Byla to dosud největší facka, jakou hnutí ANO ve sněmovně inkasovalo. Pro návrh odhlasovat třetí novelu rozpočtu v režimu legislativní nouze zdvihli před týdnem ruce pouze jeho poslanci s jedním sociálním demokratem. S vyhlídkou na neodvratnou porážku nakonec svůj hlas nedal ani premiér Andrej Babiš.
Milan Kundera je jediný skutečně světoznámý spisovatel českého původu, moc umělců podobného formátu (myšleno ne nutně ve smyslu kvalit díla, ale jeho mezinárodního dopadu) tahle země nemá, neměla a pravděpodobně ani mít nebude. Může to být i jeden z důvodů, proč debatování o Milanu Kunderovi v Česku může připomínat procházku minovým polem a proč je ta debata podivně zaseknutá, urputná, proč upadá do prefabrikovaných zjednodušení a někdy je i kýčovitá – docela paradoxní vzhledem k tomu, že k často citovaným pasážím Kunderova díla patří i jeho slova o kýči.
Svět je na tom vlastně docela dobře. V době, kdy na planetě stále zuří pandemie koronaviru a západní města se zdají na pokraji revoluce, se to může jevit jako odvážné tvrzení. Nicméně jak dokazuje Matt Ridley ve své nové knize How Innovation Works: And Why It Flourishes in Freedom (Jak funguje inovace a proč se jí daří ve svobodě), svět v relativně krátké době prodělal technologickou a vědeckou revoluci, jejíž hranice jsou teoreticky nedosažitelné. Problémem však může být postupné odbourávání svobody, což vede ke stagnaci a úpadku. Jednou z brzd současného Západu je podle něho neuvěřitelná míra přeregulovanosti.
Po vlně protirasistických protestů v Americe a Británii si mnoho lidí klade otázku, do jaké míry byly násilnosti a rabování při demonstracích vypovídající pro celé hnutí Black Lives Matter. Avšak videa se záběry chaosu a naprostého bezvládí v centrech měst nejenže se neobjevovala ve velkých televizích (kde už by je asi nikdo nečekal), ale i ze sociálních sítí postupně mizela. Kdosi je mazal.
Devadesát upaličkovaných srdíček předal Klub paličkování ve Fulneku zdravotníkům z blízké nemocnice v Bílovci. Tři měsíce po vypuknutí epidemie dostali tamní lékaři a sestry odměnu za to, že stáli „v první linii“ boje proti neznámé nákaze. V této chvíli však nelze vyloučit, že upaličkovaná srdíčka a jiné pozornosti budou pro tuzemské zdravotníky jedinou odměnou. Vážně hrozí, že přijdou o část svých platů, případně že se jejich nemocnice a ordinace zruší.
Byl to prý jeden z nejnudnějších summitů v poslední době. Nic nerozhodl, všichni jen odprezentovali známé postoje, ale nikdo nezpochybnil jeho „architekturu“. Tak znělo zpravodajství z pátečního on-line summitu Evropské rady. Jenže pokud to znamená, že cesta pro největší expanzi unijního projektu od Maastrichtské smlouvy je volná, pak to není malý výsledek.
K wuchanskému viru se v posledním týdnu přidružila další epidemická infekce. Vražda George Floyda vedla k vlně protestů nejen ve Spojených státech, ale i v řadě dalších zemí. Epidemiologický či mimetický výklad je v tomto případě skutečně něco, co je třeba brát v potaz. Protože protesty měly nejasnou logiku. Částečně byly vedeny solidaritou s americkými protesty a protestem proti policejní praxi ve Spojených státech. Na tom by nebylo nic divného. Pokud by se ovšem část protestujících nezačala chovat, jako že protestuje i proti poměrům doma. Obdobnou tendenci měla i veřejná diskuse. V médiích se objevily titulky podle schématu „Země X/Evropa také potřebuje mluvit o rasismu“. Jistě, o problémech se má mluvit, ale ty texty spíš působily dojmem pracného hledání, jež by dávalo protestům ex post odůvodnění.
Dílo si již získalo mytický status a americký establishment na něj čeká se zatajeným dechem. Kniha má být silně kritická k současnému prezidentovi a výňatky z ní publikované v denících Wall Street Journal a The New York Times se to zdají potvrzovat.
V české politice se objevila nová dělicí linie. Stal se jí mezinárodně neuznávaný stát, který je v podivném právním limbu. Zároveň je to jeden z původních „asijských tygrů“, jenž se dokázal během pár dekád vypracovat ze zaostalé země na technologickou mocnost. Řeč je samozřejmě o Tchaj-wanu, sám sebe nazývající Čínskou republikou.
Ve snaze oddělit národ od okolí, ze kterého mohla přijít nákaza, byli politici v Česku úpornější než v jiných zemích Evropy. Pochopitelně zakázali vstup cizincům. Poprvé od roku 1989 obsadili západní a jižní hranice armádou, policie hlídala ještě hluboko ve vnitrozemí. Jako jediní v Evropě zakázali občanům vycestovat
Když dav v britském Bristolu pokácel sochu obchodníka s otroky a místního mecenáše Edwarda Colstona, bylo jasné, že protestní hnutí, které zachvátilo celý Západ a v menší míře dorazilo i do Česka, vstoupilo do nové fáze. Prvotní protesty v USA, které reagovaly na smrt černocha George Floyda pod kolenem bílého policisty Dereka Chauvina, byly pochopitelné.
Když Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující třicet nejvyspělejších zemí světa, zveřejnila velkou studii mapující dopady koronavirového vypnutí ekonomiky, žebříček těch nejzasaženějších států vypadal na první pohled překvapivě.
V amerických městech se tvrdě střetávají policisté a příslušníci národní gardy s účastníky masových protestů, jejichž doprovodnými jevy jsou i rabování a ničení. Země prožívá zběsilou roztržku, která probíhá v ulicích i ve virtuálním světě, kde válka slov pohání i ty reálné bitvy. To všechno odstartovalo zabití neozbrojeného šestačtyřicetiletého černocha George Floyda bílým policistou Derekem Chauvinem ve městě Minneapolis.
Jestli je v Londýně jedna stavba, která budí dojem bezpečí a stability, je to americká ambasáda. Obří ocelová kostka, kam se Američani přesunuli v roce 2018, je v podstatě supermoderním hradem. Důmyslný systém teras, zákopů a plotů doplňují neprůstřelná skla a Faradayova klec proti kybernetickým útokům. Nechybí ani vodní příkop.
Evropská komise se rozhodla využít pandemii koronaviru, která tvrdě zasáhla řadu členských zemí Unie, k průlomu v evropské integraci. Pod ambiciózním názvem New Generation EU (Evropská unie nové generace) představila plán, jehož součástí jsou kvůli odporu v mnoha členských zemích dlouhé roky neprosaditelné zlomy. Společné dluhy členských zemí EU a společné daně.
Výsměch nebývá součástí statistických přehledů. Přesto výčet evropských zemědělských dotací pro Agrofert za rok 2019 obsahuje ironickou notu. Holding premiéra Andreje Babiše inkasoval v minulém roce 961 milionů korun, zhruba stejnou částku jako v předchozích třech letech. Tím se připomíná večerní zasedání europarlamentu z 12. prosince 2018, na kterém komisař Günther Oettinger oznámil, že Evropská komise už „nevyplatí žádné dotace“ firmám spojovaným s českým předsedou vlády, dokud se nevyjasní jeho střet zájmů. Co víc, žádné dotace nebyly vyplaceny už od druhého srpna, kdy začala v Evropské unii platit nová, přísnější pravidla.
Který z českých politiků má nejvíc společného s Donaldem Trumpem? Nedívejme se na konkrétní program ani na konkrétní výsledky, ale na přístup k politice, k marketingu, k politické komunikaci. Kupodivu je to Pavel Novotný, starosta pražských Řeporyj. Není miliardář a sám sebe označuje za „vítače“ uprchlíků. Ale měřeno tím, že politického úspěchu a viditelnosti dosáhl někdo, od koho by to před pár lety nikdo nečekal, ho lze s Trumpem srovnávat.
Ta fotografie obletěla britská média a sociální sítě. Zachycuje premiéra Borise Johnsona v momentě, kdy se vrátil od královny, která ho zrovna jmenovala do úřadu, a vstupuje do Downing Street číslo 10. Na snímku se zdraví s Markem Sedwillem, šéfem státní správy. Vlevo stojí nastoupený personál úřadu premiéra. Muži v oblecích. Ženy v kostýmcích. Na druhé straně sálu stojí naprosto osamoceně vyhublý plešatící chlapík v džínách a tričku.
Model založený hlavně na rozsáhlých půjčkách z ciziny narazil na své hranice. Budoucnost devatenácté největší ekonomiky světa je nejistá.
Světem se šíří pandemie, na kontě má tisíce životů, postihuje i vyspělý svět. Asie je vůči nemoci překvapivě odolnější než Evropa a Amerika. Není řeč o koronaviru, i když s problematikou souvisí, ale o obezitě. Covid-19 naplno vyjevil nebezpečí nadměrné váhy. U obézních je dvakrát větší šance, že budou hospitalizováni, a u morbidně obézních třikrát větší šance, že zemřou. Poprvé za dlouhou dobu se ukazuje bezprostřední nebezpečí obezity. Že být tlustý není úplně nejdravější, se všeobecně ví, ale vzhledem k tomu, že člověka to zabíjí relativně pomalu, individuální vůle to řešit bývá malá.
Francouzský prezident Emmanuel Macron o tom snil a řečnil od chvíle, kdy vešel do Elysejského paláce. Je to jeden z pilířů jeho proslulého projevu na Sorbonně, kde rýsoval své představy o budoucnosti Evropské unie. Všichni němečtí kancléři včetně Angely Merkelové to roky odmítali. Moc dobře věděli, že to Němci nepřijmou. Společné dluhy Evropské unie, symbolizované dluhopisem, kdy si členské země vzájemně ručí za dluhy. Dlouhé roky neprosaditelné.
Každoroční květnové oslavy vítězství v 2. světové válce probíhaly letos v Rusku kvůli pandemii covid-19 takřka ve ztlumeném režimu. Byla zrušena jak vojenská přehlídka na moskevském Rudém náměstí, tak Kremlem podporovaná společenská akce „Nesmrtelný pluk“, v jejímž rámci se na Den vítězství 9. května tisíce Rusů procházejí ulicemi svých měst s portréty příbuzných, kteří se kdysi zúčastnili bojů proti nacistickému Německu.
Na noční obloze se míhají „vláčky“ satelitů Elona Muska, jehož aktivity ovšem čelí také sílící kritice (nejen) ze strany Ruska. Prezident Donald Trump podepsal dekret, podle něhož mohou americké firmy zahájit těžbu nerostů na Měsíci, kde mají brzy opět přistát američtí astronauti, jenže podobné ambice dává najevo také Čína. Vše nasvědčuje tomu, že sledujeme první kroky nových „kosmických závodů“, ale současně je prakticky jisté, že toto soupeření se bude velmi odlišovat od toho, které probíhalo za studené války.
Před sedmadvaceti lety se někde v chodbách Russelovy budovy v komplexu amerického Senátu možná něco stalo. Tehdejší senátor Joseph Biden tam měl sexuálně napadnout Taru Readeovou, která tehdy pracovala v jeho kanceláři. S obviněním ale šla na veřejnost až nedávno. Nadělala s tím problémy Bidenově kampani a vůbec stoupencům Demokratické strany, boj proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování je pro západní progresivní levici klíčové téma.
Na titulní stranu magazínu Time se dostali tři rakouští kancléři, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Sebastian Kurz. Tuto větu vyslovil koncem dubna ve vídeňském parlamentu jeden z opozičních poslanců a vzbudil tím velké pohoršení. Přirovnal totiž předsedu vlády k politikům, kteří v letech 1933–1938 zavedli režim zvaný austrofašismus. Bylo to neúnosné zvlášť v časech pandemie, kterou kancléř Kurz zvládl za potlesku skoro všech občanů. Opozičník jménem Gerald Loacker své kolegy rozzlobil hlavně tím, že je příliš laciné hledat v kariérách Kurze a diktátora Dollfusse společné rysy. Současný kancléř patří k nejvlivnějším politikům Evropy a jistě by se mohl srovnávat s velkými demokraty.
Od roku 1945 až do konce osmdesátých let jsme byli de facto sovětskou kolonií. Přesněji řečeno ruskou, protože přívlastek sovětský nepojmenovává kolonizátora, ale pouze jeho tehdejší státní uspořádání. Podoba té kolonie má své specifikum, na němž bych se asi neshodl s historiky, kteří mají vlastní terminologii, již vnímám jako s prominutím roušku, co má zabránit šíření nákazy pravdivostí a opravdovostí. Chci o jednotlivých etapách této kolonie mluvit jako spisovatel, tedy osobněji a literárním jazykem, za což se předem omlouvám.
Brexit je zpět! Vypadalo to, že jsme se ho zbavili navždy, že vše už je vyřešeno, nebo že ho zabil covid-19. Jenže jak už se psalo po 31. lednu, kdy Británie formálně opustila EU, nic se nezměnilo. Monarchie vstoupila do přechodného období, ve kterém je čas vyjednat novou obchodní dohodu s kontinentem. Pak přišel koronavirus a s ním spojené ekonomické těžkosti. Nastala otázka, jestli si Británie může dovolit dva hospodářské otřesy za sebou. Navíc vyjednávání se zpomalilo, evropský šéfvyjednávač Michel Barnier onemocněl koronavirem. Šířily se spekulace, že přechodné období bude muset být prodlouženo, a tím pádem reálný brexit odložen. Pak však britská vláda vzkázala, že to je nepřípustné. V půli května rozhovory o obchodní dohodě ztroskotaly.
Koronavirová krize dává šanci rychle prosadit věci, které by se v klidnější době uváděly do života mnohem obtížněji. Platí to v dobrém i zlém. Bez vyhrocené situace, žádající rychlá řešení, by se vždycky našla spousta důvodů, proč něco nejde. Při plně upnuté pozornosti by se také ozvalo mnohem víc kritiků, padlo mnohem víc argumentů, než když se věci protáhnou mimo hlavní proud pozornosti. Spousta firem, a dokonce i úřadů, kde bývá prosazení čehokoli nesmírně složité, si třeba pochvaluje, jak tlak na komunikaci na dálku věci usnadnil, omezil byrokracii a posunul rychle dopředu digitalizaci. Šlo to, protože to jít muselo. Byl tlak.
Letošní 75. výročí konce druhé světové války znovu otevřelo otázku, kdo se na vítězství nad hitlerovským Německem nejvíc podílel. Stěží se dá zpochybnit přispění Sovětského svazu. Podle historika Normana Daviese uštědřili západní spojenci Německu nějakých 25 % ztrát (myšleno padlých, zraněných a zajatých), z toho vyplývá, že 75 % připadalo na Sověty. John Ellis zase vypočítal, že na východní frontě bojovalo 79 % nacistických sil. I prostý pohled na padlé ukazuje obří nepoměr.
Asi si pamatujete tu zprávu, jak prezident Trump propagoval nevyzkoušený preparát chlorochin jako lék na koronavirus a jak to manželé v Arizoně viděli v televizi, požili větší množství této látky a muž zemřel. Je to příběh symbolizující nezodpovědný přístup nekompetentního prezidenta. Ale taky příběh symbolizující, jak je ve skutečnosti s koronavirem v USA všechno trochu jinak.
