To je až orwellovské! Co by tomu řekl George Orwell? Podobné věty lze v posledních letech slýchat čím dál častěji, ať již oprávněně, či ne. „Orwellovské“ může být chování davů na sociálních sítích, špehování občanů jejich státy, sbírání informací technologickými giganty, kultura „rušení“ a nespočet dalších jevů. To vše má být součástí blížící se dystopie, kterou Orwell předpověděl ve svých nejznámějších románech 1984 a Farma zvířat. Ta poprvé vyšla před 75 lety.

Pravda je, že Orwell by se nejspíš ničemu z toho, co se dnes děje, příliš nedivil. Svá dvě nejslavnější díla vydal až ke konci života, Farmu zvířat pět let a 1984 rok předtím, než v roce 1950 zemřel na tuberkulózu. Varování před totalitou a zvlášť komunismem, jež je v nich obsaženo, není výsledkem nějakého teoretického uvažování, ale zakládá se na Orwellových osobních zážitcích. Měl dostatek důvodů, proč být pesimistický ohledně vývoje společnosti.

Farma zvířat je alegorií na bolševickou revoluci v Rusku a na následný pád země do tyranie a bídy. V knize se zvířata vzbouří proti tyranskému vlastníkovi farmy panu Jonesovi (car Mikuláš), vyženou ho a převezmou kontrolu nad usedlostí. Vůdčí roli převezmou prasata (komunisté), všeobecně považována na nejchytřejší zvířata. Nejdůležitější mezi prasaty jsou Kuliš (Trockij) a Napoleon (Stalin). Zpočátku se farmě daří, jediným problémem jsou spory mezi Kulišem a Napoleonem. Ty se vyřeší tím, že Napoleon Kuliše vyžene a převezme absolutní moc. Postupně zavádí čím dál přísnější režim, kdy většina zvířat se má čím dál hůř až na prasata a psy (tajná policie).

Záhada osla Benjamina

Orwell potvrdil, že téměř každá událost a zvíře v knize je alegorií něčeho ze skutečného světa. Tvrdě pracující, ale naivní koně Boxer a Lupina jsou dělnická třída. Havran Mojžíš je představitelem náboženství. Pokus Jonese získat zpět svou farmu je alegorií na ruskou občanskou válku a intervenci západních států, pozdější útok lidí zase paralelou nacistického přepadu SSSR. Přesto se předobrazy všech zvířat nepodařilo rozluštit. Jednou ze záhad je osel Benjamin, starý cynik, který soustavně věští, že to dopadne jako vždycky, čili špatně. Jeden z výkladů je, že Benjamin má představovat samotného Orwella.

Před vydáním Farmy zvířat Orwell proslul jako esejista, kritik a reportér, upozorňující na sociální problémy Velké Británie. Při čtení jeho děl mimo Farmu zvířat a 1984 nejvíc překvapí, jak málo se společnost změnila. „Cancel culture“ bylo něco, s čím musel Orwell po velkou část života bojovat.

George Orwell se narodil v roce 1903 jako Eric Blair v britské Indii, kde jeho otec sloužil jako státní úředník. Jeho rodina, kterou sám popsal jako „nižší vyšší střední třída“, byla v pozici, kdy neměla příliš peněz, ale musela budit zdání, že má. Pro jeho rodiče tak bylo například nepřípustné, že by ho poslali do státní školy, na soukromou však neměli finance. Na základní školu nastoupil díky dohodě rodičů s ředitelem, který jim snížil školné na polovinu. Nastoupit na prestižní Eton si mohl dovolit jen díky získání stipendia. Kvůli špatným známkám však na univerzitu nešel a místo toho získal místo u koloniální policie v Barmě, kde sloužil pět let, než znechucen odešel.

Po návratu do Británie se rozhodl stát spisovatelem. V roce 1933 mu vychází první kniha nazvaná Na dně v Paříži a Londýně, popisující život dělnické třídy v těchto městech, kde se pohyboval v přestrojení za tuláka. Aby svou rodinu chránil před zostuzením, že žil v těchto podmínkách, rozhodl se knihu vydat pod pseudonymem. Právě tehdy začíná používat jméno George Orwell.

Kromě Farmy zvířat a 1984 jsou aspoň v Británii dobře známy dvě z jeho reportážních knih. Hold Katalánsku z roku 1938 popisuje zážitky ze španělské občanské války, kam dobrovolně odjel bojovat. O rok starší Cesta k Wigan Pier je asi nejslavnější britskou sociologickou studií.

Na základě návrhu svého vydavatele Victora Gollancze se Orwell v roce 1936 vydal na sever Anglie zkoumat situaci jeho oblíbených dělníků. Několik měsíců mezi nimi pobýval a své zážitky následně sepsal. Kniha se stala klasikou, v podstatě žádná následující studie s ambicí zkoumat stav Británie se nevyhne návštěvě manchesterského dělnického předměstí Wigan, kde Orwell svůj výzkum započal a odkud pochází název díla.

Při vydání spisovatel poprvé narazil na pokus ho zcenzurovat. Stavem dělníků se totiž zabývá pouze první část knihy. Druhá je věnována otázce, proč socialismus, přestože podle Orwella šlo o nejlepší společenský systém, má tak málo následovníků, zvlášť mezi těmi, kteří by z něj měli největší užitek. Orwell dochází k názoru, že hlavním problémem jsou jeho propagátoři z vyšších tříd. Jde o působivou kanonádu do vlastních řad. Gollancz, jenž sám patřil k vyšším třídám a v té době koketoval s komunismem, odmítal druhou část knihy vydat. Orwell ale nakonec prosadil svou.

Některé pasáže z Cesty k Wigan Pier mají stálou platnost. Kdyby se pisatel ocitl v současnosti, okamžitě by v mladých progresivistech a levičácích rozeznal potomky těch, které tak tvrdě kritizuje. „Podívejte se na jakéhokoli buržoazního socialistu. Podívejte se na soudruha X, člena komunistické strany Británie a autora Marxismu pro děti. Soudruh X je zároveň absolventem Etonu,“ popisuje Orwell středostavovského komunistu. Podobný popis se hodí na mnohé dnešní studenty prestižních univerzit.

Proti „starým mužům“

Sebe a své spolužáky popisuje zase takto: „V té době jsme se považovali za osvícené bytosti nové éry, které odhazují ortodoxii, která nám byla vnucena těmi nenáviděnými ,starými muži‘.“ Orwell a jeho vrstevníci odmítali „všechny zavedené instituce od Scottových románů až po Sněmovnu lordů jen proto, že ,staří muži‘byli pro“. Dnes by k tomu bylo potřeba dodat ještě „bílí“.

Mladý Orwell by nejspíš podporoval i hnutí za konec financování policie. „Nakonec jsem vypracoval anarchistickou teorii, že všechna vláda je zlá, trest nakonec vždy uškodí víc než zločin a můžete věřit lidem, že se budou chovat slušně, pokud je necháte na pokoji.“

Nejrůznější přeškolovací semináře, v rámci kterých se lidé mají zbavit svých vnitřních předsudků, také nejsou moderním výmyslem. „Středostavovský socialista se rozplývá nadšením nad proletariátem a organizuje ,letní školy‘, kde si proletář a kající se bouržoust mají padnout kolem krku a stát se navěky bratry. Buržoazní návštěvníci odjíždějí s tím, jak to bylo úžasné a inspirující (proletářští tvrdí něco naprosto jiného).“

Zcela nadčasový je Orwellův popis aktivistů, kteří navštěvují módní levicové akce. „Občas člověk získá pocit, že samotná slova ,socialismus‘ a ,komunismus‘ magnetickou silou k sobě přitahují každého pijáka ovocných šťáv, nudistu, nosiče sandálů, sexuálního maniaka, kvakera, šarlatána propagujícího přírodní léčbu, pacifistu a feministu v Anglii.“ Snad jen kvakeři z podobných akcí v současnosti vymizeli.

V dalších pasážích nadává na vegetariány a další propagátory zdravého jídla, komunisty používající nesrozumitelný jazyk, elitářské intelektuály a podobně. Kdyby Orwell mohl používat Twitter, byl by nesporně jeho hvězdou.

S Gollanczem se Orwell definitivně rozešel poté, když mu odmítl vydat Hold Katalánsku. Orwell se ve Španělsku spíš náhodou ocitl v trockistických milicích POUM. Ty se staly cílem stalinistických čistek, poté SSSR začal podporovat republikány ve válce a tím stoupl i vliv Moskvě věrných komunistů. Orwell byl nucen ze Španělska prchnout a zkušenost z něho udělala zapřisáhlého antikomunistu a antistalinistu. Ne že by byl komunistou předtím, vždy se označoval za demokratického socialistu a v Cestě k Wigan Pier kritizuje přílišný obdiv ke stalinskému Rusku. Od té doby se ale ve svém díle přestává soustřeďovat na strasti dělnické třídy a věnuje se varováním před totalitou.

Kdo to vydá?

Když v roce Orwell 1944 dopsal Farmu zvířat, nemohl 18 měsíců najít vydavatele. Díla silně kritického k válečnému spojenci se nikdo nechtěl ani dotknout. Orwell ke knize napsal i předmluvu, ve které osočuje britský tisk z autocenzury, když píše o Sovětském svazu. Z neznámých důvodů ji však nevydal a byla objevena v jeho pozůstalostech teprve v roce 1971.

Z životních zkušeností George Orwella je pochopitelné, proč neměl valné mínění o svých soudruzích socialistech. Ve Farmě zvířat jsou pro Napoleonovo udržení u moci klíčové ještě dvě okolnosti. První je chování ovcí, představující tupý dav. Bezmyšlenkovitě opakují to, co jim Napoleon zrovna nakukal, a svým bečením přehluší všechny kritiky. Druhou je působení Pištíka, šéfa Napoleonovy propagandy. Je to Pištík, kdo přepisuje pravidla a upravuje historii, aby odpovídala zájmu režimu. Znovu v tom lze najít paralely s dneškem. Když si zvířata stěžují, že bylo upraveno pravidlo, že „žádné zvíře nebude spát v posteli“, na to, že „nebude spát v posteli s povlečením“, Pištík předvede ukázkovou dekonstrukci toho, co je postel, aby obhájil změnu, podobně jako dnešní aktivisté dekonstruují pojem pohlaví, aby obhájili své názory.

Orwell je ale také zjevně fascinován přepisováním historie. Ve Farmě zvířat je například časem naprosto převrácena role Kuliše v obraně farmy proti lidem. Zatímco ve skutečnosti vedl obranu usedlosti, nakonec v oficiálním výkladu Napoleona a Pištíka se z něho stane vůdce lidské invaze. Falzifikace historie je i jedním z hlavních témat románu 1984. V něm má protagonista Winston přepisování dějin přímo v popisu práce. Dnešní situace, kdy stejná událost může být podána naprosto opačně, podle média, které o ní informuje, či spory o výklad dějin, jako je v USA projekt 1619 a u nás práce Michala Pullmanna, by Orwella vůbec nepřekvapily.

Kdyby se George Orwell probudil v současnosti, nejspíš by byl pro své názory ihned „zrušen“. Z dnešního pohledu neměl zrovna osvícené názory například na homosexuály, o jeho nepřátelství ke krajní levici nemluvě. Zároveň by ale seznal, že byť se technologicky změnilo mnohé, v uvažování lidí jen málo.