Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.

Lze si představit, jak z toho domu vychází dobře vyhlížející muž v klobouku a s pečlivě utaženou vázankou, v solidním kabátě z dobré vlny, vypucované boty jsou samozřejmostí. S ním jde žena v elegantním kostýmu s kožešinovým límcem, myslivecký klobouček, v podpaží kabelku, styl barrandovských star z Kinorevue. Pak se přidají kluci v pumpkách, 18 a 15 let. Ta rodina, to jsou manželé Rudolf a Ida Welsovi a jejich synové Tomáš a Martin. Mluví střídavě česky a německy, kluci mezi sebou cvičně anglicky.

V domě bydlí v nejvyšším patře v bytě s velkou terasou. Bydlí s nimi ještě matka Idy Therese a „das Mädchen für alles“ Libuška. Čili dobře situovaná rodina. Ten dům nebyl jejich, ale architekt Rudolf Wels ho navrhl a od roku 1935, kdy se dům postavil, v něm s rodinou žili. Jeho sousedy bylo několik lepších rodin, které v té době přišly tak jako Welsovi ze Sudet. Už tam většinou nemohli vydržet. Byly to židovské rodiny. Jako Welsovi. Zrovna měli za sebou Vánoce 1938, v tom domě poslední. Byla to hodně moderní židovská rodina. Dnes ji připomínají na chodníku mosazné destičky „Stolpersteine“. Jsou tři, Rudolfovi a Idě a jejich synu Martinovi, u všech je stejné datum a místo smrti: 8. březen 1944 v Osvětimi.

Architekt Rudolf Wels patřil dlouho k osobnostem, dalo by se říct, zcela zapomenutým. Autor tohoto článku je toho spolehlivým svědkem, neboť v osmdesátých letech čtyři roky chodil do budovy, na gymnázium, které Wels vyprojektoval, a léta navštěvoval restauraci v tzv. Hornickém domě a je zcela přesvědčen, že jméno architekta obou mohutných budov v tom městě nikdo neznal. To město se jmenuje Sokolov, ve Welsově době Falknov čili Falkenau. Dvě významné stavby ze začátku 20. let, dalo by se říct symboly města, patřily k veřejným zakázkám, kterými se mladý Wels výrazně prosadil právě v západních Čechách: on sám se narodil v roce 1882 v Oseku u Rokycan. Jeho rodnou řečí byla čeština, ale školy měl německé. Trojí „identita“ mu možná pomáhala vedle talentu i v nové republice. Některé stavby v modernistickém stylu už zmizely, naposledy budova Lázní VI v Karlových Varech, šla k zemi v roce 2006 po letech pustnutí. Jiné ale stojí, jako třeba karlovarská poliklinika nebo lázeňský dům Bellevue, bohužel zateplený a tím vlastně zničený. Rudolf Wels byl muž s dobrými školami (Akademie ve Vídni u Friedricha Ohmanna) a dobrými referencemi, z nichž ta nejzvučnější pocházela od Adolfa Loose, v jehož ateliéru pracoval dva roky před první světovou válkou a jenž na něj měl zásadní vliv, což si člověk uvědomí právě nejsilněji v onom sokolovském „Horňáku“ (Bergarbeiterheim), jehož interiér byl koncipován podle zásad Loosova „Raumplanu“, soustavy prostorů, které do sebe organicky vplývají…

Od roku 2006 je na Městském domě kultury Sokolov, jak se teď Hornický dům jmenuje, pamětní deska s Welsovou podobiznou. Na tom má zásluhu historik sokolovského muzea Michael Rund, ten v roce 2011 vydal monografii Po stopách Rudolfa Welse, která je od té doby základní příručkou pro každého, kdo se chce něco dozvědět o Welsovi, ale tím i o tom, jak vypadala moderní architektura v západních Čechách do roku 1933. To byl rok Hitlerova nástupu, ale i rok, kdy Wels odchází do Prahy. Spravedlivě je nutné říci, že asi prvním, kdo Welse v 90. letech připomínal, byl historik architektury Zdeněk Lukeš, v roce 1994 připravil výstavu o německo(židovských) architektech v ČSR Splátka dluhu.

To už se přece jen jeho jméno začalo vynořovat, přičemž mu z druhé strany šla vstříc jiná okolnost. Ta byla spojena s objevem originálních vzpomínek Rudolfova otce Šimona Welse na život židovské rodiny koncem 19. století na českém venkově. K tomu došlo tak, že v polovině osmdesátých let v Anglii se do rukou Colina Welse dostala krabice s pozůstalostí jeho otce Thomase – Tomáše, který ji až do své smrti uchovával neotevřenou. Tomáš byl ten starší syn z rodiny Welsů, na rozdíl od rodičů a bratra se mu podařilo včas na jaře 1939 odjet do Anglie – tam vystudoval, oženil se, zakotvil v Oxfordu, stal se Angličanem. Hned po válce ještě zajel do Čech, kde se dozvěděl o osudu své rodiny. Vyzvedl si její pozůstalost v krabici, kterou rodiče nechali u přátel – a pak tu bolest v sobě uzavřel. Až před vážnou operací se svěřil synu Colinovi, který do té doby téměř o ničem nevěděl. Otec Thomas-Tomáš pak brzy zemřel. Od Colina, který samozřejmě česky neuměl, se rukopis Šimona Welse (tedy jeho „českého“ pradědečka) dostal k bohemistovi Gerrymu Turnerovi a jeho tehdejší české manželce Alici. Byla to především ona, kdo si uvědomil hodnotu toho pozoruhodného textu, a předala ho básníkovi Zbyňku Hejdovi, ten ho pak v roce 1987 vydal pod titulem U Bernátů v samizdatu. V roce 1993 vyšel už standardně v Torstu a před devíti lety v nové redakci v nakladatelství Triáda, nyní už s upravenou délkou a s uvozovkami jako „U Bernatů“: ten titul pochází od jména Šimonova otce Bernarda Wedelese. Příjmení Wels začal Šimon používal na začátku století, Rudolf už byl Wels. Kniha se stala díky svému obsahu, jedinečnému „lokálkoloritu“ a jiskřivému podání důležitým textem česko-židovské literatury.

Rudolf Wels se tak oklikou a nenápadně poprvé vrátil do českého prostředí – nikoli jako architekt, ale jako „editor“ pamětí svého otce. Ten zemřel v roce 1922 a jeho syn Rudolf se rukopisem zabýval, když už nemohl vykonávat svou práci, přepisoval jej, a tak díky vzpomínkám otce, díky jejich optimistickému duchu, „zapomínal na čas a dobu“. Jeho doslov je z listopadu 1939. To už Welsovi nebydleli v Dobrovského ulici, ale tísnili se spolu s dalšími rodinami v domě v ulici Mánesově. Koncem ledna 1942 byli deportováni do Terezína, v září 1943 do „rodinného tábora“ v Osvětimi a 8. března 1944 zplynováni v Březince.

Tento příběh má ještě pokračování. A patří do Vánoc 1938, kdy rodina ještě žila v Dobrovského ulici. Je po Mnichovu, pohraničí je obsazené, už tam proběhla křišťálová noc, ale tady v Praze stále ještě život vypadá relativně normálně. A u večeře se schází rodina Welsů a pak si rozdávají si dárky. Synové Martin a Tomáš mají pro členy rodiny připravený zvláštní dar: divadelní hru nebo snad filmový scénář (všichni milují film a otec Rudolf pro něj i jako architekt příležitostně pracuje), ve kterém vystupují oni sami, rodina Welsů, a pár známých. Tu „knihu“ sepsali synové pro obveselení své a rodičů a nazvali Sancta Familia. Vydali ji zřejmě v jednom kusu, ale dali si záležet na výtvarné podobě: autorem obálky a ilustrací byl talentovaný Martin. Na psacím stroji pak sepsali něco, co by se dalo nazvat život v jedné moderní vícejazyčné rodině, kde se mají všichni rádi, vtipkují, dobírají si jeden druhého – a venku se cosi nepříznivého děje. Začíná se tím, že rodina vrací z Wilsonova nádraží, kde byli vyprovodit staršího syna, jenž odjel do Paříže – to je i touha rodiny, která se měla uskutečnit, ale podařila se jen Tomášovi: ostatní uvázli po 15. březnu v protektorátu. Na nádraží a během cesty městem mluví rodina česky, ale jakmile zůstanou sami, přecházejí do němčiny, což je přece jen jazyk, kde je jejich matka jistější.

Navštíví pak automat Koruna, kde si dají vepřenku, potkají pak paní Lederkrempovou a baví se, kam se kdo chystá, třeba do Panamy. Otec Karolus, tedy Rudolf Wels, který „stále vtipkuje, čímž přichází o veškerou autoritu“, se pak zapojí scénou se svým kolegou, který mu přichází sdělit zajímavý nápad, že Německo by se dalo zastavit, kdyby se všechny ostatní země spojily a Rusko se vyzbrojilo. Rudolf-Karolus na to řekne: „No, hezké by to bylo.“ Jistou roli tam má babička Sophie-Wilhelmine, která se snaží hrát roli autority. Pak se tam objeví Mr. Knox, který je učí anglicky. Všichni doufají, že angličtinu budou brzy potřebovat. Celá ta trochu legrační familie hledí totiž do budoucnosti s optimismem. Věří, že „záhy změní bydliště a bude nerušeně hrát tenhle divadelní kus“. Se změnou bydliště se nemýlili, ale byla to bohužel jiná adresa, než si přáli.

Rukopis byl součástí kufru s pozůstalostí. Ujal se ho v Praze žijící Angličan David Vaughan, který ho s přáteli přeložil do angličtiny a němčiny (nebo češtiny) a připravil k vydání. Je to pozdrav těm, kdo zmizeli z míst, kam patřili víc, než by nás kdy napadlo.

Martin Wels, Tomáš Wels: Sancta Familia. Vydala Triáda MMXX. K vydání připravil David Vaughan.