Našlapovali jsme po špičkách, říká architekt Petr Hájek

Napravení Invalidovny

Našlapovali jsme po špičkách, říká architekt Petr Hájek
Napravení Invalidovny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta. Takže ovládnut svatým rozhořčením sepsal pro Echo24.cz glosu Zmrzačená Invalidovna. Už druhý den toho litoval a omlouval se, neboť byl upozorněn, že realita je jiná, že dostavba se ve skutečnosti týká zadního traktu budovy a není zdaleka tak mohutná a expanzivní, jak na některých obrázcích vypadá. Autor článku proto udělal, co měl udělat nejdřív, tedy zajet se do Karlína podívat a tam se sejít s architektem Petrem Hájkem, autorem dostavby.

V jedné z desítek místností té fantastické budovy jsou vystaveny modely, jak by mohla Invalidovna po rekonstrukci vypadat: teď je ovšem budova uzavřená, my se tam sešli disciplinovaně v rouškách. Ty modely představují budovu, která po rekonstrukci bude zvnějšku vypadat jako „stará Invalidovna“, se dvěma výraznými výjimkami. Tou první je barva. Současná cihlová, na kterou si zvykly generace Pražanů, bude možná nahrazena barvou holubí šedi: taková byla totiž Invalidovna za barokních časů, tak zůstala do přemalby koncem 19. století. Zde tedy půjde o návrat k „originálu“, pokud to potvrdí průzkumy.

Invalidovna v blízké budoucnosti? Podle aktuální vizualizace ano. - Foto: Archiv

Tou druhou změnou bude, nebo měla by být, ona přístavba, vlastně dvě přístavby. Na jižní (tedy zadní) straně čtvercového objektu přibudou dva moduly, které jako by vystupovaly z prvního patra barokního objektu. Budou tvořit zhruba jednu desetinu hmoty ohromné stavby a budou zakryty z čelního pohledu, takže ve své „kráse“ vystoupí před návštěvníka tehdy, když budovu obejde zezadu. Bude to i tak markantní „novotvar“, který nepochybně budovu promění, a je tedy na hraně toho, jak by se ke staré cenné architektuře mělo přistupovat, a to i podle dohod o ochraně památek, jak je formuluje Athénská charta a Benátská charta. Jenomže…

„Jenomže my jsme volili takové řešení právě proto, abychom se k budově Invalidovny chovali co nejšetrněji,“ říká nad modelem profesor ČVUT Petr Hájek, architekt, který je mj. autorem rekonstrukce Arcidiecézního muzea v Olomouci nebo podzemní budovy „Krtek“ Krkonošského centra environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí. A taky je třeba autorem teoretické vize „paralelního membránového města“ v lomu u Zbraslavi, který hraje klíčovou roli v románu Miloše Urbana Urbo Kune (2016). Čili jde o architekta nekonvenčního, dávajícího přednost netypickým řešením, který se ale velmi brání nařčení, že je to samoúčel a architektonická exhibice. „Právě naopak! My jsme chodili kolem Invalidovny po špičkách a dotýkali se jí s co největší úctou. To řešení je právě vedeno snahou jí odlehčit a odvést největší tíhu nutných inovací z historické budovy ven. Dostavby plní dvě funkce: zaprvé nám umožní umístit všechny základní technologie mimo historickou budovu. Dientzenhoferova Invalidovna je fantastická stavba, vlastně ve své koncepci úžasně moderní, ale aby mohla být zachována právě uvnitř tak, jak ji baroko vytvořilo, musí se její ,orgány‘ přemístit mimo její tělo. Jistě, bylo by možné to všechno naskládat třeba na půdu mezi krovy, ale ty jsou úžasně zachované, i když rekonstrukci budou potřebovat. Byla by škoda tam všechny ty složité přístroje umístit a nutně by to konstrukci proměnilo. Proto jsme se rozhodli umístit je vně budovy. To je první důvod. A ten druhý vycházel ze zadání. A to bylo, že Invalidovna má po rekonstrukci sloužit mimo jiné jako domácí prostor pro Pražský filharmonický sbor. To je špičkové těleso, které jezdí po celém světě a v Praze nemá odpovídající scénu. Takže součástí projektu bylo navrhnout koncertní sál, kam by se vešlo dvě stě padesát lidí. Opět by bylo asi možné ho umístit do samé budovy, ale to by se musely provést rozsáhlé úpravy a zcela určitě by se muselo bourat v historické části. A tomu jsme se chtěli vyhnout. Takže to opět není svévole, ale řešení problému.“

Invalidovna - Foto: Jan Zatorsky

To zadání vzniklo před dvěma a půl lety, když Invalidovnu převzal do správy Národní památkový ústav a současně byla Invalidovna prohlášena za národní kulturní památku. Tím se otevřela možnost pro její celkovou rekonstrukci, která se plánuje na sedm let – v roce 2027 by stavba skoro za dvě miliardy korun měla být hotová.

Dlouhá historie Invalidovny tak vstoupila do další fáze. Jdeme-li pozpátku, tak tu chátrající budovu, kterou se krátce předtím snažil stát marně nabídnout ke komerčnímu využití (snad na hotel), v roce 2002 vytopila povodeň, před níž se tady pracovníci Vojenského historického ústavu a Národního technického muzea snažili zachránit archiválie na stolech a sektorových skříních. Socialismus přečkala jako polozapomenutý barokní kolos, který se z bůhvíjakých důvodů ocitl v rozpadajícím se Karlíně. Její jméno původně ani neměla nést stanice metra otevřená roku 1990: chtěli ji pojmenovat po zakladateli KSČ Hakenova, protože kousek od Invalidovny si ji bolševici založili. V té době, tedy na začátku první republiky, se Invalidovna zbavila rakouských propriet a nechala ve svých zdech dožít poslední skutečné válečné invalidy, které si dílem rozebraly domovské obce, nebo se přemístili do nově postaveného domova pro přestárlé vojáky v Hořicích. Tam totiž měla kdysi dávno původně Invalidovna pro veterány tureckých válek vzniknout, neboť hořické panství získal po Bílé hoře hraběcí rod Strozzi. Podmaršálek Pietro Strozzi (1626–1664), který sám zakusil, co to je vojenské zranění, odkázal svůj nemalý majetek (400 tisíc zlatých) nadaci pro invalidní vojáky, přičemž k samotné stavbě se přistoupilo, ovšem nikoli v Hořicích, ale před Prahou na Špitálském poli (Karlín dostal jméno teprve v roce 1820), osmdesát let po jeho smrti. To už stála Invalidovna v Paříži, kterou měla ta „naše“ ještě několikanásobně překonat. Císař Karel VI. (otec Marie Terezie) zadal vypracování plánů tehdy nově jmenovanému dvornímu architektu K. I. Dientzenhoferovi, pro něhož šlo o životní zakázku, z níž se však realizovala jen devítina. V budoucím Karlíně mělo vyrůst nové město pro čtyři tisíce obyvatel, vysloužilců a jejich rodin, které by bydlely v jednom ze šesti podobných veledomů, mezi nimiž měl stát obří chrám, který měl dosahovat velikosti Svatého Víta. Stavět se začalo roku 1730, ale v roce 1737 se již skončilo, neboť plán se ukázal poněkud megalomanským i na poměry barokní. Zůstalo však to pozoruhodné dílo, monumentální stavba pro erár, tedy de facto rodinná kasárna, jimiž pak Invalidovna byla sto padesát let, ale také, jak to v barokní době muselo být, stavba s duchovním obsahem a přesahem, který je v těch tajemno vyzařujících dlouhých chodbách dosud cítit. Chodí v nich možná po nocích duch Salieriho, kterého sem poslal Miloš Forman.

Invalidovna, nejrozsáhlejší světská stavba projektovaná Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. - Foto: Jan Zatorsky

Rekonstrukce Invalidovny má probíhat v následujících sedmi letech: objemem bude srovnatelná s rekonstrukcí Národního divadla a Národního muzea, ba přijít má ještě o něco dráž, kolem dvou miliard. Slyšel jsem názor, že Národní památkový ústav (NPÚ) udělal chybu, že se o Invalidovnu „přihlásil“, neboť má dost svých objektů na starosti a zdaleka ne všechny jsou v uspokojivém stavu. Argument proti je, že peněz by na své „staré“ hrady a zámky neměl dostávat méně (po covidu bude však všechno nejasné), protože jde o jiné prostředky, a pak, že právě NPÚ, tedy špičkové (mělo by být špičkové) středisko péče o památky, je garantem kvality a jistoty, že se bude postupovat správně.

I s těmi moduly. Architekt Hájek říká, že jejich konečná podoba bude ještě tématem k diskusi a on je připraven ji akceptovat: hlavní námitky půjdou především k výšce přístavby a Hájek říká, že s tím počítá a že je připraven s nimi „pohnout“. Stejně tak se může měnit materiál, který on by rád viděl jako bílou a křehkou, nejlépe poloprůhlednou krytinu, ale může to být třeba i betonový monolit…

Invalidovna v blízké budoucnosti? Podle aktuální vizualizace ano. - Foto: Archiv

V současnosti je v Invalidovně klid a probíhá tzv. předprojektová příprava, což je složitý a komplikovaný proces, který má na starosti „krizový“ manažer František Laudát. Začátkem příštího roku se bude vybírat projektant a pak by se mělo začít stavět, tedy rekonstruovat. Objekt je v pozoruhodně dobrém stavu, statiku výrazně neporušily ani povodně, neboť s nimi Dientzenhofer počítal. V roce 2027 by mělo být hotovo a Invalidovna by se měla stát největším kulturním centrem v Praze, vlastně i v celé zemi. Nikdo by si pak už neměl myslet, že je to jen stanice metra někde na kraji Prahy.