Výbuch, který začátkem srpna otřásl Bejrútem, není v dějinách moderní civilizace ojedinělý. Nejčastější příčinou explozí bývá špatně uskladněné hnojivo nebo munice, ke slovu ale přišla i zábavní pyrotechnika. V prosinci 1917 byly Spojené státy americké součástí protiněmecké válečné koalice. USA už tehdy byly důležitou průmyslovou mocností a kromě vojáků dodávaly svým spojencům i materiál a munici. Tento materiál bylo ovšem nutno dopravovat do Evropy po moři, letadla zatím na překonání oceánů nestačila. A bylo jej potřeba hodně, vždyť jen celková produkce dělostřelecké munice za dobu války šla do miliardových sérií.

Francouzská nákladní loď Mont Blanc, naložená 2600 tunami výbušnin a jiných nebezpečných látek, se 6. prosince 1917 ráno blížila do kanadského přístavu Halifax, kde se měla připojit ke konvoji mířícímu do Evropy. V úžině, která vedla do přístavu, se Mont Blanc míjel s odplouvající norskou lodí Imo. Naneštěstí se obě plavidla srazila. Jiskry, které vznikly při kontaktu obou trupů, zapálily sudy s benzenem na palubě Mont Blancu a vznikl požár.

Posádka francouzské lodi věděla velmi dobře, co veze a že hrozí katastrofa mimořádných rozměrů. Námořníci na rozkaz kapitána opustili loď a rychle se na záchranných člunech přepravili na pobřeží. Po cestě křičeli varování na diváky, kteří se shromáždili na pobřeží, ale jejich francouzštině v anglicky mluvícím Novém Skotsku nikdo nerozuměl. Opuštěný a hořící Mont Blanc mezitím
dodriftoval do přístavu v Halifaxu, kde narazil na molo. Sjelo se k němu několik hasičských vozů.

Náklad Mont Blancu explodoval v 9.04. Ohromná ohnivá koule pohltila široké okolí, okruh budov ve vzdálenosti skoro jednoho kilometru od epicentra byl úplně zničen. Následovala vlna tsunami a mnoho sekundárních požárů, protože v zasažených skladech začalo hořet dřevo a uhlí. Mrtvých bylo na dva tisíce. Vlakový dispečer Vince Coleman zachránil životy tří set cestujících v osobním vlaku tím, že rozeslal na všechny sousední stanice zprávu o hořící muniční lodi. Jeho kolegové ve stanici Rockingham vlak skutečně pozdrželi, jinak by přijel do centra města těsně před explozí. Colemanova kancelář byla ale příliš blízko mola a dispečer sám se stal jednou z obětí výbuchu.

Přeživší obyvatelé Halifaxu nechtěli uvěřit tomu, že jde o nešťastnou náhodu, a hledali německé sabotéry. Jednoho podezřelého, člena posádky lodi Imo, skutečně zatkli, protože u něho nalezli dopis psaný neznámým jazykem. Byla to ale norština, jak se u Nora dalo čekat, a na provinění lodníka Johansena neukazovaly žádné další okolnosti. Nakonec byl tiše propuštěn.

Půltunová kotva zničené lodi Mont Blanc byla výbuchem odhozena skoro čtyři kilometry daleko. Na místě jejího nálezu dnes stojí pomník.

Čechrání výbušniny dynamitem

Německý chemický koncern BASF patřil už začátkem století k významným producentům hnojiva. Jedna z velkých továren BASF stála v porýnském městě Oppau a její součástí byla i velká sila, ve kterých se vyrobené hnojivo skladovalo.

Dusičnan amonný, který se zde produkoval, je silně hygroskopický – nasává a váže vzdušnou vlhkost, čímž mění svoji podobu z bílého krystalického prášku na něco, co spíš připomíná kombinaci sádry a mozzarelly. V Oppau byla uskladněna směsice dusičnanu a síranu amonného, která se vlastní vahou a vstřebáváním vody přeměnila v prakticky tuhou látku. Tu nešlo ze sila dostat běžnými prostředky. Proto se k tomuto účelu začal používat dynamit.

Aplikovat na známou výbušninu (a explozivita dusičnanu amonného byla tou dobou již velmi dobře známa) jinou výbušninu zní poněkud sebevražedně, ale inženýři v Oppau měli důvod si myslet, že se nic nestane. V uskladněné směsi totiž dusičnan amonný tvořil pouze 54 procent a podle výpočtů i praktických pokusů se směs stávala nebezpečnou až od šedesáti procent dusičnanu. Proto se dynamit na méně obohacené směsi rutinně používal.

Dne 21. září 1921 rutina selhala. Co přesně se odehrálo v posledních minutách před výbuchem, se už nedozvíme, protože z lidí přítomných na místě katastrofu nikdo nepřežil. Pozdější výzkum ukázal, že pravidlo o šedesáti procentech není univerzálně platné a za určitých okolností může být nebezpečná i směs, která obsahuje dusičnanu méně. Střelmistr Hermann Humpe a jeho kolegové se o tom přesvědčili v praxi.

V 7.32 ráno, když v továrně už bylo přes dva tisíce lidí, odpálil mistr Humpe nálože v silu číslo 110. Tentokrát ale explodoval nejen dynamit, ale všech čtyři sta tun suroviny. Široké okolí bylo srovnáno se zemí, tlaková vlna dokonce vytloukla středověké vitráže ve 13 km vzdálené katedrále ve Wurmsu. Vynálezce dusíkatých hnojiv, chemik Fritz Haber, byl tou dobou ve Frankfurtu a explozi pocítil jako „krátké zemětřesení“. Naštěstí nedošlo k výbuchu dalších sil v bezprostředním okolí, i když se pod tlakem exploze zhroutila.

Celkem 561 lidí přišlo o život. Na jejich hromadný pohřeb přijel i říšský prezident Friedrich Ebert, první sociální demokrat v čele státu.

Plzeňský krakatit

Plzeň byla za první světové války jedním z nejdůležitějších průmyslových center Rakousko-Uherska. Ležela dostatečně hluboko v zázemí, aby se k ní nepřítel jen tak nedostal, a vzhledem k tradici Škodových závodů tu bylo hodně kvalifikované pracovní síly. V roce 1917 stála v Bolevci největší muniční továrna v celé monarchii.

Vzhledem k tomu, že muži byli na frontě, pracovalo v bolevecké muničce i mnoho žen a dětí. Předpisy, kterými se zaměstnanci měli řídit při skladování vyrobené munice, se ve spěchu a nutnosti chrlit co nejvíc vojenského materiálu moc nedodržovaly. Například kapacita skladů na trhavinu nedostačovala tempu výroby, takže čerstvě dovezený trinitrotoluen se skladoval přímo pod dílenskými stoly. To vedlo 25. května 1917 ke katastrofě.

Celý řetězec událostí začal krátce po poledni v objektu, kde se vyráběly zapalovače do nábojů. Po prvním výbuchu pracovníci zpanikařili a pokusili se o hromadný útěk, ale munička byla coby vojenský objekt obehnána ostnatým drátem, který nešlo snadno překonat. Evakuace ještě neskončila, když došlo k dalšímu výbuchu, a potom ještě k jednomu, vůbec největšímu. Neustálé drobnější exploze znemožňovaly hasičům a vojákům účinně zasáhnout.

V troskách zničené továrny zůstalo 202 mrtvých, dalších tisíc lidí si odneslo různě vážná zranění. Je možné, že obětí bylo víc, dokumentace včetně záznamů o docházce totiž shořela. Úřady se pokusily událost ututlat, což se jim nepodařilo. Nakonec se na hromadný pohřeb obětí dostavil i člen císařské rodiny, arcivévoda Karel Albrecht. Ředitel závodu inženýr Thiel se oběsil ve vyšetřovací vazbě.

Hřibovitý oblak exploze viděl ze vzdálenosti skoro čtyřiceti kilometrů i spisovatel Karel Čapek, který tehdy působil na zámku v Chyši nedaleko Karlových Varů jako vychovatel. Inspirovala jej k sepsání vědecko-fantastického románu Krakatit.

Smrtící ohňostroj v Enschede

Město Enschede leží v Nizozemsku, těsně u německých hranic. Do roku 2000 bylo světové veřejnosti zcela neznámé (fotbaloví fanoušci ovšem věděli o úspěších klubu FC Twente). Proslulost si bohužel získalo kvůli velkému výbuchu, při kterém zahynulo 23 místních obyvatel.

Skladiště firmy S. E. Fireworks, kde exploze nastala, stálo původně mimo zastavěnou oblast. Ale jak počet obyvatel města rostl, povolily úřady výstavbu rezidenční čtvrti přímo kolem objektu. Šlo spíš o méně zámožnou čtvrť. Mnozí její obyvatelé neměli ani tušení, že žijí jen pár metrů od skladu se stovkami tun výbušnin.

Krátce před polednem 13. května 2000 propukl v dílně požár. Ohroženo bylo zprvu jen 900 kilogramů výbušného materiálu, který ležel přímo tam. Firma však nedávno přivezla z Číny větší zásilku pyrotechniky, kterou (nezákonně) skladovala ve třech přepravních kontejnerech na volném prostranství, mimo zabezpečený sklad. Přivolaným hasičům se nepodařilo původní oheň dostat pod kontrolu, plameny se rozšířily i na plné lodní kontejnery a ve 13.30 nastal první výbuch. Ten vedl k sérii výbuchů dalších. Jako poslední vyletěl do vzduchu i betonový objekt hlavního skladu. V okamžiku neštěstí tu bylo složeno 177 tun výbušniny.

Exploze zničila 400 domů a v podstatě vymazala z mapy městskou čtvrť Roombeek. Počet obětí byl relativně nízký, ale 1250 lidí se ocitlo bez domova. Vzhledem k tomu, že střecha nedalekého pivovaru, který po explozi shořel, byla z azbestu, vzniklo i podezření, že celá oblast byla zamořena touto životu nebezpečnou látkou. Azbest po vdechnutí vyvolává smrtící rakovinu plic, mezoteliom, navíc s odstupem mnoha desítek let.

Zničený sklad prošel týden před neštěstím úřední kontrolou, která neshledala žádná pochybení. Firma měla vzorný kontrolní záznam táhnoucí se desítky let nazpět. Dva manažeři společnosti dostali u soudu dvanáctiměsíční podmíněné tresty a klaždý pokutu 2250 eur. Podezření, že na počátku celého neštěstí stálo úmyslné žhářství, se policii nepodařilo prokázat.