Úskalí imperativu „morální jasnosti“

Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Úskalí imperativu „morální jasnosti“
Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti. Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře.

Tradiční média, která se k ideálu objektivity, nestrannosti hlásila, trpí dlouhodobou ekonomickou krizí, kterou prudce akcelerovala pandemie. Zároveň s ní procházejí krizí důvěry, značná část veřejnosti je vnímá jako pokrytecká nebo rovnou manipulující, praktikují prý cenzuru, mají vlastní nepřiznanou agendu a podobně. A objevující se nová, většinou internetová média se od nich také liší – emocionalitou, někdy až afektovanou, pohotovostí k ostrým soudům, větší zkratkovitostí a ideologickou zaťatostí. Budoucnost, zdá se, objektivitě nepatří. Stejně nikdy neexistovala.

Jedna z těch nejotřepanějších výtek, které si žurnalista od čtenáře čas od času vyslechne nebo přečte, je, že jeho práce není objektivní. Dává se mu najevo, že tak či onak zkresluje skutečnost, přetváří ji k obrazu svému. Dost často je ta kritika založena na předpokladu, že na rozdíl od zkreslujícího novináře je kritizující čtenář schopný skutečnost objektivně vnímat a popisovat – proto také dokáže neobjektivitu rozeznat, sám přece dobře ví, „jak věci jsou“. Obvinění z neobjektivity si nárokuje jaksi vyšší váhu než prosté vyjádření nesouhlasu (vidím věci jinak z těch a těch důvodů). Říká se jím, že se někdo zpronevěřil svému poslání, nedostál ideálu. Čert nám byl tu objektivitu dlužen.

Nedosažitelný ideál

Objektivita ve zpravodajství je ideál nedosažitelný, taky proto, že je dost rozporný. Vyžaduje, aby člověk psal z pozice nezúčastněného pozorovatele, který zaznamenává události nestranně, jako kdyby se ho netýkaly a on si o nich nic nemyslel. Je schopný je vnímat bez jakéhokoli subjektivního filtru. A zároveň do těch událostí má v mezích možností hluboký vhled, je o nich důkladně informovaný, chápe je. Už tohle je v něčem absurdní představa. Pokud člověk o něčem aspoň něco ví, je toho svědkem, stráví s tím tématem dost času, tak si o tom nepochybně i něco myslí. A jeho psaní tím bude nějak ovlivněno. Ne nutně ve smyslu zjevného prosazování nějakého názoru, nakonec to nejsubjektivnější, „nejneobjektivnější“ je rozhodnutí, o čem pást a o čem ne, co popisovat jako podstatné a co ne, jak hierarchizovat třeba i nijak nezkreslovaná fakta a do jakého kontextu je zasadit, koho nechat mluvit. Není nijak obtížné vytvořit objektivně se tvářící zprávu, v níž všechna pravidla budou dodržena, a přesto bude krajně tendenční. Vlastně se může zdát vůči publiku poctivější, když média i jednotliví autoři a reportéři přestanou předstírat a tu hru na objektivitu prostě vzdají. Nebudou ze sebe dělat nezúčastněné pozorovatele a budou otevřeně subjektivní, přiznají se ke své zaujatosti, stanou se tak transparentnějšími. Podle některých kritiků by tím způsobem mohli dosáhnout i nějaké větší pravdivosti a především odpovědnosti – přestanou se bát „nazývat věci pravými jmény“, nebudou se dál tvářit, že ve sporu mezi Hitlerem a Židy je pravda někde uprostřed a člověk by ho měl hodnotit nestranně.

Velice výrazně do debaty o objektivitě vstoupil americký černošský novinář Wesley Lowery. V široce citovaném komentáři pro The New York Times se proti konceptu objektivity vymezil, v jeho dobře napsaném textu se dá vidět vysvětlení motivů a smyslu prudkých změn, k nimž v anglosaském mediálním světě dochází. Lowery píše v kontextu protestů po smrti George Floyda a razantního nástupu jaksi institucionalizovaného antirasismu, jeho slova se ale dají brát i obecněji, nějak podobně by se mediální svět dal kritizovat i z jiných pozic, nějak podobně by se měl proměnit i z hlediska člověka smýšlejícího výrazně jinak než Lowery. Podle něho je koncept neutrální objektivity jenom způsob, jak udělat z bělošské perspektivy obecnou normu. Namísto neutrální objektivity pak Lowery prosazuje „morální jasnost“. „Neutrální objektivita se může přetrhnout, aby neřekla pravdu. Neutrální objektivita trvá na užívání chatrných eufemismů jako ‚střelba za účasti policisty‘. (...) Morální jasnost by trvala na tom, aby politici, kteří – třeba i chytře – užívají rasistické stereotypy, tak byli také popsáni – jasnou řečí a s podporou důkazů.“ Morální jasnost by se pak podle něj měla uplatňovat i při rozhodování, kdo v médiích dostane prostor a kdo ne, ilustroval to na známé kauze komentáře republikánského senátora Toma Cottona v The New York Times, proti níž protestovala část redakce a dosáhla odchodu šéfa názorové rubriky. Dosáhnout morální jasnosti podle Loweryho umožňuje situace, kdy slábne vliv „strážců bran“ veřejné debaty a je daleko snadnější je obejít, protestující redaktoři se díky sociálním sítím mohou na publikum obracet přímo. Dává to všechno docela smysl.

Jenomže morální jasnost, po níž volá nejenom Lowery, ale i mnozí další (byť třeba nepoužívají ten termín), je velice ošidný pojem, možná ještě problematičtější než ta problematická neutrální objektivita. Platí to obecně a zvlášť dnes, kdy ve společnosti i médiích sílí moralizující tendence. Přijmout ji jako základní kritérium novinářské práce člověka tlačí k tomu, aby si v každé situaci, každém sporu především udělal „morálně jasno“. Jenomže zdaleka ne ve všech konfliktech proti sobě stojí „Hitler“ a „Židi“, vlastně je takových docela málo. Imperativ morální jasnosti ho ale tlačí k tomu, aby na všechno přikládal moralizující měřítko, identifikoval stranu dobrou a zlou. A smyslem novinářské práce je přispět k porážce zla, zlo se nemá co dožadovat nějakých práv, nemá nárok být slyšeno. Představa morální jasnosti pak má být prosazována ve světě, kde přestává existovat sdílená představa toho, co je morální, a kde je vymezení důležitých pojmů čím dál rozostřenější, vejde se do nich ledacos – podle potřeby. A kde je veřejná debata výrazně polarizovaná a ze všech stran zaznívají značně moralizující slova, každá má jasně definovanou představu zla, jež reprezentují ti druzí. Morální jasnost se v takové atmosféře snadno stane synonymem pro ideologickou konformitu, neochvějnou loajalitu k „těm svým“.

Alibistická distancovanost?

Stoupenci morální jasnosti líčí neutrálně se tvářící žurnalistiku také jako pokryteckou hru, která se vykrucuje z odpovědnosti, svou neutralizující řečí a prezentací vlastně ospravedlňuje různé podoby zla. Její distancovanost je podle nich alibistická, zbabělá. Třeba taková bývá. Stejně tak je ale možné ji brát jako výraz důvěry v úsudek čtenáře nebo diváka, který nepotřebuje, aby mu někdo dělal ve světě morálně jasno, dobro od zla dokáže rozeznat sám. Ta zmiňovaná představa „pět minut Hitler, pět minut Židi“ jistě působí absurdně a třeba i pobuřujícím způsobem. Pokud by ji ale člověk vzal na chvilku vážně – mohl by to přece být účinný způsob, jak demaskovat Hitlera, ne? Nechat ho mluvit. A spolehnout se, že lidi jsou dostatečně soudní a morální, aby pochopili, co to vlastně slyší. Morální jasnost něco takového nepředpokládá, publikum podle ní potřebuje být průběžně utvrzováno v tom, jakým prizmatem má svět kolem vnímat. A dost možná je to pohled, který víc odpovídá představám společnosti dneška, která je výrazně polarizovaná možná také proto, že taková být chce, že to odpovídá narcistnímu duchu soudobé kultury.

Z hlediska neutrální objektivity je nejhorším novinářským prohřeškem vymýšlet si. Vědomá lež je přece tím nejvzdálenějším protikladem usilování o ideál pravdy opírající se o fakta. Nemusí to ale platit pro žurnalistiku vedenou potřebou morální jasnosti. Pro ni by přece mělo být prvotním zájmem vítězství sil dobra, a jako největší selhání by tedy měla vnímat, že by někdo svým psaním to vítězství sabotoval, komplikoval nebo se k němu aspoň stavěl netečně (viz dnes oblíbené heslo „silence is violence“). Z toho hlediska je lepší popisovat způsobem, který je dostatečně morálně jasný, byť by se tak třeba dělo za cenu vědomého zkreslování, zamlčování, přehnaného zjednodušování a někdy třeba i vymýšlení si (ne nutně ve vztahu k jádru sdělení, ale například v barvitých detailech, které mohou posilovat žádoucí emocionální vyznění textu) – v tomhle ohledu je imperativ morální jasnosti synergický s potřebou vytvářet „klikací“ zpravodajství, které přitahuje pozornost přepjatými titulky. Případní moralizující fabulátoři se mohou spolehnout na důvěřivost publika, které chce slyšet „svou pravdu“ a i fakta má svoje. Starý a dost možná odcházející ideál nestrannosti počítal s jiným publikem a s jinak uvažujícími tvůrci. Je vnitřně rozporný, nenaplnitelný a občas se smrskne na pár formálních znaků, jejichž účelem je zakrýt zaujatost. Vůbec to ale neznamená, že by to, co ho nahrazuje, mělo být lepší.

13. srpna 2020