Zdravotní pojišťovny by měly proplácet test každému, kdo o něj bude mít zájem

Selhávání státu

Zdravotní pojišťovny by měly proplácet test každému, kdo o něj bude mít zájem
Selhávání státu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Koronavirové vypnutí společností a ekonomik řady států přineslo nejhlubší propad v prosperitě za desítky let. Zároveň bylo velkým civilizačním testem. Ukázalo se, které země jsou schopné dostat pod kontrolu virus, jenž je stále považován pro část společnosti za příliš nebezpečný na to, aby se nechal volně šířit. Právě ta kontrola je zásadní. Je to nejlepší prevence proti plošným karanténám a vypínání společností. Ten, kdo ji zvládne, se dokáže vyhnout chaosu, panice, které přirozeně vedou k dalším generálním karanténám. Na podzim, až se koronavirus bude proplétat s dalšími běžnými sezonními infekcemi, to bude obzvlášť důležité. Základem bude velmi rychle rozpoznat, kdo má běžnou rýmu, kterou nikoho neohrožuje, a u koho jsou naopak na první pohled úplně stejně vypadající potíže příznaky covidu-19.

Základem úspěchu, který dělí vyspělé a civilizované země od těch ostatních, jsou dvě T. Testování a trasování, tedy schopnost velmi rychle testovat každého, kdo to potřebuje. A stejně rychle trasovat všechny jeho rizikové kontakty. Tím rizikovým kontaktem nemusí být každý, koho nakažený letmo potkal na ulici nebo v obchodě. Po půlroce života s čínským koronavirem toho o něm vědí epidemiologové výrazně víc než na začátku. Umějí proto už popsat, jaký kontakt s nakaženým je rizikový.

Vysoká cena za alibismus

Ministerstvo zdravotnictví má už dokonce konkrétní návod, jak si každý může vyhodnotit, jestli jeho kontakt s nakaženým byl ten rizikový. Podle toho taky může očekávat, jestli ho hygienici pošlou do karantény. „Je třeba zjistit, zda jste byli v kontaktu s osobou žijící ve stejné domácnosti jako pacient s covid-19, zda proběhl fyzický kontakt - například potřesení rukou - s pacientem s covidem-19 či nechráněný přímý kontakt s infekčními sekrety pacienta s covidem-19.“ Dále resort jako rizikový zmiňuje i pobyt v uzavřeném prostředí, jako je místnost či vozidlo. Už tak širokou škálu doplňuje ještě jakýkoli kontakt s nakaženým na vzdálenost menší než dva metry a po víc než 15 minut. Zmiňuje také kontakt se zdravotnickým nebo sociálním pracovníkem poskytujícím péči o pacienta s covidem-19.

Už z tohoto katalogu rizikových setkání je zřejmé, že všechny kontakty nakažených bez sledování přes mobily v čínském stylu se nepodaří dohledat. Mnoho lidí tak vůbec nemusí vědět, že se potkali s nakaženým. A přirozeně nevědí, co si myslet o tom, když dostanou rýmu nebo kašel. Zvlášť u zdravých lidí bez rizikových faktorů to může vést k dilematu, jestli nad tím mávnout rukou a přežít rýmu tak jako vždycky před koronavirem, nebo se naopak chovat zodpovědně a nechat se otestovat, aby člověk neohrozil nikoho ve svém okolí, kdo může mezi ohrožené patřit. Skoro v každé rodině se nějaký potenciálně rizikový člen nejspíš najde.

Tomu by mohlo zabránit dostupné a rychlé testování. Česko zatím k premiantům v dobře organizovaném testování rozhodně nepatří. Přitom k tomu máme výborné předpoklady. Akademické laboratoře nabídly už na začátku koronavirové krize obrovské kapacity, které se nikdy naplno nevyužívaly. Kdyby to vláda dokázala zorganizovat, dala do systému testování dost peněz a jasný řád, mohli jsme být testovacími premianty už v březnu. Kromě akademických laboratoří má země i hodně těch soukromých. I ty se opakovaně hlásí do služby a veřejně ohlašují, že fungují jen na zlomek své kapacity.

Podívat se na mapu

Vysoké civilizace od těch ostatních dělí schopnost organizace. My v kvalitě institucí nevynikáme, což se bohužel odráží i na schopnosti testovat. Začátkem srpna přitáhla pozornost k chaosu v testování pražská městská policie. Zveřejnila případ strážníka, jehož syn se nakazil koronavirem v jednom z vůbec největších ohnisek, na večírku v pražském klubu Techtle mechtle. Na webu policie vyšla rekonstrukce, deník o tom, jak se strážníkův syn, účastník party v onom podniku, a poté i jeho rodinní příslušníci složitě dostávali k testování. Jak laxní a alibističtí byli praktičtí lékaři i středočeská hygiena. V dotyčné rodině byli nakonec, jak se ukázalo, čtyři nakažení. Příběh byl etalonem uzlových bodů, kde selhává v Česku testování. Podobným, jako když si na začátku epidemie žena z Prahy 6 musela navzdory tehdejším pravidlům svou urputností doslova vydupat test v soukromé laboratoři. Proslavila tím mikrobioložku Soňu Pekovou, která u ní nákazu koronavirem odhalila. Byl to typický příklad, jak funguje fachidiotismus a nepřemýšlení. Dotyčná cítila příznaky po návratu z lyžařské dovolené v Itálii. Na seznamu regionů, které v té chvíli byly považovány za rizikové, bylo tehdy Benátsko. Ten, kdo se odtud vrátil s příznaky, měl šanci se dát otestovat. Žena, o níž je řeč, lyžovala s rodinou ve středisku Passo Tonale. To leží v regionu Tridentsko, který tehdy ještě rizikový nebyl. Kdyby se ale lékaři, odmítající ji testovat, vůbec podívali na mapu, viděli by, že hranice rizikového Benátska a v té chvíli ještě nerizikového Tridentska vede těsně kolem tohoto letoviska.

V případě syna pražského strážníka to bylo podobné. Alibismus praktických lékařů a fungování hygieniků pouze v pracovní době se ukazovaly jako největší překážky případu, který se dal při troše pružnosti a myšlení snadno řešit. Místo poučení se ale úřady opět snažily alibisticky zamést nekompetenci a chaos pod koberec. Středočeští hygienici začali tlačit na městskou policii, aby příběh stáhla, nebo zveřejnila jméno dotyčné rodiny, aby mohli na případ reagovat. K tlaku na stažení příběhu se přidal i náměstek pražského primátora Petr Hluboček, který má městskou policii v hlavním městě na starosti. Všichni se oháněli formalismy typu, že rodina strážníka si měla stěžovat oficiální cestou na hygienu. Což neudělala. Zveřejnění ale bylo v tomto případě výrazně efektivnější. Přesně totiž lidem ukázalo, proč testování na čínský koronavirus nefunguje.

Už předtím to bylo vidět v lokálním ohnisku viru na Karvinsku. Andrej Babiš se to tehdy snažil přehlušit úplně mimózním příběhem, jak nefungují soukromé laboratoře, a proto je podle něho potřeba centralizovat zdravotnictví, aby stát měl vše pod kontrolou. Klasický babišovský přístup centrální moci, známý už od jeho posedlosti centrálním nákupem kancelářského papíru nebo informačních technologií, jímž zahájil svou politickou kariéru. Teď se stejná centralizační touha projevuje v záměru postavit v Letňanech ghetto pro tisíce úředníků. Výkřiky o potřebě centralizovat zdravotnictví ale odvrátily pozornost od podstaty problémů s testováním. Příběh rodiny pražského strážníka ji k ní znovu vrátil. Vzápětí se v médiích začala objevovat řada podobných příběhů a zkušeností.

Zbytečná bariéra šířící virus

Z nich je dost zřejmé, proč testování v Česku vázne. Vstupenkou k testu, který hradí zdravotní pojišťovna, je žádanka od praktické lékaře nebo od hygieny. Praktičtí lékaři mají od ministerstva zdravotnictví jakýsi manuál, koho mají na testy posílat. Podle něho by to měl být každý, kdo má aspoň jeden z následujících příznaků onemocnění covid-19: teplotu minimálně 37,3 stupně Celsia, suchý kašel, dušnost, zažívací potíže, ztrátu chuti a čichu. Už z tohoto popisu příznaků je zřejmé, že úplně stejně se může projevovat třeba viróza. Kromě lidí s příznaky odesílají hygienici na testy ty, kdo se objevili v blízkosti nakažených. I pokud nemají žádné příznaky. Hygienická větev je celkem přímočará. U té od praktických lékařů je to výrazně složitější. Velmi záleží na jejich ochotě a pružnosti. Zdaleka ne každý praktický lékař jedná s pacientem po telefonu a vypíše mu žádanku na test na základě toho, když mu řekne, že kašle nebo má mírně zvýšenou teplotu. Někteří fungují s důvěrou a raději to preventivně udělají. Jiní, jako v případě rodiny strážníka od pražské městské policie, příznaky, nebo dokonce přítomnost nákazy v širším okolí bagatelizují. Role lidského faktoru a nahodilosti je tady obrovská a může velmi výrazně přispívat ke zbytečnému šíření viru.

Test si už dnes také může každý, kdo žádanku nedostane, ale má podezření, že se s koronavirem potkal, zaplatit ze svého. Státem regulovaná cena je ale pro řadu lidí vysoká. Zvlášť v případech, že by bylo potřeba otestovat víc členů rodiny nebo testy opakovat. Test totiž ukáže, jestli je člověk nakažený, jen v tu chvíli, kdy se provádí. Už za hodinu může být všechno jinak.

Všechno také komplikuje pomalost řady testů. Podle nařízení ministerstva zdravotnictví by měl každý testovaný znát výsledek nejpozději do 48 hodin od chvíle, kdy mu jsou odebrány stěry ze sliznic. V reálném životě to ale tak nefunguje. I ministerstvo zdravotnictví přiznává, že jen 56 procent testovaných zná výsledky do zákonem diktovaných osmačtyřiceti hodin. Testovací místa v nemocnicích a jinde, kde se odebírají vzorky, na sebe přehazují odpovědnost s laboratořemi, které testy dělají. Ze statistik je ale jasně vidět, že především o víkendech je velmi složité se v řadě míst dát otestovat. Mnoho lidí se kombinací pomalosti a obtížné dostupnosti testů dostává do složitých situací. Když se třeba někdo doví, že manžel kolegyně měl ve čtvrtek pozitivní test, ale ta kolegyně stále výsledek nemá, moc neví, co má dělat. Běžet na test? Zodpovědně se zavřít doma? Nebo dál úplně normálně žít? Je to jen na něm. Jeho povaha rozhodne o tom, jestli bude případně koronavirus šířit, nebo nebude. Snadno dostupné testy nonstop, tedy dvacet čtyři hodin denně po sedm dní v týdnu by tato dilemata omezily a šíření viru výrazně zabránily.

Nejlepší státní investice

V této chvíli to vypadá, že vůbec nejlepší státní investicí v boji proti koronaviru a riziku dalšího omezování společnosti by byl snadný přístup k testu. Na účet zdravotní pojišťovny by se mohl dát otestovat každý, kdo o to bude mít zájem. A výsledek by se měl dovědět v řádu několika málo, nikoli několika desítek hodin. Určitě to nebude levné. Bude to ale rozhodně výrazně levnější než nechat nekontrolovaně šířit virus a pak vypínat ekonomiku. Hospodářství se kvůli vypnutí jen za druhou čtvrtinu roku propadlo o 10,7 procenta. To je jen za ty tři měsíce ztráta 150 miliard korun, o které kvůli tomu někdo konkrétní přišel nebo kvůli všeobecné karanténě ztratil šanci si je vydělat.

Vláda rozhazuje ze státního rozpočtu stovky miliard včetně záchranných garancí pro firmy typu letecké společnosti Smartwings, které ani náhodou nejsou strategické. Dostupné, rychlé testování je nejlepší prevencí dalších škod z čínského koronaviru. V sezoně podzimních viróz pomůže k tomu, aby si každý mohl ověřit, jestli má rýmu, se kterou může plus minus běžně fungovat nebo poslat děti do školy, jako to dělal dosud. Nebo má naopak covid-19 a dokáže svou včasnou reakcí ostatní ochránit. Díky tomu se firmy nedostanou do stavu, kdy budou mít spoustu lidí doma na neschopenkách s banální rýmou.

Pražská hygienička Zdeňka Jágrová, která patří k těm velmi rozumným, už také uvažuje o tom, že by i při epidemii normálně povolila návštěvy v domovech pro seniory a nemocnicích. Jen by ten, kdo do těchto zařízení přichází, musel ukázat čerstvý negativní test. Mnoha lidem by to pomohlo od osamění a psychického strádání, kdy na jaře dlouhé měsíce neviděli nikoho ze svých blízkých. Riziko, že by se bezplatné testy zneužívaly, je velmi malé. Test PCR s výtěrem z nosu je nepříjemný, takže není velké riziko, že by s výjimkou chronických hypochondrů někdo zatěžoval systém tím, že bude vyhledávat testy bez důvodu a podezření. A těch pár bázlivců je kolaterální škoda, která je v tomto případě minimální.

Země, které to v civilizační koronavirové zkoušce testováním zvládly v Evropě nejlépe, už si zásadní roli dostupných testů uvědomují a chovají se podle toho. Ministři zdravotnictví spolkových zemí v Německu se už koncem července dohodli, že na všech německých letištích budou moci lidé vracející se z rizikových zemí absolvovat bezplatný a rychlý test. Jsou už naopak vidět i případy, jak rychle se virus rozjede, když se v testování poleví. Začátkem srpna začal náhle ve Francii prudce stoupat počet nových případů. Lidé si stěžovali, že mají výrazně větší problém dát se včas otestovat než o měsíc dřív. Část laboratoří totiž zavřela. Srpen je ve Francii tradičně měsíc dovolených, takže na ně vyrazili i ti, kdo testují.

11. srpna 2020