komentář

Blues Rudé armády

komentář
Blues Rudé armády

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Generaci, která dospívala v době komunistického režimu, tahle roční doba asociuje také všudypřítomné plakáty a transparenty – na nich podivnou kombinaci šeříků a tanků a číslic 1, 5 a 9, data „slavných májových dnů“. Tanky na obrázcích samozřejmě patřily k sovětské Rudé armádě – osvoboditelce. Socialistické školství a režimní propaganda se důkladně postaraly o to, aby mládež měla o hrdinských výkonech sovětských bojovníků náležitou povědomost, stejně jako o jejich sošně ušlechtilých charakterech. Moudré velení na vrcholu se Stalinem pokuřujícím fajfku, zapálení komunisté z Fadějevovy Mladé gardy, únavné filmové eposy, v nichž se do jednoho záběru povedlo dostat rekordní množství obrněnců, memorované verše v češtině i ruštině, náležitě pohnuté hlasy učitelů občanské nauky.

Dnes vzpomínky na tuhle atmosféru evokují řeči některých zdejších „vlastenců“, manifestační jízdy ruských motorkářů pod prapory nejenom Ruska, ale také separatistů z Donbasu (jako kdyby v Rudé armádě bojovali jenom Rusové), kteří prý přijeli uctít památku padlých, úslužné vystupování figurek typu Jaroslava Soukupa a Jaroslava Foldyny vůči nim.  

Po převratu se kult Rudé armády samozřejmě zhroutil. Už se mohlo mluvit a také mluvilo o dříve zamlčovaných historických skutečnostech, ne jenom o těch statisících padlých při osvobozování československého území, ale také o paktu Molotov–Ribbentrop a Katyni, o hanebném a krutém způsobu, jímž někdejší Sovětský svaz naložil s miliony vlastních vojáků, kteří – často vinou nekompetentního velení – na začátku války padli do německého zajetí, o dobíjení zraněných vlasovců v pražských nemocnicích a  deportacích československých občanů – porevolučních ruských emigrantů a dalších – do gulagů. O tom, jaké režimy Rudá armáda do těch osvobozených zemí přijela ustavit a jakým způsobem toho sovětští „poradci“ a jejich místní spojenci dosahovali, jaký osud připravili lidem, kteří také bojovali proti nacistům, nečinili tak ale v dostatečně „rudých“ barvách…

Rudá armáda nemůže nebýt vnímaná jako značně rozporná instituce. Nemění na tom nic stesky soudobých českých „vlastenců“, kteří rádi mluví o tom, jak byla vzpomínka na ni vymazána, jak se zase „přepisuje historie“ (jako kdyby ta skutečná historie byla někde vytesaná do kamene a nepřipouštěla otázky). To ale nutně neznamená, že je tak potřeba pohlížet  také na všechny její vojáky, přeživší i padlé, kteří vedli válku proti nepříteli, jehož bylo nutné porazit, prošli si strašnou zkušenost (ztvárněnou třeba v těch sovětských filmech, které se školním dětem nepromítaly a jejichž tvůrce sovětský režim ostrakizoval). Měli svoje naděje – mnoho z nich doufalo, že válečné vítězství přispěje i k uvolnění poměrů doma. Jejich naděje dopadly podobně jako naděje lidí, kteří věřili, že s příchodem sovětských vojáků přišla svoboda. Měli by být připomínaní ne nějakou propagandistickou častuškou a kabaretními řečmi místních konjunkturálních slavjanofilů a pomatených konspirátorů z Facebooku. Spíš nějakou smutnou písní.