Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Slavné májové dny. Váhám, zda připsat vysvětlivku pro nepamětníky, nakonec se rozhodnu, že to nechám být. Takže. Slavné májové dny. Šeříky by byly v počtu docela hojném, tanky zatím nikoli. Na sociálních sítích to taky pěkně kvetlo, každý den to tak je. Výrazné výkony minulý týden podávalo hnutí ANO, jehož představitelé to odmakali i ve virtuální světě. Především Andrej Babiš, který ve čtvrtek představil kampaň ANO před volbami do Evropského parlamentu.
Generaci, která dospívala v době komunistického režimu, tahle roční doba asociuje také všudypřítomné plakáty a transparenty – na nich podivnou kombinaci šeříků a tanků a číslic 1, 5 a 9, data „slavných májových dnů“. Tanky na obrázcích samozřejmě patřily k sovětské Rudé armádě – osvoboditelce. Moudré velení na vrcholu se Stalinem pokuřujícím fajfku, zapálení komunisté z Fadějevovy Mladé gardy, únavné filmové eposy, v nichž se do jednoho záběru povedlo dostat rekordní množství obrněnců, memorované verše v češtině i ruštině, náležitě pohnuté hlasy učitelů občanské nauky.
Koncem dubna se premiér Andrej Babiš v Praze sešel s Bernardem-Henrim Lévym (nebudu ho obsáhle představovat, stačí říct, že se na něj dají vztáhnout plus minus všechny charakteristiky, které člověku naskočí, když uslyší slova „významný francouzský veřejný intelektuál“), v Praze předváděl své monologické představení o Evropě (říkám – významný francouzský veřejný intelektuál).
Oči uživatelů sociálních sítí se minulý týden upřely do Boršic u Buchlovic, kde byl napaden poslanec Dominik Feri, který tam přijel na košt vína. Debata z toho vznikla velmi výživná, nemálo účastníků během ní propáslo vzácnou příležitost mlčet.
Pořád se píše o tom, jak je západní společnost rozdělená, takže je jistě pěkné, když ji něco aspoň nakrátko spojí.
„Čína je veliká země, a kdyby došlo k chaosu a k dezintegraci Číny, tak by to mohlo znamenat výraznou nestabilitu. Zastávám názor, že demokratizace má probíhat krok po kroku, po etapách."
Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.
Sněmovna přehlasovala senátní veto a rozhodla, že církevní restituce by měly být zdaněné. Dalo se to čekat – komunisté tím podmiňovali toleranci Babišově vládě. Absurditu a amorálnost to ale rozhodnutí dolní komory neubírá. V jistým způsobem absurdním postavení se v téhle souvislosti ocitá také katolická církev, respektive její vedení. Zdanění církevních restitucí ve sněmovně podpořily vládní strany ANO a ČSSD, spolu s nimi komunisté a SPD.
V Paříži minulý týden hořela katedrála, pokud jste to náhodou nepostřehli. Souběžně se střechou Notre-Dame vzplanuly i sociální sítě, požár na nich dohoříval ještě několik dní. Teď už je možné provést jakousi rekapitulaci toho ohně, je v tom dost výrazně vidět vzorec, podle nějž bubliny zpracovávají události podobného typu. Prakticky okamžitě po prvních zprávách o požáru se objevují buď velice stručně, nebo vůbec nekomentované fotografie z místa požáru.
Debata kanadského psychologa Jordana Petersona a slovinského filozofa Slavoje Žižeka na Velký pátek v Torontu byla inzerovaná způsobem, který by odpovídal spíš utkání o mistrovský titul v boxu (podobně odpovídající byly i ceny lístků).
Všechno, co jsem chtěl, bylo zapadnout a vést šťastný život mezi lidmi, ale byl jsem zapuzený a odvržený, přinucený vést osamělou a bezvýznamnou existenci, to všechno proto, že lidské samice na mně nebyly schopné shledat nic hodnotného. (...) Je mi 22 a pořád jsem panic. Nikdy jsem nepolíbil dívku. (...) Nevím, proč vás, dívky, nepřitahuji, ale potrestám vás za to. Je to nespravedlnost, je to zločin. Není to fér.
Komunikace na sociálních sítích má hodně společného s procházkou minovým polem, to už se tak nějak všeobecně ví. I v tomhle celkově k explozím náchylném prostředí ale existují témata, jež svou výbušností daleko přesahují místní normy. Třeba porody. Nebo kojení. Prakticky všechno, co souvisí s rodičovstvím nebo spíš s jeho ranou fází. Jestli existuje nějaké téma, na něž je dobré a bezpečné prostě nemít názor – zvlášť je-li člověk muž –, je to tohle.
Na Václavském náměstí v centru Prahy se dějí věci – někdy dějinné, jindy aspoň bizarní. Včera dopoledne se tam sešla zvláštní skupina – šest mladých žen a násobně větší počet novinářů připravených zaznamenat jejich protest, manifestační kojení v prostorách Raiffeisenbank. Nedávno totiž odtud ochranka jednu kojící matku vyvedla, posléze se za to tak trochu omluvila. Meritum toho sporu necháme teď stranou, také je naprosto jasné – ochranka se zachovala naprosto nemístně, matky na veřejnosti nekojí jen tak z plezíru, je správné to nějak respektovat. Zajímavá je ale i ta disproporce mezi „velikostí“ té události ve virtuálním světě a v tom skutečném.
Světoznámý aktivista Julian Assange, šéf organizace WikiLeaks, prožil sedm let na ekvádorské ambasádě v Londýně. Latinskoamerická země mu už ale odmítla nadále poskytovat azyl, pro Assange si přišla britská policie a v dramaticky působící scéně ho zatkla. O jeho vydání žádají Spojené státy, možná se připojí i Švédsko, kde byl Assange obviněn ze sexuálního násilí. V každém případě: po sedmi letech se aktivista vrací do světa značně jiného, než jaký opouštěl, a je v něm také dost rozdílně vnímán.
Uživatelé sociálních sítí na sebe mohou být právem hrdi. Nenechali se zviklat slunečním svitem, jarním povětřím, cvrlikáním zpěvného ptactva, kvetoucím stromovím ani zmrzlinou u stánku na rohu. S neztenčenou intenzitou hleděli na monitory, zaujímali stanoviska, dělili se o ně se světem, reagovali na stanoviska jiných a častovali se invektivami. Tak je to správné, tak to má být.
A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek.
Minulý pátek uplynulo čtvrtstoletí od sebevraždy frontmana americké skupiny Nirvana Kurta Cobaina, pro mnohé pamětníky a umělcovy vrstevníky ten čin představoval výrazný předěl, možná vystřízlivění, pocit, že něco důležitého skončilo. Je to už dávno a z někdejších nadšených fanoušků a fanynek jsou lidi středního věku. Devadesátá léta, která umělec pro mnoho lidí symbolizoval, z dnešního pohledu mohou působit jako „uzavřené období“. Pro průbojnou část mladší generace představují jakousi dobu temna, kruté nadvlády neregulovaného kapitalismu a všeobecného nevkusu, v podstatě srovnatelnou s pozdním komunismem.
Od filmařů se čeká, že budou myslet na diváka, a drtivá většina z nich to také dělá. Nejenom v tom nejprimitivnějším komerčním smyslu, ale i na dalších úrovních. Při výrobě umělecky ambicióznějších snímků se často berou v potaz preference a očekávání festivalového publika. Čím dál silněji kinematografii ovlivňují ohledy na sklon internetových publicistů a „influencerů“ hledat v uměleckých dílech důvod k pohoršení a pak na něj frontálně zaútočit kvůli reálnému či domnělému porušení momentálně platících konvencí korektního zobrazování, které se navíc dost rychle mění.
Prezident Miloš Zeman se omluvil vídeňskému starostovi Michaelu Häuplovi, do kterého se během cesty do Rakouska pustil kvůli tomu, že radnice pod jeho vedením nedala „ani šilink“ na provoz české Komenského školy v rakouském hlavním městě. Trapas měla způsobit česká velvyslankyně ve Vídni Ivana Červenková – dala prý hlavě státu nepřesné informace. Podle Hradu by omluva měla asi uzavřít debatu, kterou Zemanovo vystoupení před krajany vyvolalo.
Pokud jste to čistě náhodou nepostřehli, tak na Slovensku byly prezidentské volby. Vyhrála je Zuzana Čaputová, měl jsem z toho radost. Ano. Jednak proto, že... jsem jí to prostě přál. A taky proto, že nepřát jí to by z hlediska společenského statusu v bublině bylo sebevražedné. Asi jako přiložit pandu do ohně, na němž se opéká koťátko. Však taky sociální sítě – aspoň v mé bublině – zažily explozi všeobecné radosti, blížící se masové extázi.
Po prvním kole voleb prezidenta na Ukrajině se dá říct, že hlavou státu se v každém případě stane člověk, který už prezidentem byl. Petro Porošenko si buď vybojuje druhé funkční období, nebo ho v úřadu vystřídá jasný vítěz prvního kola Volodymyr Zelenskyj, kterého lidé jako prezidenta už také znají, protože ho hrál v populárním satirickém seriálu. Zelenského úspěch se dá vyložit jako výraz odporu vůči ukrajinským politickým elitám. Únavy a možná také rezignace tamních voličů. V tomhle ohledu Ukrajinci v rámci současného Západu nepředstavují žádnou zásadní výjimku.
V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.
Americkému herci Jussiemu Smollettovi se podařilo proslavit se možná ještě víc, než zamýšlel. Vymyslel pro sebe hlavní roli ve velkém příběhu, který strhne masy, a taky se mu to podařilo. Jenom povaha toho příběhu i charakter Smollettovy postavy naprosto neodpovídají jeho autorskému záměru. Chicagská justice k té absurdní story teď připsala adekvátně nesmyslné finále.
Patnáctého března všude možně demonstrovali středoškoláci a školáci proti mocným tohoto světa, kteří podle nich nedělají dost, aby zabránili změně klimatu. V Praze se jich sešlo docela dost, to by v tom byl čert, aby se na základě toho nerozjela nějaká ta debatička. A taky že ano. Přiznávám, že mi to dětské hnutí za záchranu světa trochu leze na nervy – kýčovitostí a svatouškovským kultem Grety Thunbergové. Chudák holka, ta Nobelova cena ji asi nemine.
Herečka a zpěvačka Barbra Streisandová se ráda vyslovuje k politice a vůbec k veřejnému dění, nedá se ale říct, že by její dar pronikavého komentáře byl bůhvíjak velký, často je taky kvůli tomu terčem různých žertíků – vícekrát si na ní pochutnal třeba populární seriál South Park. V posledních dnech si zase parádně naběhla, v sobotu se omluvila za svoje dřívější výroky o aféře kolem zpěváka Michaela Jacksona a dokumentárního filmu Leaving Neverland, který přinesl obsáhlé výpovědi dvou mužů, jež měl umělec jako chlapce zneužívat.
O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.
Jaro na spadnutí, dny se prodlužují. Možná i to je jednou z příčin, proč se na sociálních sítích i v reálu množí případy náhlého prozření. A jsou to tedy někdy šoky. Třeba poslanec Lubomír Volný odešel z SPD, protože ke svému nezměrnému překvapení zjistil, že mezi členy strany je přinejmenším jeden rasista s neonacistickými konexemi, v rozhovoru pro televizi dokonce připustil, že ten počet může být třeba ještě větší.
Znavená Británie se vleče k brexitu, přičemž není jasné, jak vůbec bude vypadat a kdy proběhne. Někdejší impérium kvůli tomu na mezinárodní scéně působí (tragi)komicky. Neznamená to nutně, že odchod z Unie, až k němu jednou za nějakých podmínek dojde, přinese Británii katastrofu; bude znamenat ztrátu především pro Unii. Spojené království se ale z brexitu bude vzpamatovávat dlouho – samo sobě způsobilo velký otřes, třeba ani ne tolik ekonomický, jako spíš společenský a v širším slova smyslu kulturní. Vítězství stoupenců odchodu bylo po vyhlášení výsledků britského referenda považováno za další signál nástupu nového evropského populismu, vítězství „lidí dole“ nad samozvanými elitami a tak dále a tak podobně.
Radikalizace. Termín, který se v médiích a debatách na sociálních sítích začne skloňovat pokaždé, když dojde k podobnému útoku, jako bylo vraždění v mešitách v novozélandském městě Christchurch. Kdosi působil docela normálně, pak se radikalizoval a výsledkem byly desítky mrtvých. Snaha podobné hrůzné činy nějak vysvětlit je pochopitelná a v nějaké míře i užitečná.
Devětačtyřicet lidí bylo minulý pátek zavražděno ve dvou mešitách v australském městě Christchurch, hlavním podezřelým je osmadvacetiletý Australan Brenton Tarrant. Jeho zločin pochopitelně vyvolal řadu reakcí, zazněl mezi nimi i názor, který při podobných hrozných příležitostech bývá slyšet dost obvykle: Bylo by potřeba o pachatelích podobných zločinů psát co nejméně nebo rovnou vůbec. Jejich motivací je přece taky publicita, které se jim po vraždění dostane, perverzně chápaná sláva. Pokud by měli dopředu jistotu, že tímhle způsobem slávy nedosáhnout, možná by ty svoje vražedné plány vzdali.
