Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.
Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu, který s největší pravděpodobností pochází z takzvaného Pravého kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií. Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. Novináře o tom dnes informovali na místě zástupci církve a vědci.
Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.
V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“
Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě.
Událostí roku v české knižní produkci je nepochybně mohutná monografie Jana Žižky z pera historika Petra Čorneje. Známý medievalista předkládá své životní dílo devadesát let po detailní studii o husitském válečníkovi od Josefa Pekaře. Za první republiky, při jejímž vzniku prezident T. G. Masaryk razil heslo „Tábor je náš program“, pohled na Žižku od matrikového katolíka Pekaře samozřejmě velmi rezonoval.
Kdo v čerstvém Žižkově životopisu od historika Petra Čorneje čeká nějaké zásadní novinky ze života jednookého válečníka, ať knihu raději hned odloží. Kdo je ale zvědavý na stav historického poznání devadesát let po zásadní studii Žižky z pera Josefa Pekaře, ten by si měl novou monografii bezpodmínečně pořídit.
Tak jako mají Spojené státy Oblast 51, máme u nás Prognostický ústav. Pro mnohé je to dodnes tajemná instituce napojená na Československou akademii věd, která na sklonku socialismu sdružovala odborníky z mnoha oblastí s úkolem nabídnout špičkám režimu komplexní řešení krize, jíž Československo procházelo.
Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.
Lidická starostka Veronika Kellerová poslala jménem lidických dětí otevřený dopis nejvyšším ústavním činitelům České republiky, ve kterém oznamují přerušení spolupráce s památníkem Lidice. Souvisí to s reportáží České televize, s jejímž vyzněním lidické děti nesouhlasí a památníku vyčítají, že se proti Reportérům ČT nijak neohradil. Ředitelka Martina Lehmanová chce své oficiální vyjádření zveřejnit po konzultaci s ministerstvem kultury v pondělí, uvedla to pro server Echo24.
V den, kdy sněmovnou bez větších problémů prošla poslanecká novela o zařazení 21. srpna na seznam významných dnů, pobouřil svým názorem na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa komunistický poslanec Stanislav Grospič. Podle něj nebyly srpnové události roku 1968 okupací, mrtvé z té doby navíc označil za vesměs oběti dopravních nehod. Na Grospičovy výroky se snesla ostrá kritika, mírnil je dokonce i jeho kolega z poslaneckých lavic, bývalý místopředseda KSČM Jiří Dolejš.
Jestli první republika měla někdy svůj kulminační bod, pak to bylo září 1929, tedy před devadesáti lety. Tehdy se slavilo milénium mučednické smrti svatého Václava, neboť rok 929 byl po staletí obecně přijímaným datem.
Slavnou divadelní trilogii Wallenstein dokončil Friedrich Schiller před 220 lety a od té doby je hrdina Wallenstein považován za jednoho z největších Němců. Jen tragický osud zabránil, aby počátkem sedmnáctého století sjednotil Německo a ochránil ho před dvěma stoletími úpadku. Wallenstein se ovšem narodil v Heřmanicích u Jaroměře jako Albrecht z Valdštejna a patří spolu s Přemyslem Otakarem II. a Karlem IV. ke třem velikánům, o kterých se dá říci, že byli Češi a že řídili osud Evropy.
Je léto a dusno, v obchodech navíc došel toaletní papír. Ve společnosti je přece jen cítit trochu neklid. Došly i dámské vložky z n. p. Harmasan. Byla o tom odvážná reportáž v televizi. Lidé se ale hlavně těší na dovolenou k Máchovu jezeru, kde poprvé povolili soukromníkům prodávat cukrovou vatu. To už je skoro trh. Někteří se bojí, aby se to nepřehnalo a nevrátil se kapitalismus. Soudruh Ladislav Adamec, to byl předseda vlády, mluví o tom, že šrouby, které vyrábíme, musejí být lepší a musejí k nim sedět matice. Je přestavba.
Mariánských sloupů z pobělohorské doby je v Česku řada, z těch známějších morový sloup na Dolním náměstí v Olomouci. Ten na Staroměstském náměstí měl ale tu smůlu, že si ho v roce 1918 vybrala skupina kolem žižkovského anarchisty Franty Sauera, nesmyslně z něj učinila symbol habsburské monarchie a strhla ho. Od té doby se vymýšlejí „ušlechtilé“ důvody, proč to nebyl odsouzeníhodný vandalismus, a jak by ideu české státnosti poškodilo, kdyby se na tom místě sloup znovu objevil.
Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí budí stále větší vášně. Kontroverze vyvolalo především chování strážníků během sobotní akce k obnově sloupu v centru Prahy, když strážníci na příkaz primátora Zdeňka Hřiba zaparkovali vůz přímo na místě, kde sloup stával, a blokovali tak nahlášené místo modlitby. To se ale nelíbí koaličním partnerům v Praze, kteří by si obnovu sloupu přáli. Radní proto budou o návratu sloupu nadále jednat.
Za dva za tři roky by se setkání sudetských Němců (Sudetendeutscher Tag) mohlo konat v České republice, prohlásil v neděli v Řezně Bernd Posselt. Je to utopie, nebo reálná představa? A je to dobrý nápad, nebo zbytečná, i dokonce zpupná provokace? Posselt to říká už několik let, přičemž vždy dodává, že příští rok to ještě nebude, protože doba není zralá. Takže zase za dva za tři roky, což zní tak nějak rozumně i bezpečně. Není čeho se v dohledné době bát.
Jsme totiž právě v květnu 1969, Husák je pár týdnů prvním tajemníkem, Dubček je sesazen, ale ještě ne úplně odstaven, normalizace se pomalu rozbíhá.
Jaro už pokročilo i v nebi a Karel Čapek se konečně balil, že pojede s Olgou Scheinpflugovou na Strž u Dobříše. Má tam hodně práce, na skalce bude přesazovat netřesk a protěž, podívá se, jestli Kocába nenadělala nějaké škody, natře okenice, zkontroluje, co dřevomorka a takové věci. Olga ho uklidňovala, že se přece nemusí ničeho bát, že tam je paní správcová Kristina Váňová, ta už je tam v tom tvým památníku snad pětadvacet let, vždyť víš, Čéčo, jak ona se o to dobře stará.
Školní dítka Republiky československé byla k desátému výročí vzniku státu obdarována hezkým dárkem za několik milionů tehdejších československých korun. Každá škola v republice obdržela v roce 1928 sérii závěsných obrazů s názornými výjevy z národních dějin. Kněžna Libuše věští slávu Praze. Kníže Bořivoj a kněžna Ludmila přijímají křest. Učitel národů Jan Amos Komenský obklopen žáčky a žačkami.
Horní Počernice, obec na východním okraji Prahy, je místo odložených dramatiků. To řekl v sobotu publiku při klanění Pavel Kohout, vždy připravený říci něco historického. Narážel samozřejmě na poloutajenou premiéru Havlovy Žebrácké opery, jež se v roce 1975 uskutečnila v hornopočernickém kulturáku, který mezitím byl zbořen. Na místě nikoli totožném, ale též v Horních Počernicích stojí nové divadlo, kde se před týdnem uskutečnila první premiéra, dalo by se říci světová, Kohoutovy adaptace vlastního románu Katyně. Tuto sobotu se dávala druhá premiéra.
Dne 18. března český skauting překonal dosavadní rekord v nepřerušené délce povoleného fungování ve své historii (10 699 dní). Junák má nyní přes 64 tisíc členů, nejvíc od sametové revoluce. Ve velkých městech jsou oddíly přeplněné a je téměř nemožné do nich umístit dítě. Podle všech měřítek čeští skauti prožívají své nejlepší období.
Češi mají pro svérázný region bývalé Podkarpatské Rusi slabost, jelikož připomíná časy největší slávy Československa. Nostalgie pramení z faktu, že se mnohonárodnostní Podkarpatská Rus před sto lety stala součástí nového československého státu. Bylo to však především dílo Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, které vtisklo nejvýchodnější části první republiky onen mytický nádech, který zapsal hornatý karpatský region do povědomí několika generací Čechů.
Před několika lety, bylo to ještě před zvolením Miloše Zemana prezidentem, natáčel v Praze čínský filmový štáb seriál pro cestopisný kanál, na který se u nich dívá prý přes padesát milionů lidí. Celý jeden díl chtěli věnovat Milanu Kunderovi. Překlady jeho knih se v té zemi už několik let prodávaly v ohromných nákladech a zájem Číňanů se v té době podobal mánii, aspoň tak se o tom psalo.
Když s Karlem Čapkem pracoval na jejich Hovorech, řekl T. G. Masaryk: „I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo.“ Kondicionál tam však nebyl namístě.
Devadesátky umřely – tahle fráze na uživatele sociálních sítí v noci z neděle na pondělí pršela. Řady „devadesátkových“ ikon totiž během pondělka probrala zubatá. Nejprve přišla zpráva o skonu frontmana pověstné britské kapely The Prodigy Keitha Flinta, o několik hodin později byla zveřejněna zpráva o smrti herce Lukea Perryho, představitele jedné z hlavních rolí rovněž pověstného seriálu Beverly Hills 90210. I člověk, pro nějž obraz a zvuk devadesátých let vytvářeli spíš jiní, tomu sentimentu rozuměl – oba zesnulí byli ikonami, známými i těm, koho jejich tvorba třeba zas až tak nezajímala. Ale co ty devadesátky? Skutečně už je po nich? No ovšem. A už dlouho, z ní ta jednoduchá odpověď.
