V zástupu aplikací, které si uživatelé chytrých telefonů mohou nainstalovat do svých přístrojů, až donedávna TikTok nijak nevyčníval. Aplikace, která umožňuje nahrávat kratičká videa a sdílet je se světem, působila jako běžná hračka pro děti a adolescenty. Nyní se ovšem o její budoucnost bojuje na nejvyšší úrovni. Americký prezident Donald Trump chce její užívání v USA zakázat zákonem. Podobný zákaz hrozí další čínské aplikaci, komunikačnímu nástroji WeChat. Z pohledu Američanů jde ovšem o aplikace nejen komunikační, ale i komunistické.

Spojené státy americké by nebyly první. Indie v minulých dnech zakázala na svém území užívání několika desítek čínských aplikací, a to včetně TikToku. Bezprostředním důvodem byl pohraniční konflikt v Himálaji, při kterém zemřelo nejméně dvacet indických vojáků. Ale to je jen špička ledovce zhoršujících se vztahů mezi dvěma nejlidnatějšími státy světa. V budoucím zápase o vliv na asijském kontinentě bude Indie z hlediska Pekingu spíš nepřítelem.

Dvojí měřítka digitálního světa

V krásném novém světě mobilních aplikací platí bezezbytku staré pořekadlo, že neplatíte-li za nějakou službu, nejste zákazník, ale produkt. Ten k prodeji.

Pojem „soukromí“ dostával značně zabrat už v časech, kdy digitální svět tvořily běžné počítače. Různé špiclovací prostředky, například cookies (malé soubory identifikující uživatele, respektive jeho webový prohlížeč), se daly dobře použít k vybudování osobního profilu člověka, který sedí za klávesnicí. Hlavním obchodním uplatněním takového profilu byl prodej cílené reklamy. Čím víc toho víte o nějakém uživateli, tím lépe mu můžete ušít sérii reklam na míru. Svoje by o tom mohly vyprávět třeba nastávající maminky.

Tento masivní sběr dat pro komerční účely se stal natolik běžnou součástí našich postmoderních životů, že nás už příliš netrápí – a to ani přesto, že zapojení mobilů mu dalo zcela novou dimenzi. Klasické počítače přece jen obvykle neopouštějí svůj stůl, kdežto mobilní telefony nosíme všude s sebou a vytváříme tím mimo jiné rozsáhlou databázi firem, provozoven a lidí, které navštěvujeme. A ta o nás prozradí mnohé, například z návštěv lékařů se dá usuzovat na aktuální zdravotní stav.

Sběr dat aplikacemi, které v konečné instanci podléhají rozhodování čínské vlády, však mezi politiky v jiných státech vzbudil nervozitu. Čína si ráda buduje image civilizace, která se neřídí krátkodobými volebními cykly, ale plánuje své záměry nadlouho dopředu. Co tedy plánuje dělat s daty dnešních dětí a dospívajících za deset či dvacet let?

O tom, že čínskou vládu obsah dat protékajících skrz některé komunikační aplikace velmi zajímá, není pochyb. WeChat, který spolu s TikTokem stojí před pomyslným popravčím špalkem, cenzuroval letos obsahy čínsky psaných zpráv, pokud obsahovaly určitá klíčová slova nebo kritizovaly nejvyššího vůdce země Si Ťin-pchinga. A to i tehdy, pokud uživatelé byli mimo území Číny, například v Kanadě, kde je čínskojazyčná komunita velmi početná. Stačilo, aby jejich účty byly registrovány na čínské telefonní číslo.

Odveta v podobě zákazů provozování takových aplikací je tvrdá, ale asi se dala očekávat. Nejlepším základem mezinárodních vztahů je vzájemná reciprocita a čínské úřady vůči cizímu softwaru nikterak vstřícné nejsou. Sociální sítě jako Twitter, Facebook, Pinterest a Instagram jsou v Číně blokovány. Ani Google, světový lídr v oblasti webového vyhledávání, není v Číně přítomen. Jeho funkci vykonává místní software jménem Baidu.

Odtud není daleko k otázce, zda dosavadní status quo, při kterém čínské aplikace ve zbytku světa fungovat mohly, kdežto cizí aplikace v Číně podléhaly striktnímu dohledu, nebyl vůči Číně až příliš vstřícný. Zdá se, že minimálně v USA si na tuto otázku již odpověděli – a to kladně.

Studená válka technologií

Zákaz TikToku a WeChatu je jen jedním z mnoha výstřelů v přípravné palbě budoucí studené války o technologie, která se právě rozjíždí. Dominance a vliv ve světové politice se dnes neměří jen počtem letadlových lodí, ale i technologickými schopnostmi.

Převaha Američanů v moderních technologiích byla po desítky let nezpochybnitelným jevem. Státy jako Německo a Japonsko, jejichž vlastní technologická úroveň se té americké aspoň v některých aspektech rovnala, byly sice na světovém trhu obchodními konkurenty, ale ve věcech globální politiky šlo o spojence, od nichž se žádné nepřátelství vůči americkým strategickým záměrům nečekalo – a tyto státy se jej vesměs nedopouštěly. Jak bude v tomto směru vypadat budoucnost, to zatím nevíme. Jisté je, že Čína není z hlediska USA spojencem ani přibližně a že důležité zájmy obou států ve východní Asii se diametrálně liší.

V digitálních technologiích už pole vítězů dávno není tak jednoznačné jako kdysi, což ukazuje například souboj o firmu Huawei. 5G sítě, s jejich vysokokapacitním internetovým připojením, jsou pro celý svět zajímavou novinkou; a Huawei, čínská firma specializující se právě na mobilní sítě, je právě při budování 5G sítí levnějším dodavatelem než západní konkurence. To je zajímavé zejména v Evropě, kde se řada telekomunikačních firem v minulých deseti letech připravila o finanční rezervy nákupem drahých licencí na kmitočty. Huawei ale nedodává jen „velkou“ technologii. Vyrábí také modemy a chytré telefony, přičemž loni prodala těch telefonů do světa víc než americká vlajková loď Apple.

V souboji Spojených států a Číny o to, čí výrobky bude nakupovat a používat svět, patrně nebude existovat zcela neutrální pole. U řady technologií ani třetí dodavatelé nejsou, nebo příliš zaostávají za lídry trhu. Největším výrobcem dronů je čínská firma DJI, jejíž produkty si našly cestu i do portfolia americké armády či záchranných složek. Nyní Američané zvažují, že se jich zase zbaví, nebude však snadné ani levné je nahradit.

Evropa mezi mlýnskými kameny

Starý kontinent se v tomto velkém konfliktu ocitá v nezáviděníhodném postavení. Ať se jednotlivé národy rozhodnou jakkoli, budou na tom tratit.

Relativně nejsnazší bude rozhodování pro Brity, kteří si po odchodu z EU nemohou odcizit ještě Spojené státy. I přes určité váhání bude nejspíš Británie v záležitosti čínských technologií kopírovat linii Washingtonu.

Němečtí politici budou postaveni před daleko složitější výzvu. Latentní antiamerikanismus, přítomný v německé společnosti odedávna, za Trumpovy administrativy mohutně posílil a řada Němců vnímá už teď americké požadavky na odstoupení spolupráce s firmou Huawei jako určitou formu vydírání. Poválečné Německo se v zahraničí vždy orientovalo na co nejhladší průběh dodavatelsko-odběratelských vztahů pro svůj průmysl a tahle orientace v novém století jenom posílila. Export průmyslových výrobků tvoří páteř německé prosperity. Bez jeho kultivace a politické podpory by se země mohla vrátit do nepříliš utěšené kondice, v jaké byla kolem roku 2000. Tehdejšímu Německu se říkalo „nemocný muž Evropy“. Dnes je navíc demografická situace Německa horší než tehdy, podíl lidí v postproduktivním věku se výrazně zvýšil, což s sebou kromě přímých nákladů na důchody nese i zvýšené náklady na zdravotní péči. Německo roku 2020 si moc velké hazardování se zdroji svých příjmů dovolit nemůže.

Spojené státy a Čína jsou největšími německými obchodními partnery. U vývozu převažují USA, u dovozu naopak Čína. Rozházet si vztahy s kterýmkoli z nich bude bolestivé. Navíc do hry vstupují morální ohledy, na které je část německých voličů citlivá. I kdyby se v Berlíně rozhodli obětovat staré atlantické vazby a dát přednost Číně, tváří v tvář zprávám o útlaku Ujgurů a faktické anexi Hongkongu se to bude veřejnosti jen obtížně zdůvodňovat.

Měkký a zranitelný podbřišek EU pak v tomto případě tvoří zadlužené státy, jako je Itálie a Řecko, s přídavkem několika balkánských zemí, které ještě členy Unie nejsou, ale kde se Brusel snaží udržet si vliv proti turecké, ruské a čínské konkurenci.

Právě zde byla zatím čínská diplomaticko-ekonomická ofenziva („nová hedvábná stezka“) nejúspěšnější. Číňané si koupili kontrolní podíl v řeckém přístavu Pireus nedaleko Athén. Pireus by při dovozu čínského zboží měl konkurovat zavedeným přístavům v západní Evropě; Suezský průplav totiž leží k Řecku podstatně blíž a zboží, které by nemuselo obeplouvat Gibraltar, by se v Pireu překládalo na vlaky směřující do centra kontinentu. Proto chce také Čína investovat do podstatného vylepšení železniční trati Budapešť–Bělehrad–Skopje. Zatím se staví na srbské straně, ale Maďarsko nedávno prohlásilo detaily tohoto projektu za státní tajemství.

Pokud by EU chtěla zaujmout jednotný asertivní postoj vůči Číně, právě tento druh investic bude komplikovat hledání shody. Z čínského pohledu nejde o příliš velké záměry, ale chudší státy v jižní půlce Evropy nahlížejí věci ze zcela jiné perspektivy. „Páka“, kterou má Peking v tomto případě po ruce, je dlouhá.