Před sto lety byl k ČSR připojen její nejchudší region

Podkarpatská Rus, mytické místo

Před sto lety byl k ČSR připojen její nejchudší region
Podkarpatská Rus, mytické místo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Češi mají pro svérázný region bývalé Podkarpatské Rusi slabost, jelikož připomíná časy největší slávy Československa. Nostalgie pramení z faktu, že se mnohonárodnostní Podkarpatská Rus před sto lety stala součástí nového československého státu. Bylo to však především dílo Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, které vtisklo nejvýchodnější části první republiky onen mytický nádech, který zapsal hornatý karpatský region do povědomí několika generací Čechů. Do dějiště románu Koločavy dodnes směřují stovky českých turistů, před válkou na Donbase to byly dokonce tisíce. Je nutno dodat, že obliba je vzájemná. Místní Rusíni rádi vzpomínají na meziválečné období, které často považují za nejšťastnější čas svých dějin.

V době vznikání myšlenky samostatného Československa by asi nikoho z otců republiky nenapadlo o připojení zaostalého území daleko na východě vůbec přemýšlet. Podnět vzešel od samotných podkarpatských Rusínů, kteří s koncem války tušili, že dosažení samostatného státu je utopií. Možností neměli mnoho. Mohli se spojit s haličskými Rusíny v rámci obnoveného Polska, to by ale nebylo příliš výhodné geograficky. Možné připojení k Rusku zase přestalo být aktuální, když se v zemi ujali moci bolševici. V představách Rusínů tak zbývaly varianty setrvání v Maďarsku, nebo se stát součástí československého projektu.

Pro turistu znamená překročení hranic s dnešní Ukrajinou trochu skok v čase. - Foto: Petr Hrabec

K rozhodnutí nakonec dopomohla i rozsáhlá diaspora Rusínů. Kvůli nouzi a bídě byli obyvatelé Karpat odjakživa nuceni k emigraci. V USA tak tehdy žilo dokonce skoro 400 tisíc Rusínů, což byl srovnatelný počet s Rusíny v Podkarpatí. Právě americkým imigrantům neuniklo agitování T. G. Masaryka za samostatné Československo. V jejich hlavách vznikla myšlenka připojení se k novému státu jako autonomní celek. V listopadu 1918 proto bylo na sjezdu amerických Rusínů prosazeno, aby se Podkarpatská Rus připojila k Československu, v tu chvíli již existujícímu. Stále ale nebylo vyhráno. Část Rusínů doma totiž nadále preferovala setrvání v Maďarsku, či dokonce připojení k Ukrajině.

Rozhodnout proto musela mírová konference v Paříži. V březnu 1919 předložil ministr zahraničí Edvard Beneš návrh na připojení Podkarpatské Rusi k Československu. „Rusíny v Uhersku, kteří jsou také nazýváni Malorusy nebo Ukrajinci, by nebylo správné ponechat přivtěleny k národnímu státu maďarskému, kde by se stali oběťmi hrozného útlaku od této rasy, od níž si přejí uniknout za každou cenu. Proto řešení, které by nejlépe odpovídalo demokratickým principům, by bylo učiniti z tohoto území autonomní provincii a připojit ji k Československé republice, která by zaručila všechny jeho svobody,“ uvedl Beneš v memorandu. Zmínka o pomaďarštění měla být především úlitbou pro amerického prezidenta Wilsona prosazujícího právo na sebeurčení.

Spojenci na to přistoupili. Rozhodla snaha osekat Maďarsko. Československo bylo v regionu nejstabilnějším a hospodářsky nejsilnějším státem. Od dubna do srpna 1919 probíhalo vojenské obsazování území. Teprve v květnu 1919 se většina místních Rusínů rozhodla, že se místo k tehdy komunistickému Maďarsku chtějí jako autonomní území připojit k Československu. Podporováno to nakonec bylo i částí bohatých Maďarů a Židů, kteří se báli komunistického zabavování majetků.

Danajský dar

V Praze ale brzy pochopili, že významné územní rozšíření státu je spíše danajským darem. Důvody trefně vylíčil Ferdinand Peroutka: „Jest to nejchudší, nejubožejší, nejzaostalejší a alkoholismem nejvíc prolezlá země bývalého Rakouska-Uherska. Opravdu nikoli vítaný zisk pro nový stát, který bude mít plno práce jen s politickou organizací Slovenska.“

Ozbrojené konflikty a sabotáže dosahovaly během prvních měsíců takové intenzity, že mladá republika musela na území Podkarpatské Rusi v červnu 1919 dočasně vyhlásit vojenskou diktaturu. Československo dokonce uvažovalo od záměru připojení Podkarpatska nakonec ustoupit. Bylo však již pozdě. Integraci území navíc požadovali spojenci.

Mezinárodně byla Podkarpatská Rus k Československu připojena v září 1919 Saint-germainskou smlouvou. Musela se však ještě vyřešit komplikovaná otázka hranic. Bylo rozhodnuto, že hranici se Slovenskem utvoří z většiny řeka Už, vedla proto východněji nežli dnes. Například železniční uzel Čop náležel v době první republiky ke Slovensku. Maďarská hranice byla potvrzena až v červnu 1920 Trianonskou mírovou smlouvou. Problémem byla především hranice s Rumunskem. Nabízelo se, aby ji tvořila řeka Tisa. To ale znamenalo zásadní dopravní komplikaci, jelikož železniční spojení do nejvýchodnější československé stanice v Jasině muselo částečně procházet přes rumunské území. Československo tudíž muselo především počítat s rumunským spojenectvím. V jiném případě by železnice byla otevřenou ránou republiky.

Podkarpatskou Rus asi nejvíc v české literatuře zviditelnil Ivan Olbracht svým románem Nikola Šuhaj loupežník. - Foto: Petr Hrabec

Československo nemělo v době první republiky zrovna praktický tvar. Vzdálenost mezi Aší a Jasiňou byla skoro 1200 kilometrů. Pro představu: z Paříže do Aše je to letecky jen asi 700 kilometrů. Kolem 1000 kilometrů je vzdálenost mezi Jasiňou a Istanbulem.

Jestli je někde doposud patrná prvorepubliková éra Podkarpatské Rusi, tak je to její metropole Užhorod. Před sto lety šlo o provinční městečko s pouhými 14 tisíci obyvateli, z nichž 80 % tvořili Maďaři a Židé, to dodnes připomíná synagoga, která slouží jako koncertní síň. Z Užhorodu se měla stát důstojná metropole Podkarpatské Rusi, což znamenalo vytvořit prostory pro významné centrální instituce. Vznikla moderní čtvrť Nové Galago, v níž vyrostla řada moderních administrativních budov. Kromě rozsáhlé výstavby došlo v meziválečném období k regulaci řeky Už. Ta nejenže ochránila město před každoročními záplavami, ale především díky ní vznikla reprezentativní promenáda s lipovou alejí na nábřeží.

V obsáhlé monografii Podkarpatská Rus v dějinách Československa (2016) připomíná Jan Rychlík, že podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v zemi přibližně 725 tisíc obyvatel. Z nich bylo 446 tisíc Rusínů, což však kromě příslušníků svébytné rusínské národnosti zahrnovalo i Rusy a Ukrajince. Dále zde pobývalo skoro 110 tisíc Maďarů a 91 tisíc Židů, tedy osob hlásících se k židovské národnosti. K židovské víře se celkem hlásilo přes 100 tisíc obyvatel. Čechoslováků se na území registrovalo 33 tisíc, šlo především o české a slovenské úředníky či jiné vykonavatele státní moci. Mnohonárodnostní guláš ještě doplňovalo 13 tisíc Němců a 12 tisíc Rumunů.

Společný stát s Podkarpatskou Rusí se začal hroutit v roce 1938. Vídeňská arbitráž přidělila Maďarsku jižní část území, na kterém se přitom nacházela hlavní sídla jako Užhorod a Mukačevo. V březnu 1939, když vzniklo samostatné Slovensko, svedla československá armáda několikadenní lítý boj s Maďary o Podkarpatskou Rus. Sedmdesát Čechů obětovalo v bojích svůj život. Během války postupně pod tlakem Sovětů ustoupil Beneš od požadavku návratu Československa v předmnichovských hranicích. V červnu 1945 byla mezi představiteli Československa a SSSR uzavřena smlouva o odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu.

Dnešní Zakarpatskou Ukrajinu vyhledávají Češi především kvůli divoké přírodě. - Foto: Petr Hrabec

Nejen Nikola Šuhaj

Svérázné prostředí a mnohonárodnostní složení Podkarpatské Rusi fascinovalo během první republiky také mnohé české spisovatele, kterým se podařilo alespoň částečně zakonzervovat fascinující atmosféru nejvýchodnějšího cípu republiky, jenž byl od Prahy vzdálený nejen počtem kilometrů, ale především také mentálně a hospodářskou vyspělostí. Čeští autoři navštěvovali Podkarpatskou Rus především jako turisté. Výjimkou byl Jaroslav Durych, který působil krátce v Užhorodu jako vojenský lékař. Z této zkušenosti sepsal v roce 1926 soubor kratších próz Kouzelná lampa. V roce 1929 konfrontoval prostředí Prahy s Podkarpatskou Rusí Vladislav Vančura v románu Poslední soud. 

Podkarpatskou Rus asi nejvíce v české literatuře zviditelnil Ivan Olbracht. Ve svých knihách z tamního prostředí popisoval například život místních židovských ortodoxních komunit. Nejslavnější se však stala próza Nikola Šuhaj loupežník (státní cena 1933). Svým dílem její autor navždy zapsal Koločavu na mapu českých turistů. Vesnice postavou loupežníka žije dodnes.

Studovat život chasidských Židů se do oblasti Podkarpatské Rusi vypravil i Olbrachtův kolega Egon Hostovský. „Nějakou dobu jsem mezi nimi žil, předstíraje, že jsem téměř němý, protože žádný chasid by nepochopil, že žid neumí jidiš,“ píše česko-židovský spisovatel ve svých vzpomínkách Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině. Zážitky jej inspirovaly při sepsání knihy Dům bez pána. Syrový a doslova mrazivý popis prvorepublikového Podkarpatí přináší povídka Balada o Juraji Čupovi od Karla Čapka, v podkarpatoruském prostředí se odehrává i jeho román Hordubal (1933).

Literární a filmová díla způsobila počátkem 30. let boom české turistiky. Fascinaci místním folklorem a životem symbolizuje i kostel svatého archanděla Michaela, který byl z Podkarpatské Rusi převezen do Kinského zahrady v Praze, kde stojí dodnes. Přestože byl v době válečné i poválečné turismus vážně narušen, po sametové revoluci se začali Češi na dnešní Zakarpatskou Ukrajinu vracet.

Mytickou Koločavu navštěvují ročně stovky Čechů. Pro turistu znamená překročení hranic s dnešní Ukrajinou trochu skok v čase – vidí zanedbané paneláky v šedivých městečkách doplněné děravými silnicemi, skrčené babičky v šátcích, koňské povozy, dřevěné vesnické chalupy a kostely se zářivě zlatými báněmi. Především však cestovatele zaujme neskutečná a divoká příroda. Na horách člověk narazí převážně na ukrajinské nebo české turisty a také na všudypřítomné sezonní sběrače borůvek, pro které jsou hory zdrojem obživy.

K Ukrajině bohužel patří i realita země, která je již několik let ve válečném konfliktu, proto není překvapivé, když vozidlo turistů zastaví a prohledávají po zuby ozbrojení vojáci. I ti jsou však na Čechy milí a často sami v řeči přeskočí do plynulé češtiny. Všeobecně se Čech v regionu snadno domluví svým rodným jazykem, naopak na angličtinu může zapomenout.

Zakarpatská oblast je dodnes jednou z nejchudších částí Ukrajiny, proto je zde stále živá tradice ekonomické migrace. Značná část z pracujících Ukrajinců v ČR pochází právě z oblasti dnešní Zakarpatské Ukrajiny. Senátor Tomáš Jirsa upozorňuje, že z 8000 tisíc obyvatel Čechům známé Koločavy pracuje 4000 v zahraničí. Svaz měst a obcí se proto snaží při příležitosti stého výročí vzniku společného státu pomoci a vyzývá česká města a obce k partnerství s místními sídly. Čeští dobrovolníci zase pomáhají na Ukrajině budovat studny. Humanitární organizace ADRA upozorňuje, že až sedm tisíc lidí žije v tomto regionu bez pitné vody. Tu musí získávat ze znečištěných řek.

Vojtěch Šeliga

11. dubna 2019