Před padesáti lety hořela pochodeň č. 1, před třiceti začal rozpad komunistického režimu

Co dnes říká Palach

Před padesáti lety hořela pochodeň č. 1, před třiceti začal rozpad komunistického režimu
Co dnes říká Palach

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V noci na 16. ledna roku 1969 spal dvacetiletý student filozofické fakulty Jan Palach u rodičů ve Smetanově ulici ve Všetatech. Nechal se vzbudit o půl šesté ráno, pak se vypravil vlakem do Prahy a zřejmě už v osm hodin dorazil do spořilovských kolejí, které byly na místě, kde dnes stojí kačerovské depo metra. Tam sepsal ve čtyřech exemplářích mimořádně stručnou zprávu, kde vysvětlil, proč se hodlá upálit. Chtěl „probudit lid této země“ vzhledem k tomu, že se necelý půlrok po sovětské invazi „ocitl na pokraji beznaděje“. Podepsal se „Pochodeň č. 1“. V jedenáct z kolejí odešel, tři dopisy odeslal poštou a jeden nechal v aktovce, kterou si vzal na Václavské náměstí.

U benzinové pumpy v Opletalově ulici si dal do plastových nádob načepovat benzin. Před půl třetí se benzinem polil a zapálil. Bylo to před budovou Národního muzea, při pohledu zdola z náměstí stál nalevo od kašny. Pak se rozběhl dolů k soše svatého Václava, ještě zahnul doprava a upadl na zem. Byl při vědomí, když ho sanitka po konzultaci na příjmu nemocnice na Karlově náměstí ve tři čtvrtě na tři předala na oddělení popálenin, které tehdy bylo v Legerově ulici na rohu s Žitnou. O tři dny později zde zemřel a devátý den byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Obětí za svobodu se Jan Palach před padesáti lety zapsal do českých i evropských dějin, i když se ho různé režimy nebo jednotlivci snaží z nich čas od času vytěsnit, protože jeho čin byl hrůzný a jeho výklad nepohodlný. Odhlédnuto od všech složitých interpretací říká jednoduše, že v životě každého člověka existuje hranice, kterou už nesmí překročit.

V čase živých pochodní

Jaký význam mělo Palachovo upálení, svědčí výčet jeho souputníků a následovníků. Za pochodeň č. 2 je považován osmnáctiletý středoškolák Jan Zajíc, který se zapálil 25. února rovněž na Václavském náměstí v domě číslo 39 (mezi hotelem Jalta a Evropa). Do kanonického výčtu se dostal také devětatřicetiletý otec rodiny a přesvědčený komunista Evžen Plocek, který stejný čin provedl 4. dubna na náměstí v Jihlavě. Výčet je nespravedlivý k šestadvacetiletému dělníkovi Josefu Hlavatému, který se upálil čtvrtý den po Palachovi na Dukelském náměstí (dnes T. G. Masaryka) v Plzni. Režimu se jeho čin podařilo zpochybnit tím, že byl v depresi po rozvodu a předtím vypil několik piv. S Palachem bývá spojován účastník protinacistického odboje v Polsku, skoro šedesátiletý Ryszard Siwiec, který se na protest proti okupaci Československa polil rozpouštědlem a zapálil už 8. září 1968 a využil k tomu dožínky na varšavském Stadionu desetiletí. Pátého listopadu, rovněž před Palachem, se poblíž Bessarabského tržiště v Kyjevě upálil Vasyl Makuch a také on dokázal lidem sdělit, že protestuje proti okupaci Československa. Jejich činy se ovšem podařilo komunistické policii utajit a širší publicitu jim zajistil až pražský případ. Bezprostředně Palach motivoval šestnáctiletého učně Sándora Bauera. Rodák z Budapešti se 20. ledna polil benzinem a zapálil u desky národního hrdiny Sándora Petöfiho na protest proti sovětské okupaci Československa i Maďarska. A 13. května 1970 na něho v Brašově navázal rumunsko-maďarský básník a bojovník proti komunismu, devětadvacetiletý Márton Moyzes.    

Komunisty vyděsily všechny živé pochodně a zprávy o nich potlačovali, jak se dalo, obvykle zákazem, aby se o nich vůbec psalo, případně oznámením, že šlo o čin duševně nemocného člověka. V tehdy ještě relativně svobodné společnosti Československa to však nešlo, proto režim ještě povolil veřejný pohřeb a nechal na něm promluvit ministra školství Vilibalda Bezdíčka, který byl teprve čtrnáct dnů ve funkci. Tehdy slavní vůdcové pražského jara se neúčastnili kromě kondolenčního dopisu Palachově matce a výzev studentům, aby Palachův příklad nenásledovali. Během pohřbu došlo k největší mobilizaci Veřejné bezpečnosti od srpna 1968 a pak už si komunisté dali záležet, aby další pochodně takový ohlas neměly.  Zprávy o smrti Jana Zajíce se ještě na veřejnost dostaly a jeho pohřbu ve Vítkově u Opavy se účastnilo osm tisíc lidí. O Evženu Plockovi se však už kromě Jihlavy dozvěděl málokdo.

Režim má strach

Také díky následovníkům se dostal Palachův příběh Čechům pod kůži a svým požadavkem národní svobody se stal stejně jako příběhy Jana Husa nebo T. G. Masaryka součástí identity národa, který jinak proslul flegmatickou až švejkovskou povahou.

Za důkaz může posloužit, že příští středu si Češi připomenou nejen padesát let od Palachova upálení, ale také třicáté výročí „Palachova týdne“, který proběhl mezi 15. a 21. lednem 1989 a stal se největším protestem proti normalizačnímu režimu. V jednom dni se ho účastnilo až pět tisíc lidí, proti kterým represivní aparát nasadil tři a půl tisíce ozbrojenců včetně příslušníků Lidových milicí a pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Protesty inspirovali tehdy nejaktivnější příslušníci protirežimní opozice, jakými byli například Dana Němcová, Václav Havel, Alexandr Vondra nebo Petr Placák, lidé ovšem chodili, i když byli protagonisté zadrženi policií. Nejdrsněji zasáhly režimní síly 19. ledna, kdy nastoupilo komando, jehož úkolem nebylo pouze rozhánět srocený dav, ale demonstranty zmlátit a zastrašit. Stejně jako o deset měsíců později na Národní třídě policisté část demonstrantů obklíčili, pak jednoho po druhém sráželi na zem, kopali a mlátili. Soustředili se zvláště na mládež, později však napadali i náhodné kolemjdoucí, kteří náhodou přijeli tramvají.

V barvitých příbězích, jak brutálně mlátili teenagery, kteří se ani nesnažili bránit, se policisté pohotovostního pluku zapsali do dějin. Násilnosti z 19. ledna získaly široký ohlas nejen na probíhajícím vídeňském zasedání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale hlavně v širokých vrstvách obyvatelstva, které dosud opoziční aktivity ignorovalo, přesněji nemělo ani šanci se o nich dozvědět. Mezi historiky dnes jednoznačně převládá názor, že Palachův týden zlomil normalizační netečnost většiny populace a nastartoval další opoziční aktivity, které skončily pochodem studentů 17. listopadu, brutálním policejním zásahem a následujícím výbuchem nespokojenosti. Demonstrace mezi 20. a 24. listopadem, které vedly k rezignaci komunistického vedení, se odehrály na místě, na kterém se upálil Palach i Zajíc a kde se podle obdobného scénáře protestovalo už v lednu.        

Obskurní dohru měl Palachův týden počátkem minulého roku, když sněmovna po několikaměsíčním váhání zvolila předsedou komise pro kontrolu GIBS komunistického poslance Zdeňka Ondráčka. Záměr hlasovací koalice ANO-SPD-KSČM narazil na fakt, že Ondráček byl příslušníkem pohotovostního pluku VB a zasahoval právě v Palachově týdnu. Stal se tehdy televizní hvězdou, když popisoval údajné násilnosti demonstrantů, a ještě po třiceti letech tvrdil, že na mlácení civilního obyvatelstva nevidí nic špatného. Zvolením Ondráčka poslanci vyprovokovali vůbec největší politické demonstrace od dob finanční krize, v Praze s účastí 20 tisíc lidí, v deseti dalších městech přišlo od stovky do tří tisíc demonstrantů. Parlamentní většina nakonec ustoupila a Ondráček se nechal přemluvit, ať na funkci netrvá.    

Marná snaha zapomenout

Zároveň ovšem automaticky probíhá vytěsňování Palachova příběhu. Neexistuje lepší příklad než zboření sochy Aeskulapa v roce 2003, kterou podle projektu Valeriána Karouška postavil v roce 1973 Jiří Novák. Stylizovaná písmena J a P spojená českou trikolorou o celkové výšce pět metrů stála před budovou pankrácké polikliniky na rohu ulic Hvězdovy a Pujmanové. Přinejmenším lidé z okolí věděli, že jde o poctu Palachovi, a po celou dobu normalizace na výročí zapalovali svíčky. Přesto obvodní radnici Prahy 4 nikdo nezabránil, aby plastiku nechala v roce 2003 zbořit jako nevkusný pozůstatek doby socialismu nebezpečný procházejícím chodcům.

Vytěsňování probíhá i na odborné úrovni, v tomto směru je vynikajícím svědectvím kniha Co byla normalizace? skrývající dva paradoxy. Především ji v roce 2016 vydal Ústav pro studium totalitních režimů, který má za státní peníze odhalovat nedávnou minulost, autory jsou Michal Pullmann, který se loni stal děkanem Filozofické fakulty UK, na níž studoval Palach, a Pavel Kolář, který na téže škole získal vědecké hodnosti.

Postoj nejslavnějšího studenta své alma mater připomínají tím, že nástup neostalinské normalizace interpretují úplně naopak než on sám. Podle Pullmanna a Koláře v normalizaci vůbec neexistoval rozpor mezi vládci a ovládanými. „Budeme-li obyvatelům socialistických států ex post připisovat jednoznačné postoje, jako například ,kolaborace‘ versus ,opozice‘, fungování diktatury příliš nepochopíme,“ tvrdí historici. Nemá prý smysl říkat, že se lidé dopustili kolaborace s diktaturou dovezenou na tancích cizí mocnosti, když usilovali o lepší pracovní podmínky nebo nákup nedostatkového zboží a nějak se přitom domlouvali s nižšími či vyššími představiteli režimu, případně s režimem samým.

Pokud se Palachovo hrdinství nepovažuje jenom za nevyslyšenou výzvu k otevřenému odporu proti okupaci, ale také za morální apel, pak po každém vyžaduje, aby si určil hranici, do jaké míry může s režimem potlačujícím svobodu uzavřít kompromis nezbytný k přežití, a kam už nepůjde. Prakticky nikdo nemůže jít v odmítání diktatury tak daleko jako sám Palach, přesto občané normalizačního Československa o této hranici věděli a někteří ji měli relativně vysoko. Chtěli uživit rodinu, proto chodili do práce, někdy plnili volební rituál, zároveň však odmítali vyšší vzdělání, funkci či členství v jakékoli z režimních organizací, i když věděli, že ztrácejí šanci na kariéru a vzdávají se vyšších příjmů. Řada z nich se nemohla neúčastnit opozičních aktivit, o kterých se dozvěděla. U jiných byla hranice pozoruhodně nízko, přesto nejde říct, že neexistovala. Dokonce děti prominentních komunistů často s pochopením rodičů odmítaly určitý rozměr kolaborace a nevstupovaly do strany, jak se od nich čekalo, nebo odmítaly spolupráci s StB.

Když dnes Pullmann a Kolář fakticky polemizují s Palachovým postojem, mimoděk tím připomínají, jak je aktuální v současné politice. Vládu dnes tvoří tři strany, přitom dvě z nich mají v čele osobnosti, které svého času kolaborovaly úplně bez zábran: Andrej Babiš i Vojtěch Filip byli nejen kádrovými rezervami KSČ, ale ochotně spolupracovali také s StB.

Proto se dnes musí ti, kdo využívají ke kariéře členství v Babišově straně nebo spolupráci s ní nebo pracují v médiích firmy Agrofert, vypořádat s výtkou, která přesně odpovídá obvinění z kolaborace s normalizačním režimem. Morální nárok Palachova činu je absolutní a dodnes srozumitelný všem, kdo se považují za Čechy. Přinejmenším v tomto smyslu je vláda ANO s podporou komunistů návratem normalizace a teprve další politický vývoj rozhodne, jestli národ tentokrát Palachovo dědictví opustí a s normalizací se smíří.