Tak jako mají Spojené státy Oblast 51, máme u nás Prognostický ústav. Pro mnohé je to dodnes tajemná instituce napojená na Československou akademii věd, která na sklonku socialismu sdružovala odborníky z mnoha oblastí s úkolem nabídnout špičkám režimu komplexní řešení krize, jíž Československo procházelo. O ústavu dodnes ve veřejném prostoru proudí mnohé konspirační teorie, jejichž zastánci mají kupříkladu za to, že si zde sovětská tajná služba KGB vychovala kádry pro budoucí udržení politického a hospodářského vlivu v Československu atd. „O Prognostickém ústavu dodnes není dostatek relevantních informací a jeho dějiny se vykládají na základě obecně tradovaných informací. Spíš bych se ale ptal, proč se to téma neustále znovu vynořuje,“ odpovídá na otázku, proč je mýtus o Prognostickém ústavu dodnes pro mnohé lidi atraktivní, historik Luboš Studený, který jako jeden z prvních badatelů téma komplexněji zpracoval ve své diplomové práci, o niž se tento článek částečně opírá.

Kabinet prognóz ČSAV byl založen 1. února 1984 a navazoval konceptuálně de facto na práci Radovana Richty a jeho týmu, mimo jiné jednoho z autorů knihy Civilizace na rozcestí (1966). Richta a spol. dodali po roce 1980 mocenským špičkám práci Československo 2000, která byla příspěvkem k čistě vědeckému plánování v dlouhodobém horizontu. Přelomová byla v tom, že plánování v dlouhodobém horizontu bylo do té doby výsadní doménou Státní plánovací komise a dalších podobných institucí.

Socialistický režim, vědom si postupného hospodářského zaostávání za Západem a zároveň veden snahou o čím dál lepší plánování a řízení hospodářství, začal v posledním desetiletí svého fungování po vzoru Sovětského svazu, kde rozmach prognostiky nastal už o něco dříve, budovat instituci, která měla zajistit relativní vědecké podklady pro budoucí směřování ČSSR. Paradoxně Československo mělo nakonec samostatné prognostické pracoviště dřív než SSSR. „Prognostika se prosadila v rámci normalizační konsolidace vědeckého předvídání seshora a nebyla moc pevně vymezena. Díky tomu byla otevřena spoustě různých podnětů z všelijakých oborů a nakonec se stala polem pro výzkum a diskuse, jež byly reformně orientované. Naděje vkládané ze strany vládnoucího aparátu v prognostiku, která měla přinést přijatelné řešení tehdejší krize, tedy tu ‚správnou‘ variantu vývoje, podporovala její blízkost k plánování a jeho význam, který se mu tehdy přikládal,“ říká o pozici prognostiky jako vědy Studený.

Volba, kdo by měl ústav vést, nakonec padla díky doporučení šéfa Ekonomického ústavu Františka Valenty na Valtra Komárka. Komárkovým úkolem bylo v první řadě vypracovat do roku 1988 tzv. souhrnnou prognózu, která by nastínila budoucí vývoj socialistického Československa v několika oblastech a měla být zároveň podkladem pro krátkodobější plány. Poté, co se stal Komárek ředitelem, byl naprosto klíčovou osobou. Zejména díky jeho úsilí získal ústav v projektu souhrnné prognózy mnohem výraznější roli, než jakou měl zastávat původně.

Souhrnná prognóza, necelých 120 stran dlouhá, kterou ústav skutečně zvládl v roce 1988 vyhotovit, je nejvýraznějším vstupem instituce do reformních diskusí v předlistopadové době. „Souhrnná prognóza byla relativně unikátní analýza, která otevřeně kritizovala stav tehdejšího hospodářství, státu a společnosti, ale i povrchnost přestavby, varovala před pokračováním v nastaveném kurzu a doporučovala řadu reformních, zejména protržních a restrukturalizačních opatření. Měla řadu interních variant a ta předložená federální vládě a ÚV KSČ obsahovala pouze slabý náznak politické reformy, který je vidět v interních verzích, stejně jako tam byla upozaděna kritika společenských tendencí a uspořádání státu,“ říká Studený. Prognostici vypracovali tezi možného vědeckotechnického, ekonomického a sociálního vývoje ČSSR až do roku 2010, ale než bylo vedení státu schopno převést některé připomínky do praxe, diskuse o reformě režimu smetla revoluce.

Prognostický ústav je mezi širokou veřejností často vnímán jako ostrov svobody v jinak zkostnatělém vědeckém prostředí socialistického Československa, avšak není to tak úplně pravda. „On pozdní socialismus obecně byl na ČSAV už relativně uvolněnějším obdobím. PgÚ byl díky Komárkovi značně pluralitní pracoviště, věci se probíraly dost otevřeně a k nějakým zásahům na popud vyšších míst docházelo jen vzácně. Zejména ve výzkumu, který dělali vyjma hlavní proud prací, si v zásadě mohli dovolit mnohem víc, než bylo možné třeba v Ekonomickém ústavu. Pro řadu pracovníků znamenal přechod na PgÚ také finanční přilepšení, Komárek uměl sehnat atraktivní platy (Komárkův plat činil v roce 1984 celkem 8700 Kčs, nejnižší plat vedoucích vědeckých pracovníků byl 4200 Kčs, nejvíc lidí v té době vydělávalo mezi 2000 a 2500 Kčs – pozn. red.), kterými motivoval k přechodu třeba z jiných ústavů,“ říká o poměrech na pracovišti historik. Nutno dodat, že neexistují ani žádná relevantní data, která by dokazovala, že zaměstnanci Prognostického ústavu se v porovnání se svými kolegy dostávali častěji do zahraničí. Pracovníci ústavu neměli ani žádnou „konkurenční“ výhodu v případě kvalitní zahraniční literatury oproti svým kolegům, zkrátka z toho důvodu, že se knihovna Prognostického ústavu budovala od nuly a některé obory jako například sociologie a ekonomie měly k dispozici už dlouhá léta nejaktuálnější periodika a monografie. V tomto ohledu je mezi pamětníky často vyzdvihována ne knihovna Komárkova pracoviště, nýbrž knihovna Ekonomického ústavu ČSAV.

Listopadová křižovatka

Než se však podíváme na roli ústavu a jeho pracovníků ve dnech po 17. listopadu 1989, je dobré se zmínit, proč je dodnes Prognostický ústav a další instituce relevantní během socialistické éry tak málo probádaným místem. Částečně je to dáno zákonem o archivnictví, který stanovuje pro archiválie všeobecnou třicetiletou lhůtu pro jejich zpřístupnění, zároveň však posun historického bádání směrem k expertním kruhům pozdního socialismu až záležitostí poslední let, avšak prací o expertních kruzích v pozdním socialismu je stále velmi málo. Navíc byl fond Prognostického ústavu donedávna nezpracovaný.

Limity výzkumu soudobých dějin se však neukazují jen na případě Prognostického ústavu, ale také kupříkladu v případě archivního fondu naprosto klíčové instituce nutné pro pochopení fungování plánované ekonomiky – Státní plánovací komise, jejíž archiv byl špatně skladován a je v tristním stavu dodnes stále nezpracován. Nebo na případě dodnes existující společnosti Omnipol, která během socialismu zajišťovala pro komunistickou vládu mimo jiného export široké škály vojenského materiálu. Dostupný archivní materiál o jejím působení se však omezuje na krátké období kolem 70.–80. let minulého století a nalezení chybějícího materiálu by se rovnalo zázraku. Podobných případů jsou desítky, ne-li stovky, a ukazují nám, že mnoho cenného materiálu, který by nám pomohl lépe pochopit fungování minulého režimu, je nenávratně ztraceno.

Vraťme se však k mýtu „Jakešovy věštírny“, jak se v 80. letech Prognostickému ústavu říkalo, a k tomu, proč je dodnes tak silně přítomna ve veřejném prostoru kdykoli, když se přetřásá pád socialistického zřízení. Je to částečně pochopitelné, vždyť Prognostický ústav byl institucí, jejímiž dveřmi jako zaměstnanci procházeli kromě Valtra Komárka kupříkladu Václav Klaus, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý či Miroslav Singer. „Prognostický ústav se v tomto smyslu používá různě, ať už jako místo, kde se vybraná skupina připravovala na převzetí moci, nebo že se tam dala dohromady skupina, která dodnes vše ovládá, či jako spící buňka ruských agentů atd. Myslím, že je to jednoduše tím, že řada významných bývalých zaměstnanců se stále aktivně pohybuje ve veřejném prostoru. Jak jich bude ubývat, nejspíš se to téma bude takhle využívat stále méně. Jinak mýtus asi nevytvořil nikdo konkrétní. Velmi se hodil pro ‚satirický‘ výklad tzv. sametové revoluce jako zrazené či ukradené revoluce, jak ho ukazuje James Krapfl ve své knize Revoluce s lidskou tváří. Podporovala to právě ta vysoká koncentrace (bývalých) zaměstnanců v exponovaných funkcích. V tomhle smyslu by symbolický význam PgÚ jako konspiračního centra pro netransparentní předání moci například v zájmu nějaké velmoci mohl třeba přetrvat déle. Pak to pouze nějak konkretizujete či upravíte, aby se vám to hodilo k vašemu světonázoru, ať už je jakýkoli,“ přemítá Studený.

Jaká tedy byla skutečná role Prognostického ústavu a jeho zaměstnanců během listopadových dnů roku 1989? Vlastně ne tak tajemná, jak se traduje. Komárkův ústav totiž rozhodně nebyl žádným loutkovodičem či šedou eminencí v pozadí. Spíše zásobníkem odborníků pro Občanské fórum, kterých se Václavu Havlovi a spol. nedostávalo. Ústav se prohlášením 20. listopadu nejprve vyjádřil k policejní brutalitě na Národní třídě, avšak jeho stanovisko bylo v zásadě kompromisní, zřejmě se jeho ředitel obával, aby neztratil podporu mezi reformním křídlem KSČ.

„V Občanském fóru o Komárkově ústavu a jeho ekonomických expertech věděli, ty skupiny byly do jisté míry propojené a sami nikoho takového neměli. V zásadě byli první přijatelní, kdo se naskytli a taky nabídli. Václav Klaus 22. listopadu OF nabídl jménem ekonomů z PgÚ spolupráci při tvorbě ekonomického programu a oni byli nejspíš rádi, že někoho takového vůbec budou mít, natož aby ještě přemýšleli o tom, nakolik je to vhodná volba či jestli nejsou alternativy. PgÚ zafungoval jako rezervoár expertních elit, kdy OF prostřednictvím svých zaměstnanců nabídli vítanou důvěru pro jednání o expertních otázkách. Pochází z něj řada vysokých představitelů ať už na federální, nebo později republikové úrovni. Při vyjednávání o transformaci se z něj posléze stala základna hlasu, který byl kritický k vývoji, jenž se nakonec prosadil,“ říká o propojení mezi Prognostickým ústavem a OF Studený. Jestli by se do vysokých politických pozic bez svého angažmá v Komárkově ústavu dostali třeba Václav Klaus a Miloš Zeman, však můžeme jen spekulovat. Ostatně Miloš Zeman se stal ústavním zaměstnancem až po pádu komunistického režimu a kontakty Václava Klause s OF zajišťovala především Rita Klímová, která ho na jedno z prvních jednání OF sama přivedla. Klaus byl navíc mezi ekonomy vůči režimu kriticky naladěnými dobře znám už předtím, takže je možné, že by nabídl své služby OF nehledě na angažmá v Prognostickém ústavu.

Z dodavatele transformační strategie se stal během revoluce především dodavatel lidí, kteří budou transformaci provádět. Někteří rozuteklí členové ústavu se shromáždili kolem Václava Klause, jehož model privatizace, jak známo, se na rozdíl od zastánců třetí cesty a dalších prosadil. Ani Valtr Komárek, ani skupina lidí, kteří se později koncentrovali kolem ekonoma Františka Vlasáka a jeho týmu, však nedokázali najít politickou podporu pro své představy. Největším vkladem ústavu do polistopadové veřejné debaty byla tak jeho práce Dominanty nového sociálně ekonomického programu rozvoje ČSSR, jež nabízela podobný gradualistický program jako dřív, který se však neprosadil. „Co zůstalo aktuální pro mě, jsou třeba témata, která přesahují tehdejší ekonomickou situaci: důraz na rozvoj člověka, humanitu a participativně účinnou demokracii, která se neomezuje na účast ve volbách. Jinak ten záběr témat je skutečně rozsáhlý, většina lidí by si tam podle mě něco, co by pro ně bylo aktuální, našla. Někteří pamětníci mi i říkali, že se k těm pracím před naším setkáním vraceli a řada věcí jim přišla stále aktuální,“ říká o práci ústavu Studený.

Ústav přešel na stejné pozice, na jakých byl před pádem režimu – v tom smyslu, že se stavěl kriticky proti směru transformace, což mu však mohlo uškodit vzhledem k silné snaze zbavit se všeho, co připomíná předlistopadovou dobu. ČSAV se navíc na počátku 90. let ocitla v tíživé finanční situaci a snažila se ušetřit, kde jen to šlo. Komárek navíc nedokázal dobře manévrovat v novém typu politiky, a tak jako nedokázal prosadit svoji vizi transformace, nedokázal vyjednat ani pokračování pro svůj vlastní ústav. Vedení Akademie usilovalo o diskontinuitu s předrevoluční dobou, proto se  chtělo zbavit v tomto případě těch ekonomů, kteří byli kvůli svým dřívějším postojům považováni za marxistické. To ředitel (mezitím už sám bezpartijní) nechtěl dovolit.

Neočekávaně tak došlo fakticky k situaci, že zatímco před rokem 1989 Prognostický ústav jako kritický osten proti panujícímu společenskému uspořádání přežil, po převratu se mu staly výpady proti personální politice a ekonomickým myšlenkám na ústavu osudnými. Když byl Komárek ochotný slevit ze svých požadavků, bylo už pozdě. Prognostický ústav zanikl k 30. červenci 1993. Platí to však jen pro Česko u republiku. Na Slovensku existuje Prognostický ústav v rámci Slovenské akademie věd dodnes.