komentář Jiřího Peňáse

Příští sudetoněmecký sraz v Čechách (?)

komentář Jiřího Peňáse
Příští sudetoněmecký sraz v Čechách (?)

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Za dva za tři roky by se setkání sudetských Němců (Sudetendeutscher Tag) mohlo konat v České republice, prohlásil v neděli v Řezně Bernd Posselt. Je to utopie, nebo reálná představa? A je to dobrý nápad, nebo zbytečná, i dokonce zpupná provokace? Posselt to říká už několik let, přičemž vždy dodává, že příští rok to ještě nebude, protože doba není zralá. Takže zase za dva za tři roky, což zní tak nějak rozumně i bezpečně. Není čeho se v dohledné době bát.

Upřímně řečeno, byl by to ale zajímavý experiment a člověk by rád viděl, jak by to dopadlo. Byly by velké demonstrace? Komunisti a okamurovci? Byly by vypjaté scény, nějaké rvačky dokonce? Našel by se někdo, kdo by držel protestní hladovku? Paní Bobošíková? A co by na to Jan Zahradil? A co otec a syn Klausové? A můj milý kolega Kaiser? A měl by někdo odvahu pronajmout jim sály, prostranství, hotely? Nebo by to bylo v klidu? Už by se to moc neprožívalo, no co, přijeli by Němci, peníze oni mají, tak co? A piva vypijí dost. Nebo by si ho přivezli?

Ale přece jen, jak by to asi vypadalo? Konal by se tradiční průvod v krojích a s prapory? A to by šli třeba Chebem nebo Libercem nebo Karlovými Vary? To by plno Čechů ještě dnes zešílelo. Tyhle reminiscence zdaleka nejsou minulostí.

Ne, asi by se to nemohlo konat v Sudetech, snad v Praze, tam se to ztratí. Něco jako sraz motorkářů. A asi by to bylo i lepší pro ně, pro sudetské Němce. Jejich stará vlast dosud na mnoha místech vypadá tak, že je lepší, když to ti lidé nevidí. I když na to, jak to tam vypadalo, když tam žili oni, si pamatuje málokdo. Vlastně oni už by opravdu přijeli do jiné země, takže je svým způsobem otázka, zda to má smysl. Snad jako ten test, jak na tom jsme my, Češi.

Skutečností je, že vztah k sudetským Němcům se za takových deset posledních let proměnil. Ne že bychom je začali milovat a obdivovat, ale spíš se jaksi emočně vyrovnal, znormalizoval. Stále méně lidí je vnímá jako nějakou hrozbu či snad nepřátele, většina nejspíš správně předpokládá, že od nich toho moc nehrozí a že naopak není úplně špatné mít v Německu nějaké lidi, kteří něco o téhle zemi vědí a mají k ní nějaký emocionální vztah. Před dvěma lety vyšel průzkum, že poprvé od konce války si myslí více než polovina Čechů, že odsun nebyl úplně v pořádku (byla to těsná většina), což ale neznamená, že by na tom chtěli něco měnit, třeba uvažovat od nějakém odškodnění, což za reálné považovala pouhá čtyři procenta Čechů, na čemž se těžko něco změní.  

Hlavní roli v tomto posunu podle mého názoru sehrály tři faktory. Zaprvé čas, zadruhé stav našich Sudet a pak samotní Němci, nejen ti sudetští.

Čas je hlavní faktor. Rychle ubývá lidí, kteří válku nebo jen její konec zažili, a udělali si tedy vlastní doživotní názor. A nemyslím jen ty, kdo byli přímými účastníky oněch dějů, na vyhnání se přímo podíleli, dokonce se dopouštěli zločinů či rabovali a z věci měli hmotný prospěch. Se špatným svědomím ne úplně zanedbatelné části obyvatelstva především v pohraničí bylo nutné počítat jako s faktem a není vyloučené, že se dědí a bude dědit ještě několik pokolení.

Druhým faktorem je stav našich Sudet, krajiny, která nám po Němcích zbyla. Sudety jsou i po sedmdesáti letech zvláštním územím v rámci České republiky, jež by se sama ráda viděla jako standardní evropská země. Její dobrou třetinu však stále provázejí problémy, které mají ke „standardu“ daleko: zdevastovaná sídla, pocity nezakotvení a vykořeněnosti, nedostatek solidarity s krajinou a mezi lidmi navzájem, nezhojené rány minulosti, celková neutěšenost. (Jistě, jsou i výjimky a ne všude je to špatné, ale generálně to platí.)

S tím souvisí změna senzitivity a kulturního kódu. V prvních letech, ba desetiletích mělo z pohraničí vše německé zmizet: přebytečné domy, a byla to většina, byly zbourány, pomníky, které byly přirozeně německé, strženy nebo předělány, památky „čechizovány“, jak jen to bylo možné – úplně to možné nebylo. Někde zmizela celá města – Most, Doupov… Byla to skutečná kulturní válka, kterou jsme vedli po válce. A vedli jsme ji nekulturně. Vše německé bylo vnímáno jako cizí, jako nepatřičné, jako něco, co způsobil dějinný omyl jejich dávného „pozvání“, omyl, který má být konečně odčiněn. To se v posledních desetiletích změnilo. Nejen tím, že čas hojí různé rány, ale navíc i tím, že nově příchozí nedokázali na onu kulturní vrstvu dostatečně navázat. Lidé, kteří byli ochotni otevřít oči, zjišťovali, jaké hodnoty Němci u nás vytvořili, jak se starali o krajinu, jaký průmysl a služby (například lázně) založili a jaké krásné domy si stavěli, nejen honosné, ale i ty zcela obyčejné. Na jejich troskách či zbytcích pak následující generace Čechů a jiných nově příchozích viděla, jaká nenahraditelná kulturní vrstva s jejich odchodem zanikla. Doslova a do písmene se potvrdilo, jak je civilizace křehká a jak těžké je ji poslepovat či celou znovu sestavit. Jak strašně záleží na lidech, na jejich umu, píli a vědomostech. To se nedá nahradit. Zrodil se tak nečekaný fenomén: stesk po Němcích. Kdo by to byl před padesáti lety řekl?

S tím souvisí konečně třetí faktor, Němci samotní. 

Vztah k Němcům se v posledních letech výrazně změnil, na čemž má podíl také jejich konání a chování během migrační krize. Bez ohledu na to, zda je hodnotíme kladně, či je považujeme za nešťastné, Němec přestal být agresivním strašákem evropských národů, spíše se evropské národy začaly bát o své evropské Němce. Jejich okázale otevíraná náruč jako by signalizovala, že kdysi obávaný národ prošel takovou proměnou, že na něj není už možné vztahovat viny minulých generací. Skoro bychom je raději poprosili, aby byli znovu aspoň trochu v něčem zase těmi starými Němci, s některými jejich starými ctnostmi, třeba v důslednosti, s níž se vymáhají a dodržují pravidla.

Vypadá to ale, že to jsou zcela jiní Němci než ti, které jsme kdysi vyháněli. Možná se jednou budou potřebovat někam uchýlit. Myslím, že bychom jim mohli ty naše a jejich Sudety zase poskytnout. Třeba to budou potřebovat.