Žádné ceremonie. Žádné otvírání smluv o Evropské unii, které by za ostré pozornosti veřejnosti schvalovaly národní parlamenty (nebo dokonce lidé v referendech) jako v případě Maastrichtské smlouvy, z níž se zrodilo euro. Nebo Lisabonské smlouvy, která změnila styl fungování Evropské unie. Na druhém nejdelším summitu v historii se přitom koncem července odehrály ještě větší průlomy. Zrodil se společný evropský dluhopis. Vznikla přerozdělovací unie, které se bohaté země severní Evropy v čele s Německem tak dlouho bránily. Prolomilo se tabu společných evropských daní. Zároveň se zásadním stylem změnilo financování Evropské unie a změnilo se na náš účet. Poprvé v historii se mezi lety 2021 a 2027 staneme čistými plátci.

Do bruselské pokladny zaplatíme o miliardy korun víc, než získáme na dotacích a nových dotacích, kterým se teď říká granty. Čistými plátci se nestaneme proto, že bychom zbohatli, což by nás automaticky posouvalo k tomu, že víc odvádíme a méně neopak můžeme získat. Stáváme se jimi proto, že se mění pravidla evropského přerozdělování. Klíče, podle nichž se budou peníze z nového fondu se 750 miliardami eur dělit, jsou jiné, než dosud u rozpočtu bývaly. Pro nás nevýhodné. Nahrávají těm, kdo byli už před koronavirovým vypnutím ekonomiky hodně zadlužení a měli vysokou nezaměstnanost. Přerozdělovat se bude směrem k nim. Některé z těch zemí jsou bohatší než my. Takže se dostáváme do pozoruhodného stavu, kdy chudší financují ty bohatší.

Pro nejbohatší země Unie, které jsou největšími plátci, už to bylo moc. Proto spořivá čtyřka – Nizozemci, Rakušané, Dánové a Švédové –, vedená nizozemským premiérem Markem Ruttem, zrod společných dluhů na summitu dlouho blokovala. Po pěti dnech kývla. Až ve chvíli, kdy všichni čtyři a spolu s nimi také Němci dostali slevy na odvody rozpočtů. Část příspěvků, které by podle svého bohatství museli zaplatit, se jim vrátí. Ta díra, která tím v bruselské pokladně vznikne, se nechá zaplatit ostatním zemím. I nám. V součtu tak víc platíme a méně bereme. A bez jakékoli veřejné hlubší politické debaty nás Andreje Babiš za souhlasu své vládní koalice a velké části opozice (Piráti, lidovci, TOP 09, STAN) přihlásil do evropské dluhové a evropské daňové unie. To je výsledek „koronavirové smlouvy“ z časných ranních hodin 21. července 2020.

Naše peníze míří na zadlužený jih

Není nijak tajný. Do slova a do písmene se všemi detaily visí na webových stránkách Evropské komise pod titulkem Special meeting of the European Council (17, 18, 19, 20 and 21 July 2020) – Conclusions (Závěry mimořádné schůze Evropské rady). Premiér Andrej Babiš se po návratu z Bruselu neobtěžoval občany České republiky informovat, co jejich jménem podepsal. Pouze se pochvástal, jak byl úspěšný, protože v příštích sedmi letech do země z Bruselu přiteče 960 miliard korun dotací a grantů a dalších několik stovek miliard korun bude moci využít na půjčkách. Místo aby Babiš vysvětloval, co to vlastně podepsal a vyjednal, stáčel řeč k (pro něj oblíbenému) mikromanagementu. „Myslím, že s výsledkem může být Česká republika velmi spokojená. Ve srovnání s původním návrhem Evropské komise z letošního května získáme významně více peněz, mimo jiné 42 miliard korun na kohezní politiku. Navíc se nám jako jediné zemi podařilo prosadit navýšení možnosti převodů prostředků mezi fondy až do výše 25 procent, o což jsme dlouhodobě usilovali. Umožní nám to optimálně čerpat zejména na investice, které potřebujeme,“ prohlašoval po příletu ze summitu. Měl za sebou čtyři dny, které znamenaly skutečně delfíní skok v evropské integraci, udělaly z nás čistého plátce. A premiér řečnil o tom, že si můžeme dotace přesunout z jednoho fondu do jiného.

Fakt je, že se ho na podstatné otázky skoro nikdo neptal. Ani média. Ani opozice. To zásadní, co summit změnil, zůstalo skryto. Babiš nebyl výjimkou, podobně podle politických nálad v zemi servírovali občanům průlomové změny i další státníci. Od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona po německou kancléřku Angelu Merkelovou. Oni ale na rozdíl od Babiše vezli domů důležité a hmatatelné výsledky. Macron má konečně společný evropský dluhopis, po němž Francouzi dlouho touží. On sám ho považoval za pilíř své evropské politiky, který formuloval ve známém projevu na Sorbonně v roce 2017. Angela Merkelová zase vezla domů slevu z německých plateb do společného rozpočtu.

V informační mlze, která tady panuje, stojí za to podívat se, proč budeme do společné evropské pokladny platit víc, než z ní získáme. Začněme u rozdělování peněz. Dosud hrálo roli bohatství země měřené výkonem ekonomiky. Ten se tradičně měří hrubým domácím produktem (HDP). Přidanou hodnotou, která se v zemi vytvoří.

Dosud se při rozdělování zemí na chudé a bohaté v Evropské unii používala výše HDP na hlavu. Roli nehrála nezaměstnanost ani výše dluhů. Platilo, že bohatí víc platí a chudí víc dostávají. To se u záchranného fondu zásadně mění. Brusel rozdělil země do tří kategorií. Jedna z nich je preferovaná a vše je vedeno snahou dostat do ní co nejvíc peněz. S koronavirem to vůbec nesouvisí. Rozhoduje nezaměstnanost v letech 2015 až 2019 a výše státních dluhů. V návrhu se rovnou natvrdo říká, že tím rozhodujícím není zásah ekonomiky koronavirovým vypnutím, ale riziko, které by růst státních dluhů, jenž po pádu ekonomiky přijde, v dotyčné zemi způsobil. A ještě přesněji řečeno. Jsou to zadlužené země, které mají euro.

Evropská unie je tak pro účely čerpání záchranného balíku, na nějž se vydává společný dluhopis za 750 miliard eur, rozdělena do tří skupin. První jsou země, jejichž HDP na obyvatele je nad průměrem Evropské unie. Sem patří Rakušané, Belgičané, Němci, Dánové, Finové, Irové, Lucemburčané, Nizozemci a Švédové. Státy, které jsou chudší než průměr Unie, jsou rozděleny podle výše nahromaděných státních dluhů. Mezi zadluženou skupinou podprůměrně bohatých je jich pět: Kypr, Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie. Ve třetí skupině podprůměrně bohatých a nepříliš zadlužených jsou všechny ostatní země včetně Česka. Víc než polovina z částky, která se bude rozdělovat na grantech, tedy nových dotacích, zamíří do pěti silně zadlužených zemí. Všechny ostatní, podprůměrně bohaté, ale nezadlužené si mezi sebou rozdělí 25 procent. Bohaté země 24,5 procenta.

Čerpat se nové peníze z dluhopisů začnou už příští rok. Pro roky 2021 se při rozdělování bude vycházet jen z nezaměstnanosti v letech 2015 až 2019 a výše dluhů. Z toho, co nemá s koronavirovým zásahem vůbec nic společného. Teprve balík za rok 2022 bude ovlivněn tím, jak se jednotlivým zemím propadla ekonomika po koronavirovém vypnutí, tedy v letech 2020 a 2021. Všechny státy z druhé skupiny, ty silně zadlužené, jsou čistými příjemci. Italové dostanou z celého balíku grantů 20,4 procenta. Španělé 19,9 procenta. Řekové 5,8 procenta. Portugalci 4,2 procenta.

Jen pro srovnání. My získáváme jen 1,5 procenta. Itálie je šestkrát lidnatější než my. Získává ale skoro čtrnáctkrát víc než my. Podobné je to se Španělskem. Řecko je stejně lidnaté jako Česko. Ze záchranného fondu bere čtyřikrát tolik. Jeho ekonomika přitom nebyla koronavirovým vypnutím zasažena hůř než česká. Přestože si to málokdo uvědomuje, Italové i Španělé jsou dnes srovnatelně bohatí jako my. U nás dosahuje HDP na hlavu 91 procent průměru Evropské unie. Ve Španělsku 92 a v Itálii 95 procent. Řecko je s 68 procenty výrazně chudší. U Athén by vyšší částky byly pochopitelné. U Madridu a Říma ne.

Ještě víc je rozdíl vidět na kontrastu mezi tím, co jednotlivé země platí a dostávají. Italové jsou čistými příjemci se skóre 3,3 procenta HDP. Kdybychom takovou částku dostali my, bylo by to o 185 miliard víc, než do společného fondu zaplatíme. Španělé jsou v plusu dokonce 6,6 procenta. V našem případě bychom při stejném skóre inkasovali o 370 miliard korun víc, než zaplatíme. Obě země jsou přitom srovnatelně bohaté jako my. A my jsme čistí plátci se skóre minus 0,3 procenta. Platíme o 17 miliard korun víc, než dostaneme. Je tedy hezké, že nám Andrej Babiš po příletu ze summitu oznámil, že získáme 960 miliard. Už ale neřekl, že za to 977 zaplatíme.

A jak jsme na tom ve srovnání s ostatními zeměmi střední Evropy? Všechny jsou čistými příjemci. Všechny jsou ale zároveň výrazně chudší, takže ten rozdíl je pochopitelný. Naprosto nepochopitelný je ale v případě srovnatelně bohatého Španělska a Itálie. Z toho je zřejmé, jak je koronavirus jen maskováním přerozdělovací unie, kde penězovody směřují z bohatého severu na chudý jih. My přitom hrajeme roli sparingpartnerů, kteří jsou díky tomu, že za poslední roky zbohatli, zařazeni do skupiny čistých plátců.

Slevy pro bohaté země

Severní financiéři si naopak prosadili snížení svých příspěvků, které do společné pokladny odvádějí. Do dějin Evropské unie dramaticky vstoupil summit v Bruggách v roce 1988, kde britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová po čtyřech letech tvrdých jednání získala slevu na odvodech do společné unijní pokladny, známou jako rabat. Její slavná věta „Chci své peníze zpět“, provázená boucháním kabelkou, je stále dokola zastánci prohlubování evropské integrace považována za ukázku britského euroskepticismu a sobectví, které podle nich nemohlo skončit jinak než brexitem.

Německá kancléřka Angela Merkelová na rozdíl od konzervativní Britky kabelku na jednání nenosí. Do jejího arzenálu nepatří bouchání ani plamenné projevy. Německý rabat, výrazně vyšší, než byl ten britský, se jí podařilo vyjednat v tichosti a bez mediální pozornosti. Videa o zrodu německé slevy nebudou na rozdíl od té britské plnit YouTube.

Pro účely odvodů do Bruselu se používá HND (hrubý národní důchod, v angličtině v bruselských dokumentech GNI, Gross National Income). Zatímco HDP je přidaná hodnota vytvořená na území konkrétní země, HND je přidaná hodnota vytvořená občany země bez ohledu na to, kde žijí a vydělávají. Zisky u nás sídlících zahraničních firem se do HND na rozdíl od HDP nepočítají. Některá země může mít vyšší HDP, pokud na jejím území vydělává hodně zahraničních investorů. Jiná může mít naopak vyšší HND, pokud její občané a firmy hodně investují v zahraničí. Odvody by měly být na úrovni nejvýše 1,46 procenta HND země. U bohatých severních plátců ale budou nižší. „Pro období 2021 až 2027 získají Dánsko, Německo, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko slevu na svých příspěvcích. Ta sleva bude financována všemi členskými státy podle jejich HND.“ Na slevu pro bohaté Němce a Nizozemce tedy přispějeme i my. Do společné kasy budeme odvádět větší podíl své přidané hodnoty než oni. I to přispívá k tomu, že se stáváme čistými plátci.

Dánům se z jejich příspěvků vrátí zpátky 377 milionů eur (9,8 miliardy korun), Němcům v přepočtu 96 miliard korun, Nizozemcům 49 miliard korun, Rakušanům 14,7 miliardy korun a Švédům 27,8 miliardy korun. Tohle je cena za to, že společný evropský dluhopis po čtyřech dnech prošel. Kufříky tentokrát hlasitě mlátili Mark Rutte a Sebastian Kurz. V závěrech summitu se v bodě 152 rovnou píše, že slevu je potřeba zvýšit zemím, které už ji měly, a nově ji také dát Německu „v kontextu podpory projektu oživení Evropy“. O historicky prvním německém rabatu nikdo veřejně nemluvil.

Kapitole o slevách předchází část o nových společných daních. To je stejně jako společný dluhopis obrovský průlom. Začátek daňové unie. Dosud EU žádnou společnou daň, která by byla přímo příjmem společného rozpočtu, nemá. Teď se na summitu všichni premiéři včetně Andreje Babiše zavázali, že k nim bude směřovat. Některé jsou už přímo v závěrech summitu v bodech 146 až 149 vyjmenovány. „Prvním krokem k vlastním zdrojům by měla být už od 1. ledna 2021 daň z nerecyklovaných odpadů. Z každého kilogramu by se mělo platit 0,80 eura,“ čteme. Od roku 2023 má přijít společná digitální daň a daň z finančních transakcí.

K tomuto všemu Andrej Babiš Česko zavázal a ani se to nikomu neobtěžuje vysvětlovat. Na summitu nedokázal vyjednat vůbec nic. Už podruhé. Stejně jako když nás bez prosazení čehokoli z našich zájmů přihlásil do Nového zeleného údělu. Závěry summitu přesně ukazují, že ostatní umějí své zájmy hájit.