Gorily, orangutani a šimpanzi

Dohánějí nás velcí lidoopi v myšlení?

Gorily, orangutani a šimpanzi
Dohánějí nás velcí lidoopi v myšlení?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Fotografie skupinky orangutanů na jejich rodném Borneu, publikovaná před časem na stránkách tohoto časopisu (č. 39/2019 – pozn. red.), je smutně symbolická: stojící samec jako by ukazoval rukou na trosky pralesních stromů, jejichž koruny opouštějí orangutani jen z nutnosti. Pořízení takové fotografie už asi nebude brzo možné, poněvadž populace orangutanů na Borneu prudce klesá. Jejich zánik by byl nenahraditelnou ztrátou už jen proto, že patří ke třem druhům živočichů, kteří mají mimořádné duševní schopnosti, oddělující je od všech ostatních. Těmi dvěma dalšími druhy jsou gorila a šimpanz. Gorily a šimpanzi obývají lesy centrální Afriky a také jejich populace se rapidně zmenšují.

Zmíněné tři druhy tvoří skupinu takzvaných velkých lidoopů; jsou to naši nejbližší příbuzní ze zvířecí říše. Příbuznost se projevuje v anatomii, fyziologii i v genetice – například se šimpanzem má člověk společných 98,8 % genů. Některá pozorování duševních výkonů a chování velkých lidoopů až vyrážejí dech. Když počátkem 18. století uviděl pařížský biskup Polignac živého šimpanze, zvolal prý: „Promluv a já tě pokřtím!“

Do duševního světa velkých lidoopů se snažíme proniknout dvěma cestami: pozorováním lidoopů v přírodě i v zajetí a důmyslnými experimenty, které dávají spolehlivější výsledky. Některé metody byly přejaty ze zkoumání psychologie dětí. Velcí lidoopové dovedou řešit úlohy, které začínají řešit lidská batolata v průběhu 2. roku života. Společným jmenovatelem těchto řešení je schopnost pracovat s tím, co není přímo přístupné smyslům: hra na něco (předstírání), schopnost sledovat skrývaný předmět (například najít ho v té správné kapse) a rozpoznávat sebe sama v zrcadle. Klasický test na rozpoznávání sebe v zrcadle se provádí tak, že se zvíře nepozorovaně označí barvou na čele. Pak se mu ukáže jeho vzhled v zrcadle; jestli se subjekt dotkne značky na svém těle, je to znamení, že zvíře vnímá obraz v zrcadle jako svůj, a ne jako obraz někoho jiného. Jedině u velkých lidoopů bylo bezpečně prokázáno, že dovedou užívat zrcadel takto, tj. jako člověk. Potvrzuje se, že velcí lidoopi dovedou jít za „zde“ a „nyní“.

Jak je to u velkých lidoopů se schopností řeči? Lidské jazyky jsou generativní. To znamená, že jejich gramatika umožňuje, že správně vytvořené větě je možné ihned rozumět, i když ji člověk nikdy předtím neslyšel. Syntax jazyka má rekurzivní povahu, což znamená, že věty se mohou vztahovat k předchozím. Je možné vytvářet potenciálně nekonečnou strukturu vedlejších vět, takže jazyk má vždycky otevřený konec. I živočichové mají své komunikační systémy a skutečně tvoří něco jako pojmy. Mohou se naučit lidské dohodnuté symboly a někteří chápou, že symbol může informovat o jiném objektu nebo události. Živočichové však nemají schopnost nutnou k tomu, aby vynalézali a odsouhlasili si symboly pro pojmy nebo gramatická pravidla. Nemají generativní komunikační systém s otevřeným koncem a nemohou se naučit ani některý z našich jazyků. Žádný lidoop neposkytl přesvědčivý důkaz jazykové rekurze a generativnosti. Nepoužívá gramaticky důležitých charakteristik, jako je skloňování a časování, nezná rozdíl mezi oznámením a otázkou. Lidoopové se neptají na jména věcí, počítají s jednotlivě naučenými čísly, aniž umějí užít rekurzivitu číselného systému. Živočichové neposkytli důkaz pro plnokrevný jazyk, ani v přirozené komunikaci, ani při pokusech naučit je lidským komunikačním systémům. Také jim chybí motivace nacházet prostředky ke vzájemné výměně myšlenek. Jsou tedy určité charakteristiky jazyka, které se zdají být jedinečně lidské.

Cestování v čase jako lidská výsada

Je význačný znak člověka, že ve své mysli cestuje časem v obou směrech, dozadu i dopředu. Zvířata sice dovedou nalézat věci, které si schovala, což ale neznamená, že si pamatují vlastní epizodu schování a že dovedou mentálně cestovat v čase. Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že si živočichové vytvářejí myšlenkové scénáře vzdálenějších budoucích událostí tak jako lidé. Zvířata nedovedou odkládat splnění žádostivosti než jen o pár vteřin (u velkých lidoopů několik minut).

Člověk má naléhavou potřebu navazovat kontakt s jinými lidmi. Pro kontakt je naprosto zásadní mít schopnost číst v cizí mysli. Mají ji i zvířata? Královským důkazem, že subjekt uvažuje o cizí mysli, je, když chápe, že se ten druhý mýlí a že jedná na základě svého mylného přesvědčení. To zvládají děti od věku 3 a půl roku, a mají tedy už „teorii“ cizí mysli. Zatím žádný živočich, včetně velkých lidoopů, tímto testem neprošel. Velcí lidoopi si v přírodě také navzájem nic neukazují; nerozumějí ani lidem, když jim něco ukazují.

Na otázku o inteligenci lidoopů není jednoduchá odpověď. V diskusích srovnávacích psychologů se trvale střetávají dvě interpretace: bohatá a chudá, „romantická“ a „sucharská“. První přisuzuje lidoopům vhled, pochopení logiky situace a uvažování podobné lidskému. Druhá naopak vysvětluje jejich chování pomocí „mechanického“ asociačního učení, při kterém se vytvářejí spoje mezi zážitky metodou pokus-omyl, aniž by zvíře vidělo do souvislostí. Obojí je ale falešné zjednodušování, soudí Suddendorf. Mezi pouhým asociačním učením a vhledem do podstaty problému je ve skutečnosti řada mezistupňů. Živočichové vyvinuli k řešení problémů mnoho různých poznávacích nástrojů. V poznávacích schopnostech se velmi liší i příslušníci téhož druhu a výkon i u téhož jedince je nestálý. Velcí lidoopové nacházejí řešení i tam, kde se ostatní zvířata zarazila. Vybírají vhodný nástroj i tehdy, když cíl leží mimo zorné pole, což naznačuje, že si dovedou to, čeho potřebují dosáhnout, představit. Dovedou použít pomocného nástroje ke zhotovení bezprostředního nástroje. Šimpanzi i novokaledonské vrány řeší problémy kreativně, snad tedy pomocí náhledu – přinejmenším někdy a za určitých okolností.

Velcí lidoopové naprosto vynikají nad ostatními primáty ve zvědavosti, ve schopnosti nacházet nová řešení a být tvůrčí. V Hillových zkoumáních dovedli dva z dvaceti šimpanzů uvažovat vyloučením (například když není předmět v jedné kapse experimentátora, musí být v druhé), takže vyloučení není čistě lidská vlastnost. Přesto zůstává nejasné, jaká je přesně povaha jejich schopností. V Povinelliho pokusech dělali šimpanzi ty nejelementárnější chyby. Zdá se, že existují zásadní limity uvažovacích schopností i u velkých lidoopů. Někteří živočichové dělají nástroje, ale dosud žádní se nezdají mít schopnost navrhovat a zjemňovat nástroje tak, že by sestavovali různé složky a s různými funkcemi. Zvířecí inteligence je „inteligencí laserového paprsku“ – je stavěná na konkrétní požadavky jejich života. Mnoho druhů vykazuje chytré chování ve specifických souvislostech, ale ne v jiných. Naši inteligenci od živočišné odděluje právě její ohebnost – dá se aplikovat vlastně na cokoli.

My lidé máme kromě genetické dědičnosti dědičnost kulturní. Dva pilíře lidské kulturní dědičnosti jsou napodobování a učení. Děti „nadnapodobují“, tj. sledují předvádějící osobu i tehdy, když je řešení zbytečně složité. Lidoopové v takové situaci přestávají imitovat a jdou k cíli kratší cestou. Věrné kopírování tvoří snad zásadní rozdíl mezi kulturní transmisí u člověka a velkých lidoopů. – Někteří živočichové jsou schopni vytvářet tradici jistého způsobu chování. Jeden vyučený šimpanz způsobí, že se vyučí skoro celá skupina. Mezi skupinami šimpanzů v přírodě bylo pozorováno 39 různých druhů chování a pro tyto rozdíly není žádné jednoduché ekologické nebo genetické vysvětlení. Vysvětluje se to sociálně udržovanými tradicemi, tedy tím, že šimpanzi mají jakýsi druh kultury. Jsou známy četné sociální tradice u kytovců, techniky získávání potravy u hmyzu a krys a „dialekty“ zpěvu u ptáků.

Nicméně počet sociálně udržovaných rysů je u zvířat nízký. Někteří badatelé pochybují, že se dají živočišné tradice označit za „kultury“, tj. něco, co se přenáší učením, aktivitou vyučujícího. Mezi člověkem a lidoopy je v předávání vědomostí velký kvantitativní i kvalitativní rozdíl. Kulturní transmisní mechanismy zvířat jsou nedostatečné pro šíření a hromadění obrovských kvant informací, se kterými pracuje kultura lidská.

Morálka lidoopů

Mají velcí lidoopové morálku? Frans de Waal rozlišil tři stupně morálky: 1. Schopnost mít sympatizující zájem o dobro jiných. Vžívání se do jiných vede k tomu, že jsme motivováni ulevit jejich utrpení nebo zvyšovat jejich štěstí. 2. Skupina vykonává nátlak, který udržuje jednotlivce „v lajně“, tj. srovnaného se skupinovou normou. Každá lidská skupina zdědila pravidla správného jednání – povinného, zakázaného a ctnostného. 3. Schopnost sebereflexivního morálního uvažování a souzení. Jsme schopni reflektovat, proč děláme to, co děláme. Máme svobodnou vůli a jsme schopni potlačit bezprostřední nutkání.
Uvažujeme, v čem všem se můžeme morálně polepšit.

Velcí lidoopi dosahují 1. stupně morálky. Mají fundamentálně dobrou povahu. Mají základní morální city – sympatii a reciprocitu, pomáhají si navzájem, jsou si přáteli, pomáhají i lidem. Sobecky se však chovají ve vztahu k potravě; matky dávají mláďatům slupky, o kořist se dělí „nespravedlivě“ a nejsou pohostinní. – Na úrovni 2 máme k dispozici jen málo náznaků, že by velcí lidoopové vykonávali tlak, který by podporoval kooperativní život skupiny, například že by přihlížející (přímo nepoškozovaní) odměňovali „dobrodince“ a trestali viníky. Zvířata necítí nic, jako je náš kolektivní respekt k autoritám. Šimpanzi nevykazují známky viny a studu. – Úroveň 3 člověka od živočichů odděluje. Není zatím žádný důkaz, že by byli živočichové schopni sebereflexivního morálního uvažování a že by měli představu o dlouhodobých důsledcích svých činů.

Je zřejmé, že schopnosti velkých lidoopů zůstávají hluboko za lidskými nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. To, co má člověk navíc, však není pouhé přidané „závaží“, ale spíš je to nové předznamenání, které mění smysl i toho, co má člověk se svými nejbližšími zvířecími příbuznými společné.

Poslední společný předek mezi člověkem a šimpanzem žil před šesti miliony let. Od té doby musely minimálně dva tucty druhů čeledi Hominidae postupně překlenovat propast, která leží mezi dnešním člověkem Homo sapiens L. a jeho nejbližšími příbuznými ze zvířecí říše – velkými lidoopy. Jak se to pravděpodobně stalo, je však už téma na jinou úvahu.

Jiří Vácha

1. srpna 2020