Lukašenkovou jedinou aktuální nadějí je Putin

„Sašo, končíš…“

Lukašenkovou jedinou aktuální nadějí je Putin
„Sašo, končíš…“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Titulní slova patří polskému exprezidentovi Aleksanderu Kwaśniewskému a jsou adresována jeho doposud (i když s velkými potížemi) vládnoucímu kolegovi v sousedním Bělorusku, s nímž se uznávaný znalec postsovětských elit nejednou setkal a jehož ve velkém rozhovoru pro BBC označil za svého přítele.

Lukašenkův politický konec je nevyhnutelný, jenže zatím nikdo nemůže říct, jak daleko k tomuto finále ještě máme. Nebývale živá diplomatická aktivita (v minulých dnech se v Moskvě setkali šéfové ruské a běloruské diplomacie Lavrov a Makej, poté do Minsku přicestoval ruský premiér Mišustin a plným tempem se rozběhly přípravy na summit Putin–Lukašenko) ukazuje, že Rusko zatím nehodlá nechat běloruského autokrata na holičkách – především ve vlastním zájmu, protože definitivní vytržení Běloruska z mohutné ruské náruče si především ruský prezident viditelně neumí představit a považoval by to za další „geopolitickou katastrofu“. Stejně jako někdejší rozpad celého Sovětského svazu.

Podívejme se ve stručnosti, jak současné postsovětské Bělorusko začínalo.

Ve velké emancipační vlně, která proběhla roku 1990 všemi tehdejšími svazovými republikami, byla 27. července vyhlášena Deklarace o státní suverenitě Běloruské SSR. O rok později, 25. srpna 1991, tedy krátce po nezdařeném puči proti Gorbačovovi, získává tento dokument status ústavního zákona. A 19. září 1991 je dnem, kdy je země přejmenována na Běloruskou republiku. Zákonodárnou moc zajišťoval Nejvyšší sovět v čele se sociálním demokratem a nejvýraznějším běloruským politikem těchto let Stanislavem Šuškevičem (který ostatně 8. prosince 1991 společně s ruským prezidentem Borisem Jelcinem a jeho ukrajinským kolegou Leonidem Kravčukem v Bělovežském pralese podepsal dohodu o zániku Sovětského svazu). Výkonná moc byla v rukou rady ministrů, již v tomto zárodečném období řídil Vjačeslav Kebič. Přinejmenším formálně se země stala standardní parlamentní demokracií. Toto vše ovšem trvalo jen do prvních běloruských prezidentských voleb (1994), v nichž (zřejmě jedinkrát zcela bez podvodů) zvítězil Alexandr Lukašenko. Jeho epocha, která mladičkou běloruskou demokracii rychle proměnila v autokracii, trvá dodnes.

Usekat korupci pazoury

Nové Bělorusko podobně jako jiné postsovětské státy prožívalo „drsná léta devadesátá“. První vládnoucí garnitura svobodné země chápala, že také Bělorusko musí projít bolestivou ekonomickou transformací, jenže nikdo pořádně nevěděl, jak ji konkrétně realizovat. Když k tomu přičteme tradiční sovětskou (ale už z carských dob samozřejmě i ruskou) všudypřítomnou korupci a mimořádně nízkou životní úroveň, je nasnadě, že podobné šance při první příležitosti může využít i průměrně zdatný populista, což právě v prvních prezidentských volbách předvedl bývalý ředitel sovětského sovchozu Alexandr Lukašenko. Jako poslanec (1991–1994) a poté i předseda parlamentního výboru pro boj s korupcí proslul hřímavou protikorupční rétorikou i jako rozhodný nepřítel „zlodějské privatizace“. V předvolební kampani doslova zuboženým Bělorusům slíbil, že „korupci useká pazoury“ – a zabralo to: Lukašenko v cílové rovince prezidentského klání porazil jak Stanislava Šuškeviče, tak ve druhém kole Vjačeslava Kebiče a stal se hlavou státu – se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Pak už to šlo ráz na ráz: v roce 1995 inicioval referendum, které schválilo ruštinu jako druhý státní jazyk, státní znak a státní vlajku (z dnes tolik známé bíločervenobílé) změnil do podoby v podstatě odpovídající původní symbolice sovětského Běloruska, ale hlavně získal právo v případě „hrubého či soustavného porušování ústavy“ rozpustit parlament. Na to došlo už o rok později, kdy se vztahy mezi autoritářským prezidentem a Nejvyšším sovětem celkem očekávatelně vyostřily. V tomto okamžiku Lukašenko vyvolává další referendum, jehož výsledky umožnily důležité změny, podstatně rozšiřující pravomoci hlavy státu a měnící republiku z parlamentně prezidentské na čistě prezidentskou. Dostává se mu možnosti vydávat výnosy rovnající se zákonům, právo na předčasné rozpuštění parlamentu, na personální zformování Ústavního soudu atd.

Krátce nato Lukašenko odbojný zákonodárný sbor opravdu rozpouští a z jeho loajálních či přinejmenším neutrálních poslanců sestavuje dvoukomorové Národní shromáždění. Dlužno podotknout, že některé státy, mezinárodní organizace jako OBSE, Rada Evropy a EU, oficiálně výsledky tohoto referenda neuznaly s tím, že mělo velmi závažné procedurální vady. Třetím referendem v roce 2004 si pak Lukašenko zajistil neomezený počet prezidentských období.

Zvyklý na sankce

Rok po prezidentských volbách v roce 2010 EU proti němu a dalším jeho asi 150 souvěrcům zavedla nové sankce. Těch ostatně v nejnovější situaci zřejmě opět přibude – Unie už se k tomu chystá. Lukašenko si přitom docela pomohl po vypuknutí ukrajinské krize z roku 2014, kdy nabídl hlavní město své země jako platformu pro tzv. minský proces. Ten sice rusko-ukrajinskou konfrontaci vyřešit nedokázal, ale na druhé straně je to vedle normandského formátu jeden z mála nástrojů, jež má mezinárodní společenství pro řešení ukrajinské krize k dispozici. Jiná věc je, že běloruský prezident je na sankce zvyklý, a tak pokud přijdou, budou mít jen symbolický, nikoli praktický význam. Jeho hrůzovláda zatím trvá a není vyloučeno, že se potáhne až do chvíle, kdy se začne štěpit a rozpadat jak Lukašenkův establishment, tak silové složky. Těmto strukturám „baťka“ (neboli tatík, označovaný v těchto dnech spíše za zlého otčíma) zřejmě hrozí tím, že pokud by (drsně řečeno) měl viset, budou ho jeho nejbližší následovat.

Nanejvýš podstatnou kapitolu nejnovějších dějin Běloruska tvoří jeho vztahy se „starším bratrem“ Ruskem. Lukašenko hned po nástupu do prezidentské funkce začal volat po vytvoření čehosi, jako je dnešní Svaz Ruska a Běloruska. Jeho kalkul byl jasný: při pohledu na viditelně chřadnoucího Borise Jelcina se tu naskýtala poměrně reálná naděje, že by v čele nového unijního státu mohl stanout on sám. Definitivně však byla příslušná smlouva podepsána až v roce 1999, tedy v okamžiku, kdy Jelcin už pomýšlel na předčasný odchod z úřadu, což nakonec také učinil – a Lukašenkovým nadějím na svazové prezidentství byl konec.

Jelcinův nástupce Vladimir Putin totiž zpočátku o virtuální rusko-běloruskou unii velký zájem nejevil a Moskva vzájemnou smlouvu tasila jen v okamžicích, když se to z nějakého důvodu hodilo. V každém případě ale Ruská federace Bělorusku (i přes občasné obchodní spory až války, kam patří kupříkladu ruské zákazy dovozu běloruských mléčných produktů) ekonomicky velmi významně pomáhá, přičemž nejdůležitější pro Lukašenkovu zemi jsou zřejmě především výhodné ceny ruských energetických surovin, které (hlavně ropu) Bělorusko dál zpracovává a přeprodává do západní Evropy.

Dramaticky se situace změnila, když Vladimir Putin začal uvažovat o tom, jak se dál udržet u moci po roce 2024, kdy by se už ani podle vlastního výkladu ruské ústavy nemohl o funkci hlavy státu ucházet. Rusko-běloruské soustátí, které je zatím stále hlavně na papíře, se najednou začalo jevit jako šikovné záložní letiště a Putin začal na Lukašenka dost nevybíravě tlačit, aby se Unie Ruska a Běloruska stala reálným svazkem, v jehož čele by pak stanul právě Vladimir Vladimirovič. Na to ovšem „baťka“ samozřejmě neslyšel, protože velmi dobře chápal, že na něj by zbyla role pátého kola u vozu.

Jenže časy se mění a lidé s nimi, čehož jsme se očitými svědky stali hned po volebním 9. srpnu: Lukašenko pochopil, že je zle a že „staršího bratra“ nutně potřebuje – suverenita nesuverenita. Teď už nejde o marnivé čechrání mocenského peří, ale doslova o kejhák – a to je pak pro některé jedince plně myslitelné obětovat svobodu a nezávislost celé země a jejího národa.

„Baťkovy“ politické osudy velmi pěkně shrnuje komentátor Deutsche Welle Vladimir Dorochov: „Zpočátku se mu všichni smáli, mluvili o něm jako o nahodilém prezidentovi, věštili mu rychlý konec, nakonec ho překřtili na posledního evropského diktátora, pak se s ním pokoušeli přece jen najít společnou řeč – a teď ho proklínají. Alexandr Lukašenko je nicméně pozoruhodný a nevšední politický fenomén. V době radikálních změn v celém postkomunistickém prostoru se mu v zemi uprostřed Evropy podařilo nevyhnutelný politický proces, směřující k demokracii, zabrzdit na celé čtvrtstoletí. Jenže kariéry i těch nejúspěšnějších politiků dříve či později končí – často o dost jinak, než by si oni sami přáli. Po 9. srpnu se Alexandr Lukašenko dostal do situace pro něj nezvyklé a krajně nepříjemné: sice slibuje, že ‚jim zemi jen tak nedá‘ a faktickou moc si zatím skutečně uchovává, jenže zemi, přesněji řečeno až do těchto dnů spolehlivě trvalou nadpoloviční podporu běloruského obyvatelstva, nenávratně ztratil.“

Lukašenkovou jedinou aktuální nadějí je v této chvíli Putin a jeho rozhodnutí. Pokud za něj ruský prezident najde vhodnou náhradu, je skoro jisté, že „baťku“ čeká nanejvýš fešácký ruský exil.

 

Libor Dvořák, Český rozhlas

10. září 2020