách vykazujeme narůstající počty maturantů a majitelů vysokoškolských diplomů, přestože vychováváme čím dál méně schopné děti. Do první ligy nejvzdělanějších zemí světa, z níž se rekrutují ti, kdo jsou schopni inkasovat nejvyšší zisky na vrcholech ekonomické U-rampy, nepatříme. Upadající kvalita škol se tvrdě ukazuje už u patnáctiletých.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) začala v roce 2000 zpracovávat v několika desítkách zemí světa testy PISA (viz Tvrdý úpadek českých dětí, Týdeník Echo č. 48/2018). Zjišťuje v nich na stejných otázkách a úlohách znalosti a schopnosti patnáctiletých dětí. Tehdy na tom čeští studenti vůbec nebyli špatně. V matematice měli lepší výsledky než Američané, Němci, Poláci, Izraelci. Dosahovali v průměru 498 bodů. Němci 490, Poláci jen 470. Němce i Poláky jsme za sebou s přehledem nechávali i ve schopnosti porozumět textu. Byli jsme ve stejné lize jako Švýcaři nebo Dánové. Čeští studenti měli 492 bodů, Švýcaři 494. Dánové 497. Dokázali jsme úspěšně soutěžit s těmi nejbohatšími a nejvyspělejšími zeměmi Evropy, přitom jsme dávali do vzdělání méně peněz než ony.

V základním přehledu a orientaci ve vědách tehdy čeští studenti patřili do úplně první světové ligy, která se dostane v testech přes pět set bodů. Češi měli v průměru 511, Britové 532, Finové 538 bodů. Vůbec nejúspěšnější jsou Korejci (552) a Číňané (541). Němci dosáhli jen 487, Poláci 483 bodů.

OECD dělá PISA každé tři roky. A s výjimkou jednoho mírného vzestupu z předchozího pádu v roce 2006 sledujeme trvalý úpadek znalostí a schopností ve všech třech kategoriích. Schopnosti porozumět textu, matematice i vědeckém přehledu. To je úpadek patnáctiletých proti jejich starším předchůdcům. Ještě smutněji to vypadá v mezinárodním srovnání. Zatímco my padáme, jiní jsou stále vzdělanější. Třeba sousední Poláci. Země stále podstatně chudší než my.

V poslední PISA z roku 2015 jsme se propadli ve všech třech disciplínách hluboko pod Poláky, Němce i další země, které ještě v roce 2000 čeští patnáctiletí s přehledem poráželi. Výkon v matematice se za patnáct let propadl z 498 na 492 bodů. Ve schopnosti porozumět textu ze 492 na 487 bodů. Nejprudší je úpadek v základním vědeckém přehledu. Z tehdejších prvoligových 511 na nynějších 493 bodů. Výsledky těch nejúspěšnějších na prvních místech se ve všech třech disciplínách naopak výrazně zlepšují. V roce 2000 patřilo do první ligy (s výsledky nad pět set bodů) dvanáct zemí, byli jsme mezi nimi. Teď je jich osmadvacet. Bez nás.

Setrvalé snižování latěk vede v České republice k úpadku znalostí. Výše popsané body jsou průměr. Nebezpečné je i to, co se odehrává pod ním. Zvětšují se rozdíly mezi dětmi s nejlepšími a nejhoršími výsledky. V té nezdravé atmosféře snižujících se nároků ale zároveň ubývá těch, kdo jsou schopni dosáhnout v testech nejlepších výsledků. Těch, kdo budou schopni vymýšlet a prodávat na vrcholcích ekonomické U-rampy, kde se nejvíc vydělává. A přibývá těch se slabými výkony. Podle toho, jak uspějí v testech, dělí PISA studenty do šesti kategorií. Do dvou nejvyšších skupin se v České republice při posledním testování dostalo jen 14 procent dětí. V Polsku 16, v Německu bezmála 20 procent. Ještě úplně jinak ale vypadá skóre v zemích s nejchytřejšími studenty na světě. V Singapuru se do dvou nejvyšších skupin propracuje skoro 40 procent studentů, v Číně 30, v Japonsku 26 procent. V postkomunistickém Estonsku, které je stále výrazně chudší než my, přes 20 procent.

České školy nejsou místa, kde děti dosahují skutečného, v reálném životě použitelného vzdělání. Jsou to místa, kde se nějak doputuje k formálním dokladům o vzdělání. Ať už je to maturitní zkouška, nebo vysokoškolský diplom. Ty mají stále nižší schopnost vypovídat, že jejich držitel skutečně prokazuje znalosti a dovednosti na úrovni. Snižování latěk, jak to teď předvádí Babišův ministr školství Robert Plaga, poměry dál zhoršuje.

Ta upadající úroveň se pak přesouvá z gymnázií a středních škol na univerzity. Přichází tam čím dál víc studentů. Už z těch pohledů do PISA je zřejmé, že čím dál slabších studentů. Nejúspěšnější v těch žebříčcích jsou ve všech znalostech už několik let mladí Singapurci. Na jejich příkladu se ukazuje, jak velkou transformaci máme ve vzdělání před sebou. „Co s tím? Zaplavit školy penězi? To je málo. V Singapuru před mnoha lety označili vzdělání za národní zájem číslo jedna a svoji budoucí konkurenční výhodu. Z celého světa získali špičkové učitele pro své pedagogické fakulty. Pak pedagogům výrazně přidali, aby ty nejnadanější děti jimi chtěly být. A spustili proces celoživotního vzdělávání učitelů a nakonec dobrý systém jejich hodnocení. S takovou vizí musí přijít naši politici, už proto, že je třeba z rozpočtu uvolnit peníze, aby učitelé patřili k nejlépe placeným vysokoškolským absolventům. Často také dostávám otázku, zda učitel, když dostane přidáno, začne druhý den učit lépe. Říkám: Ano, začne. Vědomí uznání a prestiže je důležité,“ říká Pavel Kysilka.

Singapur ukazuje, že to jde, a jde to rychle, když se chce a je vize. Razantní reforma školství, kdy se vzdělávací programy ořežou na základní kompetence, které jsou potřeba k tomu, aby lidé byli úspěšní a neztráceli cenný čas a energii na všemožných mediálních a environmentálních výchovách místo toho, aby se naučili rozumět tomu, co vidí a čtou, počítat, kriticky myslet, poznat své silné stránky a samostatně se rozhodovat. Dá se to udělat během pár let. U nás se bohužel ještě nezačalo.

Stát, který neokrádá své lidi o čas a energii

Druhým transformačním pruhem je prostředí pro podnikání. To nejsou žádné dotace ani státní granty na start-up, jak se často sepisuje v různých koncepcích, které se vyrábějí jako na běžícím pásu v různých úřadech. Teď aktuálně v novém plánu na inovace, kterou připravuje Babišova vláda. Je to minimalistický stát, který svým občanům nabízí co nejkvalitnější služby, aby byrokracií a komunikací s ním ztráceli co nejméně času a energie, kterou budou věnovat na tvořivější činnosti.

Měřítkem, kterým je PISA pro úroveň vzdělání, je tady studie Světové banky Doing Business, srovnávající podmínky pro podnikání ve světě. Přehledně je v ní popsáno, kolik hodin musí podnikatel věnovat tomu, aby zaplatil daně, splnil všechny úřední a regulační povinnosti, které s tím souvisejí. Je tady jasně vidět, jak dlouho trvá vydání stavebního povolení. Za jak dlouho se člověk dostane od podání žaloby k rozsudku. V některých parametrech, jako jsou právě v poslední době tak často diskutovaná stavební povolení, jsme na tom s byrokratickou zátěží hůř než v rozvojových zemích.

Lídry jsou stejné země, jejichž děti prokazují nejlepší schopnosti v testech PISA. První pětka aktuálního žebříčku na rok 2019, který byl zveřejněn koncem října loňského roku: Nový Zéland, Singapur, Dánsko, Hongkong, Jižní Korea. My jsme na pětatřicátém místě. Za Ázerbájdžánem, Kazachstánem, Ruskem.

Česká republika: vydání stavebního povolení – 246 dní, 21 úředních povolení. Vymáhání smlouvy u soudu –  678 dní. Hodiny nutné na zaplacení daní – 230 dní za rok. Singapur: stavební povolení – 41 dní, 10 úředních povolení. Vymáhání smlouvy u soudu – 164 dní. Hodiny nutné na zaplacení daní – 64 dní za rok.

K tomu je potřeba přidat kvalitní infrastrukturu, dálnice, železnice, letiště. Všechno potřebné k rychlé cestě z místa na místo a co nejrychlejší datové spojení. Scénář druhé postkomunistické transformace je na rozdíl od první transformace s privatizací a nastavováním mantinelů právního státu dost jasný a minimalistický. Není potřeba nad ním dlouze intelektuálně bádat ani vést hluboké spory. Pokud chceme být bohatí a vyspělí, nemá alternativu. Inspirace je jasná a dobře popsaná. Nejtěžší je protlačit ji přes všechny zájmové skupiny od učitelských odborářů přes úředníky a všemožné poradce parazitující na administrativně složitém systému.  Nikdo, kdo je u moci, nemůže říkat, že nevěděl, jak na to. Buď to udělat chtěl, nebo nechtěl.

 

16. ledna 2019