O minulosti a jejím falšování

Komunismus a těch dalších třicet let

O minulosti a jejím falšování
Komunismus a těch dalších třicet let

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě. Společenské postoje a životní styl z bezprostředně poválečného období si na konci šedesátých let skoro nelze představit. Normalizace trvala dvacet let, a osmašedesátý se už v jejím průběhu zdál být strašně dávno. Celé komunistické období trvalo jen o deset let víc než demokracie.

Ve světě si poslední dobou občas někdo všimne toho, jak se v posledních desetiletích zpomalil růst produktivity, jak málo převratných vynálezů změnilo náš život mimo sféru počítačů a telekomunikací anebo třeba jak hudba parazituje na starších hitech a kolik místa na filmových plátnech zaplňují rebooty či pokračování desítky let starých příběhů.

Naší specialitou je trochu něco jiného – je nápadné, do jaké míry to, co se dělo za komunismu, stále zaplňuje naši politickou a společenskou agendu. Po téměř třiceti letech restituujeme církevní majetek, který byl vyvlastněn čtyřicet let předtím. O zrušení lustračního zákon se stále svádí tak jedna politická potyčka ročně. Ústav pro studium totalitních režimů je stále vděčnou kostí pro psy politiky. To, že v roce 2019 poskytly příležitost k nejzásadnějším z politických postojů pomníky maršála Koněva a vlasovců, dokonce může působit dojmem, jako by se pád starého režimu nejen nevzdaloval, ale naopak přibližoval. Zároveň úmrtí Karla Gotta poskytlo příležitost nanovo si intenzivně prožít morální volby a selhání normalizace.

Umělci se loučí. Krátce před koncem posledního prezidentského mandátu Václava Havla mu v Národním divadle vzdávají hold herci a zpěváci. 31. 1. 2003. - Foto: Jan Zatorsky

A pochopitelně zůstává otázka „Byl v KSČ?“ jednou z prvních, na niž se zjišťuje odpověď, když se nějaká relativně nová osobnost začne objevovat v okolí nejvyšších pater politiky. Tedy pro určitou část veřejnosti – pro tu, pro kterou to vždy hrálo roli. Pro jinou část veřejnosti včetně jejích politických elit to naopak od začátku bylo málo důležité a neochotně přijímané – viz tzv. Bohumínské usnesení ČSSD.

Ale ty postoje zůstávají už desítky let zafixované a nehybné. Mladší generace politiků či novinářů jako by je absorbovaly a nesly dál v nezměněné podobě.

Připomeňme si ještě jednou, že už je to třicet let. To znamená, že ti, kdo nezažili socialismus, jsou dnes už třicátníci, tedy zdaleka nejen děti. Jestliže bychom vzali jako hranici, kdy se člověk začne rozhlížet po společnosti, patnáct let, tak takovým je dnes pětačtyřicet. Takže je dnes už možné zakusit krizi středního věku, aniž byste doopravdy zažili socialismus.

Komunistický režim se, jak známo, nechtěl významu svým zakladatelských historických milníků vzdát, takže v kádrových dotaznících zůstávala otázka, co jste dělal v únoru 1948, dlouho, a když už nedávala smysl, tak ji nahradila otázka, co dělali vaši rodiče v únoru 1948. Pak ji nahradilo, co jste dělal v krizovém období a co dělali vaši rodiče v krizovém období. V Severní Koreji dokonce prý to, co dělali předkové za války Severu s Jihem (1951–1953), dodnes určuje kádrový posudek, a dává tak říši Kimů kvazifeudální rysy.

My dnes jistě rodiče ani prarodiče sledovat nebudeme. A pokud proběhnou příští prezidentské volby v řádném termínu, budou už do nich moci kandidovat lidé, kterých se ani nepůjde zeptat, jestli byli v KSČ.

Těch starších se samozřejmě ptát budeme. Ale ten postupující čas znamená, že na otázku po desítky let stejnou budou odpovídat lidé, kteří neměli možnost stihnout toho v komunismu tolik a byli opravdu mladí. A že mohou logicky dodat: „Dobrá, ale dívejte se taky na to, co jsem dělal těch dalších třicet let.“

Dalším efektem odstupu je taky to, že té době dnes rozumíme jinak. Díky historikům, archivnímu bádání a jeho popularizaci dnes kdekdo ví o práci a struktuře Státní bezpečnosti to, co tehdy nikdo nevěděl. Takže dotazovaný může dotčeně namítnout, že „dneska jsme opravdu chytrý“. Na druhou stranu leckdo zapomíná, anebo nezažil, jaké to tenkrát bylo. S nadsázkou řečeno, mladší člověk si může o práci StB nastudovat kdeco, ale má potíž si představit, co to byl kotoučový magnetofon. A další dobové reálie, které ve svých záznamech StB pochopitelně nevysvětlovala.

Cyril Höschl. - Foto: Jan Zatorsky

Některé tyto problémy se sešly v rozhovoru, který pro Deník N vedla Renata Kalenská s psychiatrem Cyrilem Höschlem. Dva publicisté předtím zveřejnili informace ze spisu, který StB na Höschla vedla. Höschl nikdy žádný závazek nepodepsal, ale mluvil s nimi. Co jim řekl? Čtení rozhovoru je dobrým cvičením na různá kognitivní zkreslení, jež nám naše vědomí tropí. Pokud jste vůči Höschlovi příznivě disponováni, čtete ten rozhovor asi trochu jinak, než když nejste. A taky se ovšem na rozhovoru dá demonstrovat efekt jiné doby, o němž byla řeč.

Höschl říká, že při stycích s StB byla jeho hlavní hypotéza – a obava –, že je zajímá „zneužívání socialistické psychiatrie“, které na pracovišti provozovali. „Například jsem psal neschopenky, hospitalizace, aby se vyhnuli vazbě, modré knížky nebo invalidní důchody, když neměli peníze. Tuhle činnost jsem pěstoval poměrně rutinně a celou dobu jsem se bál, kdy to praskne nebo kdy to někdo vynese. Takže když si mě poprvé estébáci počátkem nebo asi v polovině osmdesátých let pozvali, říkal jsem si: Aha, už je to tady,“ říká. A proto byl na to, co StB skutečně zajímalo, možná trochu nepřipraven nebo to nebylo v jeho zorném poli. Máme to číst jako výmluvu, nebo ne? Kalenská nechává vyznít text tak, že zejména tím, co StB Höschl řekl o Ivanu Havlovi, se nevyznamenal, a jeho tvrzení o pomoci disidentům pojednává trochu komisně. Jenže, byť nevíme, jestli Höschl říká přesnou pravdu, víme, že obecně tato pomoc psychiatrů existovala. A když čteme, žO minulosti a jejím falšováníe „za výrobu modré knížky dostal kolega rok nepodmíněně a deset let zákazu povolání“, naopak si uvědomíme, že o této službě, kterou psychiatři nekonformním lidem prokazovali, za těch třicet let vlastně nikdo moc nemluvil.

Höschl líčí, jak estébákům říkal to, co považoval za nevinné drby, anebo to, co už věděli. Kalenská namítá: „Sám přece víte, že estébákům šlo často jen o střípek, který jim doplnil jinou informaci nebo který mohli použít při výslechu jiného člověka, aby v něm vzbudili dojem, že vědí všechno.“ Ano, jenže to víme dnes. Tomu, pro koho byla strategie „nemluvit s nimi vůbec“ nedosažitelná, se opatrná hra tehdy jevila jako obstojné východisko.

Ale zase: Höschl říká, že to, že básník Fanda Pánek bral drogy (což estébákům potvrdil), věděl tehdy kdekdo. Což je v tomto případě pravda, víme to, protože prostředí undergroundu je relativně zmapované a novinářům přístupné. Ale bude to platit v každém případě, kdy někdo bude tvrdit, že estébákům řekl jen to, co beztak věděli?

Kalenská pak uvádí, že podle spisu měl být psychiatr i členem SSM, ROH a Svazarmu. Působí to dojmem, že by se snad i z toho měl zpovídat. V tom případě jsme u toho kotoučového magnetofonu. Na rozdíl od členství ve straně představovalo členství v SSM a v ROH opravdu převážně formality. Ať Kalenská zkusí najít mezi staršími kolegy někoho, kdo za socialismu studoval vysokou školu a nebyl v SSM a měl normální (nedisidentské) zaměstnání a nebyl v ROH. Třeba najde, ale bude jí to chvíli trvat.

Mezi těmi, kteří mohou beze studu žádat „Dívejte se taky na to, co jsem dělal těch dalších třicet let“, je armádní generál ve výslužbě Petr Pavel. Když režim padl, nebylo mu ještě třicet, a už byl ve straně a absolvoval kurz vojenského zpravodajství. Ale kariéra velitele našich výstavních prostějovských výsadkářů, náčelníka generálního štábu a předsedy vojenského výboru NATO představuje důležitý díl jeho profesionálního života.

Až na jednu výhradu – že o svém angažmá ve strukturách komunistického režimu mlží. Tvrdí, že do strany vstoupil ovlivněn Gorbačovem, že viděl možnost usilovat o změny. A kandidatura do KSČ v roce 1983 byla „jenom formalita“. A jsme zase u kotoučového magnetofonu. Nebyla. Přijetí kandidatury do KSČ vás nasměrovalo na trajektorii člena strany. Nevratně jste se tím vydělovali z řad obyčejných vrstevníků. Kdo nehodlal vstoupit do KSČ, kandidátem se nestával. A možnost usilovat o změny? Jak napsal Daniel Kaiser (viz Týdeník Echo č. 50/2019), to už je významná a doložitelná nepřesnost. Pavel se stal členem strany měsíc před nástupem Gorbačova do funkce generálního tajemníka.

Nad tím lze jen nechápavě kroutit hlavou a ptát se, proč. Je možné, že tomu Pavel opravdu uvěřil, že si jeho paměť v průběhu let opracovala minulost do příznivější podoby? Anebo si vědomě připravil vylepšenou verzi minulosti a sám s ní šel ven ve vstřícně naladěném médiu (Respekt v roce 2014) s kalkulací, že jí všichni vezmou zavděk a nikoho nenapadne si ji samostatně ověřovat?

Apel na to, abychom si uvědomili, kolik let už od roku 1989 uplynulo, naprosto neznamená, že bychom měli zapomenout. Zač kdo tehdy stál. Jen je třeba to vážit tím, poměřovat, co dělal dál, na otevřené scéně. Za těch třicet let měl koneckonců každý dost času se projevit a ukázalo se, co v něm je. Máme příklady, že materiál se nemění, že někdo dokázal ukázat dostatek proradnosti a bezskrupulóznosti, jež je takříkajíc z jednoho kusu s jeho předlistopadovým angažmá, ale byla by stejně tak zavrženíhodná, i kdybychom si tu předlistopadovou část kariéry odmysleli.

Pak máme příklady zvláštních symbiotických vztahů, kdy si polepšený hříšník kupuje rozhřešení od certifikovaného majitele morálního kreditu. Hříšník se třeba obrací k duchovnímu životu, či dokonce na víru, platí stipendia či pomníky Václavu Havlovi, vše s neocenitelnou duchovní pomocí nějaké zasloužilé postavy. Vyrovnání se s minulostí v tom mnoho není, ve skutečnosti je to spíš něco mezi prodejem odpustků a vztahem pasáka a děvky. Lepší je, když lidé účinkující ve veřejném životě mluví sami za sebe o své vlastní minulosti. Nesmějí ovšem tu minulost falšovat – pro sebe i pro nás všechny – tím, že o ní budou lhát. Ona je už tak dost složitá.