Syntéza, jakých česká historiografie mnoho neprodukuje

Pro dospělé čtenáře

Syntéza, jakých česká historiografie mnoho neprodukuje
Pro dospělé čtenáře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdo v čerstvém Žižkově životopisu od historika Petra Čorneje čeká nějaké zásadní novinky ze života jednookého válečníka, ať knihu raději hned odloží. Kdo je ale zvědavý na stav historického poznání devadesát let po zásadní studii Žižky z pera Josefa Pekaře, ten by si měl novou monografii bezpodmínečně pořídit.

Čornejův Žižka je v první řadě studií doby a jen tam, kde to skoupé prameny dovolí, také samotného Žižky. Co o něm víme? Žižka patřil k nižší šlechtě. Narodil se kolem roku 1360, neměl příliš šťastný život, nejspíš v jinošském věku přišel o oko, posléze dvakrát ovdověl, patrně měl dceru. Rozhodně to nebyl žádný svědomitý hospodář, jeho neklidnou duši lákalo dobrodružství. V polovině 80. let 14. století se Žižka historikům na dvacet let ztrácí, jediné, co se bezpečně ví, je to, že rok 1400 ho zastihl ve službách Jindřicha z Rožmberka. Podle Čornejova odhadu se před Rožmberkem živil jako žoldnéř v cizině, potom jako lapka. Před koncem první dekády 15. století je omilostněn přímo králem Václavem IV. Až do vypuknutí revoluce o deset let později posílá Čornej Žižku nejprve do polsko-litevské války proti řádu německých rytířů, pak do Prahy, kde se uchytil na královském dvoře.

Když v červenci 1419 novoměstskou defenestrací fakticky startuje husitská revoluce, Žižkovi bylo kolem šedesáti. To byl, připomíná autor, v pozdním středověku práh skutečného stáří. Smrt mohla přijít každým okamžikem a nebyla by předčasná. V takovém rozpoložení „stařec“, který zřejmě u Novoměstské radnice měl vůdčí úlohu, vstupuje do velkých dějin.

Čornej je spíš epik než lyrik, a i když se nebojí své hrdiny psychologizovat, je to psychologizace jednoduchá, která se nepouští daleko od břehu. Žižka v Čornejově podání to na podzim 1419 viděl následovně: Pokud umřu, může se stát, že mě nečeká spása. V životě jsem různě hřešil, pohyboval jsem se za hranou zákona, nakonec mě musel omilostnit král. Ale to bylo na přímluvu jednoho urozeného pána. Co když Bůh bude přísnější? A tak se jednooký muž chopil nového, husitského kréda a v něm speciálně důrazu na podávání těla a krve Kristovy i laickým účastníkům mše. Když bude tuto pravou víru prosazovat, jak se dá, což je v jeho případě mečem, pomáhá Bohu a tím roste i jeho osobní šance na spásu.

To od Čorneje skutečně není žádný trojitý lutz v psychologii – ale co když Žižka skutečně uvažoval takto prostě? Leccos by tomu nasvědčovalo, včetně jeho poslední válečnické sezony. Na jaře 1423 se duchovní z „jeho“ Tábora posouvali k myšlence, že hostie a mešní víno se při bohoslužbě nepřeměňují v tělo a krev Páně, že změna je pouze symbolická. Tato „hereze“ přispěla k Žižkovu rozchodu s Táborem a novému začátku ve východních Čechách, ve chvíli, kdy už byl zřejmě úplně slepý.

Po barokně/katolickém zatracení přišlo 19. století a národovecký piedestal pro hejtmana, pak první republika a oficiální ztotožnění husitů se státní doktrínou, kdy skeptický Pekař byl za provokatéra, komunistických 40 let se zapřáhnutím bratra Žižky do káry emancipace vykořisťovaných vrstev, načež po roce 1989 podobně jako i u jiných historických figur, které od komunistů dostaly polibek smrti, nastává jisté přepólování: Žižka coby krvavý primitiv, neštěstí českých dějin, který nás na dlouho vyhodil z Evropy, dokonce jako džihádistická úchylka v křesťanství.

Nad to všechno je Čornejova studie povznesena. Historik nezamlčuje Žižkovu krutost, ale uvádí ji v dobových souvislostech. Například upalování nepřátel zdaleka nebylo českou specialitou. Na rozdíl od Pekaře, který v husitství vidí pozdní výron gotické duše, ho Čornej znovu zapřahá před velkou evropskou reformaci. „Sypat si kvůli němu ještě dnes popel na hlavu a stydět se za něj před dějinami by bylo u vědomí evropských souvislostí nenáležité, ne-li trapné.“

Čornejův Žižka je projev dospělosti. Dospělosti, do níž po letech práce a přemýšlení může dospět i poznání nejdramatičtější kapitoly českých dějin. V naší infantilní době to člověka skoro zaskočí, samozřejmě příjemně.


Petr Čornej: Jan Žižka / Život a doba husitského válečníka. Paseka, Praha 2019, 856 str.

 

 

1. ledna 2020