Hrad, v němž byl vězněn malý Václav

Loketské elegie aneb Kde na Goetha přišlo stáří

Hrad, v němž byl vězněn malý Václav
Loketské elegie aneb Kde na Goetha přišlo stáří

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když historika Zdeňka Kalistu pustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii po osmi letech z kriminálu, mohl se zčásti vrátit ke své práci. A tak připravoval mimo jiné knihu historických esejů Cesta po českých hradech a zámcích, která potom stejně vyšla až v roce 1993, jedenáct let po Kalistově smrti. Nejvíc hradních portrétů napsal ze svého milovaného Pojizeří a pak z jižních Čech, ale jsou tam i odskoky jinam, třeba do Lokte, „hradu na pomezí země“, jak loketskou kapitolu nazval.

„Na podkovovitém zákrutu Ohře, spojeném jen úzkou šíjí s pravým břehem řeky, vyrůstá na skále starý hrad a jím chráněno tulí se k jižní, východní a zčásti západní straně skály městečko malebného starobylého vzhledu. Je to Loket.“ Takovým vysokým stylem pak pokračuje dál, že člověka mrzí, že mu ho tady sníží. Ale skutečností je, že pohled na Loket, zvláště pak z dostatečného odstupu, patří k nejkrásnějším hradním pohledům v téhle zemi a že vybízí ke vzletnosti. Loket, svými obyvateli pak po několik století zvaný Elbogen, je krystal zasazený do té spíše smutné krajiny, která se za Karlovými Vary otevírá do vylágrované sokolovské hnědouhelné pánve, ale tady ještě najednou zůstane stát jako korouhev vznešenosti nebo jako zapomenutý herold lepších časů. 

Loket, svými obyvateli pak po několik staletí zvaný Elbogen, je krystal zasazený na okraj smutné krajiny sokolovských hnědouhelných povrchových dolů. - Foto: Jiří Peňás

Kalista tam musel přijet v šedesátých letech osobně, neboť jeho esej začíná právě popisem silnice z Karlových Varů do Sokolova, která padala v serpentinách prudce dolů, do města. Než se postavil obchvat, jezdilo se skrz městečko, vjíždělo se tam úzkou branou, kterou autobus, to byly takové ty kulaté autobusy, taktak projel, pak zastavil na náměstí, které bylo vydlážděné hrbolatými kameny, a pak zase úzkým hrdlem taktak projel ven. Já, dávné dítě, které v tom kraji vyrostlo, i když trochu dál v horách, mělo z Lokte pocit, že se tady muselo něco podivného stát. A tak jsem si mohl třeba představovat, že jsem tady kdysi dávno byl, protože dítěte se všechno nějak silněji dotýká, to až později otupne. A není vyloučeno, že jsem slyšel o tom, možná od svého vzdělaného dědy, že tady na hradě věznili malého Karla IV., který tehdy ovšem nebyl Karel, ani Čtvrtý, ale kralevic Václav, a že chudáček tam žil bez maminky Elišky, která se hrozně hádala se svým mužem Janem Lucemburským, který byl floutek a měl pravděpodobně z hrdé Přemyslovny, jež byla o čtyři roky starší krasavicí se sklonem k hádavosti, mindrák. A Zdeněk Kalista píše, že „Loket se stal první životní zkušeností malého tříletého Václava-Karla, zkušeností tvrdou a nevlídnou“. Ta se pak opakovala ještě několikrát, takže kromě Lokte byl Václav držen a hlídán před matkou na Křivoklátě, takže když na to císař už jako zralý muž vzpomínal, neubránil se nikdy bolesti a snad i sebelítosti, která určovala některé jeho vlastnosti. Velmi chladný vztah k otci, a naopak pietní synovskou lásku k matce, kterou poznal jen málo, zato věřil, že ona prožívala odloučení bolestně.

Přesto se zdá, že už jako Karel na Loket nezanevřel a často se sem vracel, vždyť kousek odsud založil své Vary, a na Lokti se vždy stavoval, když měl cestu do říše, byl to jeho „opěrný a odpočivný bod na cesty na západ“, jak píše Kalista. Takže člověk může Loket vnímat jako východisko a předpoklad ke Karlovým Varům, jejichž blízkost se vždy nějak projevovala, nyní tím, že tu nejčastěji uslyšíte ruštinu a hned pod hradem je „staroslovanská krčma“, kde nabízejí pelmeně a boršč, a hned vedle jsou obchody s věcmi, které se můžou líbit jen Rusům.

V Kalistově eseji pak proběhnou další století na loketském hradu. Ve zkratce se dá říct, že Jan Lucemburský hrad zastavil, patřil pánům z Ilburka, kteří pocházeli ze soudního Míšeňska, a od roku 1437, tedy ještě za Zikmunda, jej obdrželi Šlikové. Tím se tento původně patricijský rod z Chebu vyšvihl do českých dějin, kde zanechal silnou stopu, která vrcholí Jáchymem Ondřejem Šlikem na staroměstském popravčím špalku. „Starý hrad,“ píše Kalista, „už zřejmě neměl sílu, aby se vzepjal k nějakému významnějšímu epickému příběhu. Hrad sám udržován jen jako obytná stavení a roku 1792 zřízeno na hradě vězení – tentokrát ovšem ne vězení pro vznešené vězně jako kdysi, nýbrž obyčejná trestnice, která dočasně pohltila všechnu důstojnost starobylé architektury.“ 

Opravdu? A opravdu se tu už žádný významnější epický příběh neodehrál? Zvláštní, že Kalista aspoň větou nezmínil Goetha a jeho lyrický příběh z Lokte.

Poprvé byl J. W. Goethe na Lokti v roce 1807, pak sem vrátil ještě šestkrát, skoro pokaždé, když byl v Karlových Varech. Naposledy sem přijel decentně oslavit své čtyřiasedmdesáté narozeniny. Bylo to 28. srpna 1823, po snídani v karlovarském hotelu U Zlatého pštrosa, kde se před pár dny ubytoval, nasedl do kolesky spolu s paní von Levetzow a jejími třemi dcerami a v devět hodin ráno už byli v Lokti. Malá společnost se prošla podél ohybu řeky, pak vystoupali nahoru do města a k hradu, potom se usadili na terase hotelu Weiße Ross (dnes Bílý kůň) s výhledem na Ohři. 

Goethe je však v tuto chvíli již spíše nešťastný. Podle všeho se zamiloval a trpí. Ne samozřejmě kvůli madame von Levetzow, kterou znal jako dvacetiletou, ale kvůli jedné z jejích tří dcer, tehdy sedmnáctileté Ulrice. Celá ta historie je vlastně prostá a mnohokrát už popsaná, skoro každý o ní něco ví, občas si člověk přečte, že to byla poslední Goetheova milenka, což je samozřejmě nesmysl. Poslední láska však určitě ano, ovšemže platonická a jednostranná: to děvče nejspíš nemělo tušení, co si s očividnou náklonností toho starého muže počít. Jeho sláva sice zasahovala celou Evropu, ale co ona s tím? Jí se nijak nedotýkala a nijak ji neprožívala, do doby, než ji Goethe podaroval výtiskem svých Let tovaryšských, ho nečetla, nezajímal ji. Jak píše Johannes Urzidil ve své jedinečné knize Goethe v Čechách, od přírody nebyla založená ani múzicky, ani romanticky, její přitažlivost tkvěla vlastně jen v té mladistvosti, jejíž občerstvující síla není rozhodně tajemná, nýbrž skrznaskrz reálná.

Goethe jí však propadl. Poslední dva roky jí byl uhranut, fascinován. Jako když se zblázní starý dub. Goethe se jí dvoří, poučuje ji, dává lekce z botaniky, mineralogie, balneologie. Kupuje jí drobné dárky, zákusky, květiny. Doprovází ji na procházkách po varských promenádách, když prší, tak se v salonu účastní společenské zábavy, snaží se přitom vypadat mladě a pružně. Celé je to však na kraji směšnosti.

Začne uvažovat o tom, že požádá o Ulričinu ruku. Olympan navštíví lékaře, s kterým věc probere. Lékař jej uklidní, ale možná, že se musel klasikovi tajně smát. To samé jeho přítel, mecenáš a patron Karel August, vévoda výmarský. Ten se mu prý vysmál přímo: „Dědečku, v tvém stáří a pořád ještě děvčata?!“ Ale Goethe to myslí vážně. Požádá ho, zda by nemohl otestovat situaci. Karel August se objedná u madame von Levetzow a sdělí jí básníkův záměr: Ulričina matka má věc nejdřív za šprým, pak se začne rozumně vymlouvat, že by to jistě způsobilo odpor Goetheových dětí a že především se musí zeptat dcery, která je ještě dítě – ne tak zcela, ona byla v jejích letech již vdaná. Zda s ní skutečně promluvila a jak ten hovor matky s dcerou vypadal, není známo. Ulrika, která zemřela jako stará slečna až v roce 1899 (bylo jí 95 let!) v severočeských Třebívlicích, se o věci vyjádřila až na sklonku života, kdy připustila, že snad jistou náklonnost k němu pocítila, ale jen „jako k otci“. Trvala na tom, že vyjma na rozloučenou ji nikdy nepolíbil. Připouštěla, že možná by se za něj i provdala, kdyby mu tím byla „užitečná“, ale on s ní, ani s matkou, o tom nikdy osobně nepromluvil. Prostě se pak sbalil a odjel. Víckrát už se neviděli. A on vícekrát už do Čech nepřijel. Místem, kde se s nimi loučil, byl Loket.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

16. ledna 2019