„Čím mě páni rodičové budou chtíti míti, tím já budu chtíti býti!“ Sloganem cílícím na pokračování rodinného byznysu se řídili po polovině 19. století v Plzni i Škodovi. František Škoda (1801–1888) a jeho bratr Josef (1805–1881) byli lékaři, internisté. První to dotáhl až na zemského zdravotního radu a poslance říšského sněmu, zatímco druhý se stal univerzitním profesorem a c. a k. dvorním lékařem, přičemž se šeptalo, že nadstandardně navštěvuje Sissy v jejím budoáru. Františkův prvorozený syn Karel v duchu zmíněné zásady poslušně absolvoval medicínu v Praze a totéž se čekalo i od Emila, prvního dítěte Františkovy druhé ženy Johanky.

Také Emil Škoda dostával pod stromeček doktorské brašničky a hračky v podobě lékařských instrumentů – například stetoskop nálevkovitého tvaru. Jak se ještě ukáže, v historii rodiny hrál klíčovou roli. František byl jako majitel plzeňského právovárečného domu a spoluzakladatel Měšťanského pivovaru nesmírně mohovitý a užuž se chystal přestavět další budovu – čp. 329 v dnešních Kopeckého sadech – na nemocnici, v níž by vládla Škodova doktorská dynastie. V roce 1854 však paní Johanka náhle zemřela na zápal plic, zdrcený František potenciální špitál prodal a s novopečeným lékařem Karlem, patnáctiletým Emilem a dalšími pěti dětmi se přestěhoval do Chebu. Tam Emil dochodil vyšší gymnázium, vzorně odmaturoval, načež se v salonu jejich tamního sídla odehrál dialog, dochovaný v rodinných análech.

„Kam bys chtěl, chlapče, do Vídně, nebo do Prahy?“

„Kdybyste dovolil, tatínku, tak do Karlsruhe. Nebo do Brém.“

„O čem to propána mluvíš?“

„O technice přece! Němci mají prvotřídní školy a strojírny, Rakousko je sto let za opicemi.“

„Pomátl ses? Vyměníš bílý plášť za montérky?“

„Půjdu na techniku, otče!“

Zákulisí plné celebrit

František tušil, odkud vítr fouká. Od bratra Josefa. Ten měl k technice vždycky vztah. Dostavníky dohrkaly a peron dějin zahalila pára. Železnice aneb vliv rychlosti a hluku na lidské zdraví zajímal Josefa, jiné parní stroje zase zámečníka a kováře Jana, otce obou lékařů a Emilova milovaného dědečka. Josef synovci rozuměl a u dědy s ním trávil spoustu času. Prostředí, fyzikální a matematické znalosti a hudební talent zaměřily jeho zájem na rozvoj auskultace, vyšetření poslechem. Inovoval stetoskop tak, že dosavadní jednoduchou trubičku rozšířil do trychtýře na jedné straně a výduti na straně druhé – právě s tímto přístrojem si Emilek hrával – a poté publikoval převratné dílo o poklepu a poslechu, nové, dodnes používané v diagnostické metodě. Díky těmto objevům získal místo primáře na interní klinice ve Vídni; kolem něho a patologa Karla Rokytanského z Hradce Králové se začala formovat moderní vídeňská lékařská škola. (Rakousko si na Josefa Škodu vzpomnělo v roce 1938 a přineslo jeho portrét na známce.)

A jak se tento internista propracoval ke dvoru? Také o tom hovoří rodinné zkazky. Podle protokolu bylo možné předstoupit před tvář Františka Josefa I. jen ve fraku. Stalo se však, že Josef Škoda se ubytoval v Mariánských Lázních v témže domě jako císařský pár, a když mocnáře v noci přepadla náhlá nevolnost, byl jako lékař po ruce. Přispěchal jen ve spacím overalu a převlečníku a dusící se císař ho stačil pokárat: „Kde mají frak, Herr Doktor?“ Zákrok nicméně slavil úspěch a Jejich Veličenstva si pana Škodu navždy zapamatovala.

Ještě větší slávy než bohém a starý mládenec Josef dosáhl oficióznější František. Likvidace cholerové epidemie v Haliči, kde se dokonce nakazil, mu vynesla první vysoké posty, ty nejvyšší pak vzorně logisticky zvládnutý polní špitál za prusko-rakouské války v roce 1866. Vojácky založený císař ho ověnčil dědičným šlechtickým titulem rytíře Řádu Železné koruny – později se jím tudíž pyšnil i Emil.

František byl ovšem také nimrod a člen excentrického spolku Schlaraffia. Jeho pobočky existují dodnes po celém světě. Tito recesisté si hrají na středověké rytíře a na svých schůzkách, oblečeni do výstředních oděvů, vyznávají bezstarostné požitkářství. Používají „schlaraffskou“ němčinu s řadou novotvarů (například auto sluje Benzinross, doslova benzinový kůň) a koří se umění a svéráznému humoru, zatímco běžné hovory o práci, politice atd. jsou striktně zapovězeny.

Otcovy i strýcovy známosti měly pro Emilův profesní růst zásadní význam, proto je popis patricijského zákulisí rodiny Škodů tak obšírný. Podstatné bylo, že Josef zahladil rozkol mezi bratrem a synovcem hned v zárodku. Připomněl Františkovi, že geny se často dědí ob generaci a Emila láká technika jako jeho děda. Podivil se nad tím, že František pěje takové ódy na bílý plášť: „Oba dobře víme, jak často je zastříkaný krví.“ A taktická devótní poznámka nakonec: „Třeba se medicíny vzdal podvědomě, potomci slavných otců to mají těžké. Dovedeš si představit Emila, jak na tvé klinice hraje druhé housle?“

Milionový strýček

Emil absolvoval několik semestrů na pražské technice, v roce 1859 rukoval jako jednoroční dobrovolník do rakousko-francouzsko-sardinské války a po této mezihře získal v Karlsruhe inženýrský diplom. V maličkém muzeu rodiny Škodů v Plzni jsou z této doby k vidění jeho znamenité technické akvarely, například dřevěný most se složitým mřížovím. Po studiích se vydal do světa na zkušenou. Putoval po Francii a Anglii, v Essenu navštívil Kruppovy ocelárny, v Terstu rakouské loděnice… Tři roky pracoval u „krále lokomotiv“ Richarda Hartmanna v Saské Kamenici a pak u firmy Weser v Brémách už jako hlavní inženýr. V roce 1866 ovšem vypukla prusko-rakouská válka a Emil Škoda byl jako příslušník nepřátelského státu vyhoštěn. Vrátil se do Plzně. Co teď?

Otec odstartoval synovu kariéru tím, že ho představil hraběti Arnoštu Valdštejnovi-Vartenberkovi, myslivci, jehož znal ze zámecké obory v Žinkovech. Hrabě spravoval v blízkých Šťáhlavech panství se strojírnou, velkostatkem a loveckým zámečkem Kozel. Na Říšském (dnes Jižním) Předměstí v Plzni nechal pod vlivem průmyslové revoluce postavit filiálku zmíněné továrny, kterou vedli bratři František a Josef Belaniové. Vazba fabriky na velkostatek však bránila rozvoji, Belaniové založili na břehu Radbuzy vlastní závod a začali valdštejnské strojírně konkurovat. (Křižovatka Belánka se v Plzni připomíná dodnes.) A tehdy se hrabě s Františkem Škodou potkali na honu a otec se za odrodilého syna přimluvil.

Emil Škoda se v prosinci roku 1866 zašel do hraběcí strojírny podívat – a už zůstal. Stal se šéfinženýrem s platem 1500 zlatých ročně a neomezenou personální pravomocí. Bylo ale po válce. Firmy krachovaly, ceny padaly, počet jeho zaměstnanců se ze 120 snížil na 44. Emil věděl, jak se prosadit. Továrna musí do překotné industrializace naskočit. Modernizovat. Poptávka po parních strojích, čerpadlech, kotlích, mostních konstrukcích a agregátech pro cukrovary a pivovary roste. Informoval Valdštejna, že je bezpodmínečně nutné zavádět nové obory a rozšiřovat obchodní činnost, jenže když hrabě diktát s úsměvem odmítl, už nervy na uzdě neudržel. „Pak musí Vaše Milost pobočku prodat,“ vyletělo z něho. „Koupíte?“ rýpl si Valdštejn. A Emil koupil. Cena čítala 167 642 zlatých a kupní smlouvu podepsal 12. června 1869. Stálo v ní, že sto tisíc složí okamžitě, dvacet tisíc ve dvou splátkách napřesrok a zbytek uhradí dodávkami pro hraběcí důlní šachtu Marie v Liticích. Tady pomohla duše nejbližší, strýc. Rodinný archiv konstatuje, že Josef Škoda vložil do synovcova byznysu částku jeden milion zlatých a deponoval ji u rakouské banky Creditanstalt.

Plzeň, námořní velmoc

Právě toto velkorysé gesto možná Emilovi umožnilo přežít. Začal „úklidem“, přestavbou staré strojírenské haly, kotelny, montážní budovy a dílen. A měl podnikatelské štěstí, protože s poválečnou prosperitou přišly zakázky, které znamenaly terno: přestavba plzeňského pivovaru, zařízení pro dráhu císaře Františka Josefa, vybavení plynárny v Českých Budějovicích a pražské Všeobecné nemocnice… Emil Škoda mohl investovat. A činil tak. Valdštejnský pozemek už mu nestačil a rozkročil se z Říšského Předměstí do dnešních Skvrňan. Postavil kotlárnu, mostárnu, kovárnu, firemní železnici a elektrárnu. A především moderní ocelárnu s dvěma martinskými pecemi schopnou dodávat odlitky o váze patnácti tun.

Mezitím si namluvil Hermínu Hahnenkammovou, jejíž ovdovělá matka vlastnila dvoupatrovou vilu na rohu dnešních plzeňských ulic Klatovské a Tylovy (křižovatka U Práce). Hahnenkammovi získali majetek povoznictvím. Měli dvě stě tažných koní a jejich žebřiňáky a dostavníky spojovaly západočeská města s Prahou. Zároveň dokázali předvídat a koně i povozy před nástupem železnice výhodně prodali. Devatenáctiletá Němka Emilovi snubní prsten dvakrát vrátila, ale napotřetí ji konečně uhnal. Brali se v roce 1871 a podle pamětníků to byla chyba. Přinesla mu sice stotisícové věno, ale manželem a jeho armádou umaštěných dělníků pohrdala. „Jsi odporná držgrešle!“ ječela na něho, když nehodlal platit dluhy jejích příbuzných. Rok po sňatku povila Josefínu a pak další tři děti, každé dva roky jedno: Johannu, Hermínu a Karla. Porodem dědice splnila roli a nadále se už věnovala jen drbům v hochněmeckých měšťanských kruzích.

Emil žil v továrně, často tam i spal. Pracovní doba trvala deset hodin, nenadálé zakázky se však odbavovaly s donáškou teplého jídla na pracoviště ve dne v noci. Zřídil nemocenskou pokladnu s povinnými srážkami platů a penzijní fond. Za účast na oslavách Prvního máje propouštěl, dělníky naopak odměňoval o Vánocích nebo při výrobních oslavách. V roce 1888 zavedl zbrojní výrobu a začal konkurovat Kruppovi. Postavil dělovku a v Bolevci dokonce dělovou střelnici. Zahájil sériovou výrobu rychlopalných kanonů pro rakousko-uherské křižníky a proměnil Plzeň v námořní velmoc. Značky ES a SW (Emil Skoda a Skoda Werke, okřídlený šíp spatřil světlo světa až v roce 1923) dosáhly na sklonku století hvězd.

Škodovka vyrostla v největší strojírnu monarchie a bylo evidentní, že jeden muž takový kolos utáhnout nemůže. 12. prosince 1899 se zrodila akciová společnost Škodovy závody a přitom vyšlo najevo, že firma za dobu své existence povýšila ze 44 zaměstnanců na 4000 a z kapitálu jeden milion zlatých na 25 milionů rakouských korun (1 zlatý = 2 koruny). Gigantický úspěch. Emil zůstal generálním ředitelem a majitelem 65 % akcií, ale transformaci přijal jako nůž do zad. Neunesl ji a 8. srpna 1900 po záchvatu mrtvice ve vlaku poblíž Sezthalu ve Štýrsku zemřel. O mrtvých jen dobré, ale pro úplnost musíme poznamenat, že Emil Škoda tloukl prokrastinující dělníky holí a vedení společnosti ve snaze zajistit důstojný pohřební průvod vyhlásilo třídenní placené volno s výplatou v den jeho konání. Jestliže tedy Wikipedie tvrdí, že „pohřeb byl obrovskou událostí pro Plzeň a okolí“, má protentokrát pravdu.