Žádný Čech nezměnil Evropu jako zámecký pán z Frýdlantu

Zrádce Valdštejn, hrdina Wallenstein

Žádný Čech nezměnil Evropu jako zámecký pán z Frýdlantu
Zrádce Valdštejn, hrdina Wallenstein

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slavnou divadelní trilogii Wallenstein dokončil Friedrich Schiller před 220 lety a od té doby je hrdina Wallenstein považován za jednoho z největších Němců. Jen tragický osud zabránil, aby počátkem sedmnáctého století sjednotil Německo a ochránil ho před dvěma stoletími úpadku. Wallenstein se ovšem narodil v Heřmanicích u Jaroměře jako Albrecht z Valdštejna a patří spolu s Přemyslem Otakarem II. a Karlem IV. ke třem velikánům, o kterých se dá říci, že byli Češi a že řídili osud Evropy.

Stejně jako mnozí další ovšem není prorokem ve své vlasti, kde nejčastěji bývá označován za zrádce, a to ještě v mnoha různých souvislostech. Prý zradil České království, víru svých otců, a dokonce rakouského císaře Ferdinanda II. O jeho špatné pověsti se rozhodlo už před dvěma sty lety. Vlastenecký básník Jan Kollár tehdy studoval v německé Jeně, setkal se s trilogií Wallenstein a komentoval ji slovy: „Valdštejn byl velký voják, ale malý Čech.“ Jak řekl, tak slavného vojevůdce hodnotíme dodnes. Nic na tom nemění, že od roku 1634, kdy byl Valdštejn zavražděn v Chebu, stejně významný český rodák po zemi nechodil.

Vražda Albrechta z Valdštejna. Cheb 25. února 1634. - Foto: Profimedia.cz

Zradil, ať zemře

Frýdlantský vévoda a generál císařských vojsk Albrecht z Valdštejna byl „jednou z nejkontroverznějších osobností starších českých dějin“. Pod tímto superlativem proběhla před dvanácti lety poslední výstava o Valdštejnovi, a připomíná tak tradiční verdikt zdejších dějepisců nad člověkem, který překročil všechna možná morální pravidla a vzbuzoval v současnících takovou hrůzu, až ho museli zavraždit. Verdikt je podepřen zvláště autoritou Josefa Pekaře a jeho díla Dějiny valdštejnského spiknutí popisující poslední období generálova života. Ve jménu katolického císaře Ferdinanda II. triumfuje roku 1629 v dánské válce. O rok později ho na říšském sněmu v Řezně nechá sám císař odvolat. Dělá to pod tlakem ostatních kurfiřtů, kterým vadí náklady spojené s válčením. Záhy po propuštění Valdštejna však vstoupí na straně protestantů do války švédský král Gustav Adolf a císař ani říše se bez generála neobejdou. Švédského krále porazí, ovládne ho však „nezřízená ctižádost a chtivost pomsty“. Chystá se zradit a ovládnout část říše včetně českého království, proto se domlouvá se Švédy, Francouzi, a dokonce českými emigranty. Císař ho nechá v únoru 1634 zavraždit, to je ovšem možné chápat jako akt nezbytné sebeobrany. Pekařova kniha vyšla jako obhajoba habsburského vládnoucího rodu a dnes už je zřejmé, že stojí na nepodložených a tendenčních dokumentech. Přesto se stala základem všech historických knih o Valdštejnovi v Česku, i když Habsburky obvykle nehájily. Nejlepší z nich napsal v sedmdesátých letech minulého století Josef Janáček, podle kterého byla Valdštejnova kariéra projevem hlubokého úpadku tehdejší aristokracie. „Hranice jeho vzestupu předurčila doba, v níž žil a v níž se hnal bezohledně dopředu, předurčila však také nutnost tragického konfliktu, když hranice přestal respektovat,“ shrnuje Janáček. Zrádce Valdštejn se stal strašákem, do kterého je možné projektovat vinu za pád českého stavovského království.

V cizině se naopak těžko hledá monografie, která by Valdštejnovu zradu připouštěla. Lothar Höbelt by jako Rakušan měl hájit habsburského císaře před obviněním z vraždy, ani se o to však nepokouší. Valdštejnovi blízcí skutečně v roce 1633 jednali s císařovými nepřáteli a měřeno patriotickými ideály 19. století „působila tato jednání se všemi vábivými slovy jednoznačně velezrádně“. V kontextu své doby ale prý nebyla ničím výjimečným. „Ať už se Frýdlantovi podsouvaly jakékoli záměry, konstatovali i jeho kritikové, že jeho vábení k protistraně byla v září 1633 náhle ukončena,“ připomíná Höbelt, že Valdštejn poté vyhnal ze Slezska stejné Švédy, se kterými se jeho vyslanci předtím domlouvali. Ferdinand II. se prostě chtěl zbavit vojevůdce, který mu přerůstal přes hlavu, a v tom ho nakonec podpořili nejbližší spojenci, španělský kancléř Olivares i král Filip IV. Uznávali Valdštejna jako schopného vojáka, překážel však jejich plánům, protože odmítl táhnout proti jejich arcinepříteli, Francii pod vládou kardinála de Richelieu. Právě Španělé císaři objasnili, že podruhé už nestačí Valdštejna odvolat.

Valdštejn se účastnil tažení na Bílou horu, jeho vojáci zajišťovali pořádek při popravě sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Odpor k němu vychází z pochopitelného národního sentimentu, možná však Čechům při takovém přístupu něco uniká.

Vycpanina Valdštejnova koně, exponát Muzea Cheb, je tu s námi i v 21. století. - Foto: Profimedia.cz

Zakladatel císařské armády

Ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni narazí návštěvník ze všeho nejdříve na bustu Albrechta z Valdštejna. Nejde o to, že habsburská monarchie neměla kromě Evžena Savojského a Josefa Radeckého stejně schopného generála. Valdštejn založil stálé vojsko rakouského císařství, které ho přežilo skoro o tři století. Jako svátost se v muzeu uchovává zakrvácený Valdštejnův dopis, který jeho podřízený generál Gottfried Pappenheim obdržel den před svou smrtí v bitvě proti Švédům u Lützenu nedaleko Lipska. Byla to nejslavnější Valdštejnova bitva, kterou přitom ani nevyhrál. Když ji přerušil soumrak, přikázal frýdlantský vévoda vojsku se stáhnout a nechal na bojišti raněné i dělostřelectvo. Na bitevním poli ovšem zůstal ležet také švédský král Gustav Adolf a s ním i jeho plány katolíky nejdříve porazit a pak jim nadiktovat mír, jaký si přáli protestanti.

Valdštejnova výjimečnost nespočívá v umění vést bitvy, i když žádnou neprohrál. Nedostižný byl v organizaci a zásobování vojska. Pro dánskou válku vybudoval stotisícovou armádu, která byla třikrát větší, než dokázali sestavit jeho protivníci a která tedy ani nemohla najít soupeře. Po návratu ke generálské funkci v roce 1632 dokázal dát dohromady sotva poloviční sílu, přesto stačila u Lützenu zastavit Gustava Adolfa. Samotná její existence ovšem byla také dostatečným důvodem, aby se nad ní císař pokusil získat přímou kontrolu pomocí vraždy, na které spolupracovali generálovi nejbližší spolubojovníci, Matyáš Gallas a Ottavio Piccolomini. „Zavraždění Valdštejna přineslo císaři velký prospěch. Okamžitě se stal velitelem jeho armády, která se najednou změnila na císařskou armádu, a zůstala tak i do budoucnosti,“ hodnotí postup Ferdinanda II. slavný švýcarský historik Jacob Burckhardt.

Císař sklízel plody Valdštejnovy práce hned roku 1635. Švédi bez krále se dopouštěli neodpustitelných strategických chyb a u švábského města Nördlingenu utrpěli drtivou porážku od Gallase a jeho španělských spojenců. I bez Valdštejna pak Habsburkové ovládli takřka celé Německo. Nakonec se však ukázalo, že přecenili své síly, protože Švédi se dokázali s pomocí francouzských peněz vzpamatovat. Jejich generálové Johan Banér a Lennart Torstensson po Nördlingenu neprohráli jedinou bitvu a namísto toho rozprášili několik císařských armádních sborů. Císařská armáda organizovaná po valdštejnském vzoru už byla dobrá jen k tomu, aby válku proti schopnějšímu soupeři protáhla až do roku 1648.

Valdštejnská zahrada v Praze, jejíž rozloha činí téměř 1,5 hektaru, je pro veřejnost otevřena denně od dubna do října. - Foto: Profimedia.cz

Oběť pro slávu Německa

Zájem znemožnit Valdštejna spolu se vzpomínkami na ničivou válku vytvořily dobrodružnou legendu o démonickém válečníkovi. Dodnes se připomínají jeho kruté skutky, jakými bylo například vypálení lounských předměstí v roce 1620, už se však nezmiňuje, že v míře krutostí zaostával za většinou tehdejších válečníků. Disciplinovanému Valdštejnovu vojsku se nemohlo přihodit něco podobného jako vítězi od Bílé hory Janu Tserclaesovi Tillymu, jehož vojáci upálili v Magdeburgu pětadvacet tisíc obyvatel. Neznaboh Valdštejn věřil hvězdám. Zřejmě nejcitovanějším dokumentem o frýdlantském vévodovi se stal jeho horoskop sepsaný slavným astronomem Janem Keplerem, který si expresivním věštěním přivydělával ke své vědecké práci.

Stejně oblíbené jsou spekulace o Valdštejnově syfilidě. V roce 1634 prý nemoc dospěla do třetího stadia, způsobila nevratné změny v mozku, a proto se zrazený vojevůdce nedokázal ubránit vražednému spiknutí. Mohou to být pomluvy. O švédském generálu Banérovi se dodnes traduje, že se upil k smrti, i když zemřel na mrtvici, a ani pro Valdštejnovu nemoc nejsou důkazy. Výzkum z 80. let potvrdil na vzorku tkáně z holenní kosti patologické změny, které skutečně mohla způsobit syfilis, mohly ovšem také vzniknout jako důsledek onemocnění jater nebo žaludku, zánětu tlustého střeva nebo srdeční vady. „Nemohu jednoznačně konstatovat, že Valdštejn měl syfilidu, ale zároveň nálezy nevylučují tuto možnost,“ uvedl patolog Ctibor Povýšil v televizním pořadu Historie.cs.

Na podobných legendách může být něco pravdy, v první řadě však zakrývají hlavní důvod, proč Valdštejn vstoupil do evropské historie. V jádru jeho úspěchů ani příčinou jeho pádu nebyly hvězdy ani syfilis, ale způsob, jakým financoval armádu. Současný německý historik Herfried Münkler upozorňuje, že Valdštejn dodal počáteční investici pro sestavení vojska, pak ho však financoval ze zdrojů německých knížectví a měst, která dobyl, chránil, nebo kterými jen procházel. Velké Valdštejnovy armády se nemohly jako jeho soupeři živit jen subvencemi od svých zřizovatelů a zbytek dorovnávat loupením. Proto požadovaly kontribuce a knížata i měšťané dávali přednost finančním odvodům Valdštejnovi před úplnou ztrátou majetku. V tom byl historický převrat. Daně směl do té doby vypisovat císař, ale pouze se schválením stavů, tedy šlechticů a měšťanů dané země. Valdštejn kontribuce jednoduše nařizoval a fakticky zaváděl nové daně. „Tím vznikla situace, která vedla v Nizozemsku a Anglii k revolucím, ve kterých se majetné vrstvy proti královským daním bránily,“ píše Münkler. V důsledku přišel španělský král o Nizozemsko a anglický král Karel I. o hlavu. V Německu k podobné revoluci nedošlo, stačila vzpoura kurfiřtů v Řezně, po které byl Valdštejn odvolán. Důsledky byly pro Německo stejně fatální. Nekonala se revoluce, která by zemi sjednotila pod vládou parlamentu, ani se nepodařilo ustavit absolutní moc po vzoru Francie. Roztříštěná říše se stala pro příštích 200 let hračkou zájmů cizích mocností. V tom smyslu Schiller oslavoval Valdštejna jako tragického hrdinu, který obětoval život jednotě Německa.

Vestfálské dědictví

Ještě hůře je pro Čechy pochopitelná Valdštejnova pověst mírotvorce, zdejší historici ji také odmítají jako další valdštejnskou legendu. Přesto má věcný základ. Vedle krále Gustava Adolfa a kardinála de Richelieu měl vévoda z Frýdlantu jako jediný představu, čeho chce válčením dosáhnout. Spočívala v tom, že je třeba najít rovnocennou dohodu mezi válčícími stranami. Při jednání v Lübecku na konci dánské války přišel s plánem uzavřít mír mezi katolíky a protestanty, který by potvrdil majetky i těm, kdo je v bouřlivých letech reformace získali pochybným způsobem, a který připouštěl rozsáhlou náboženskou toleranci. Tehdy ztroskotal na nesmiřitelném stanovisku císaře Ferdinanda II., který naopak nařídil restitučním patentem vrátit majetky klášterům. Kláštery pak měly ve svých regionech provádět stejně tvrdou rekatolizaci, jako sám císař ve svých dědičných zemích, zvláště v Čechách a na Moravě.

Druhý pokus o mír Valdštejn podnikl roku 1633. Tehdy usiloval o separátní dohodu s vlivným saským kurfiřtem Janem Jiřím a opakoval návrhy z Lübecku. Vídeňský dvůr toho využil k Valdštejnovu obvinění ze zrady, ovšem stejně formulovaný „Pražský mír“ uzavřel císař se Sasy po vítězné bitvě u Nördlingenu. Restituční patent sice nezrušil, ale odložil o 40 let. K dohodě se přihlásily všechny katolické státy Německa i řada protestantských. Mír ovšem nezahrnoval Švédy ani Francouze. Na jejich straně zůstalo pár knížat, pro něž byla nepřekročitelnou překážkou podmínka, že smlouvou přicházejí o právo uzavírat aliance s partnery uvnitř říše i za jejími hranicemi. Mír na půdorysu naznačeném Valdštejnem se podařilo uzavřít až o třináct let později ve vestfálských městech Münster a Osnabrück. Pro Habsburky byl mnohem méně výhodný, protože připouštěl, že říšská knížata mohla uzavírat aliance i proti svému císaři. Po řadě prohraných bitev ale neměl Ferdinand III. na vybranou.

„Velcí muži, kteří přežívají jako ideály, mají velký význam pro svět a pro své národy, neboť obecně udržují vysoké měřítko a pomáhají vzchopit se z dočasného ponížení,“ napsal historik Burckhardt. Jeho méně známý německý kolega Peter Faber citaci vztáhl na Valdštejna. Češi se o možnost využívat Valdštejnův vzor prozatím připravili.

 

12. července 2019