Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.

Třetí díl projektu Můj stát (předcházely mu svazky Můj stát / Putování s českým lvem za sedmi státními symboly, 2016, a Můj stát / Putovní za českými patrony, 2017) nese na obálce podtitul Putování za prezidenty, na patitulu stojí Putování za českými prezidenty, v tiráži čteme jen Můj stát, ve skutečnosti se tady „putuje“ za prezidenty československými i českými a ovšem též za jediným prezidentem česko-slovenským, respektive protektorátním.

Jako glosátoři vystupují kreslené figurky Elišky a Tomáše, ryšavého děvčátka s culíky (bez této úpravy „má vlasy až do pasu“) a obrýleného hošíka, tandemu nápadně připomínajícího Macha a Šebestovou. Aby to bylo hned zkraje veselé, v úvodním komiksu hledá dezorientovaná školačka na Hradčanském náměstí tři sochy, „Tomáše, Harika, a pak ještě Masaříka“, o „Harikovi“ si myslí, „že to nejspíš bude pes“ (výpůjčka ze Smoljakova a Svěrákova Českého nebe), hoch je bystřejší, ví, že „Tomáš Garrigue Masaryk byl přece první československý prezident!“, vyloží, že „TGM“ na pomníku jsou iniciály, „Ini…, co?“ nechápe poněkud retardovaná Eliška, avšak jejímu (i čtenářskému) trápení je naštěstí brzy konec, přichází heraldický český lev, kamarád dětí, ten se jako ujme výkladu. Eliška a Tomáš sice jdou, jak říkají, „se školou na Pražský hrad“, leč další dětské nebo pedagogické postavy už do příběhu nevstoupí, jedenáct prezidentských osudů je autonomních, vlastně i ty děti už jsou jaksi zbytečné, ač průběžně na čtenáře jukají a občas něco utrousí (například u Gottwalda: „Dobře, že už je ta doba za námi!“, u Husáka: „To jsou zvraty!“, „Tý jo!“ a „Zajímavé.“, u Havla: „To je drama!“). Podobně je na slovo skoupý i lev.

Prezidentské kapitoly jsou uvedeny velkým podpisem dotyčných osob, citátem (Masaryk: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným“, Husák: „Hranice nejsou korzo, aby se tam kdekdo procházel!“, Havel: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ atd.), základními životopisnými daty, osobními vlastnostmi, oblíbeným jídlem a prezidentským automobilem (vozy jsou pečlivě namalovány, celá kniha se obešla bez fotografií, ty sloužily leda jako předlohy, například Gottwald v beranici na balkoně paláce Kinských byl pro ilustrátora neodolatelný).

Dějiny se tady vykládají ve zkratkách, klipech, anekdotických historkách, kaleidoskop však skládá smysluplný celek promyšleně poskládaných kapitol: opakovaně Charakteristika, Životopis (komiks), Prezidentské období, Dobové souvislosti, Zajímavosti, Rodinné informace. A pořád to má být pokud možno zábavné! Podkapitola u Zápotockého nese titulek Ušaté torpédo, zachycen je v ní i dobový vtip na prezidentovu fyziognomii: byl prý „několik dní nezvěstný“, neboť mu v nemocnici řezali „uši, aby se mu hlava vešla na známku“. O Novotném se děti dočtou i to, že Sukarno jeho manželku jednou „chytil za stehno“, u Klause se mají zasmát nad podkapitolkou Ukradené pero, v níž je připomenut prezidentův chilský eskamotérský výkon...

Když už při přípravě rukopisu k vydání odborně spolupracovala docentka z FF UK, neměla autorům dovolit napsat, že Masaryk byl „vyučený kovář“, měla jim vysvětlit, že reálka nebyla totéž co gymnázium, měla opravit datum Háchovy prezidentské volby (prý „30. 11. 1939“), diskrétně sdělit, Beneš nezemřel „jedenáct let a jedenáct dní po T. G. Masarykovi“... Rozmluvit jim měla i hloupost, že předkové Václava Havla si „zvláštní podobu ,Vácslav‘ (...) sami vymysleli“. To nic. Chytré děti si to opraví samy.

Martin Velíšek – Milan Starý: Můj stát / Putování za českými prezidenty. Euromedia Group, a. s., 2019, 165 str.