komentář

Streisandová, Jackson a měnící se normy

komentář
Streisandová, Jackson a měnící se normy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Herečka a zpěvačka Barbra Streisandová se ráda vyslovuje k politice a vůbec k veřejnému dění, nedá se ale říct, že by její dar pronikavého komentáře byl bůhvíjak velký, často je taky kvůli tomu terčem různých žertíků – vícekrát si na ní pochutnal třeba populární seriál South Park. V posledních dnech si zase parádně naběhla, v sobotu se omluvila za svoje dřívější výroky o aféře kolem zpěváka Michaela Jacksona a dokumentárního filmu Leaving Neverland, který přinesl obsáhlé výpovědi dvou mužů, jež měl umělec jako chlapce zneužívat.

V rozhovoru pro britský deník The Times Streisandová řekla, že obětem sice věří, nicméně pokračovala: „Jeho (Jacksonovy – pozn. aut.) sexuální potřeby byly jeho sexuální potřeby, kvůli tomu, jaké měl dětství, nebo kvůli tomu, co měl v DNA. (...) Můžete mluvit o zneužívání, ale ty děti, jak jsme je slyšeli říkat, byly nadšené, že u něj mohou být. Oba se oženili a oba mají děti, takže je to nezabilo.“

Člověku se může příčit ta momentální móda vynucování omluv na kdekom za kdeco, i tak ale musí připustit, že se Streisandová těmi slovy zrovna nevyznamenala. Předhazovat někomu, kdo zřejmě prodělal vážné trauma, poučku „co tě nezabije, to tě posílí“ je necitlivé a laciné bez ohledu na to, že vnímání odolnosti jako čehosi žádoucího soudobé veřejné debatě výrazně chybí – tady jde ale o sexuální násilí na dětech, což je trochu jiná liga než ty často bagatelní věci, které se na sociálních sítích vášnivě a často taky zbytečně řeší. Za slovy Streisandové je ale možné taky slyšet cosi, o čem umělkyně jistě mluvit nechtěla, ale za zmínku to stojí. Barbra Streisandová toho hodně pamatuje, zažila několikerou zásadní proměnu společenských poměrů. Upjatá padesátá léta a nástup rokenrolu, sexuální revoluci následující dekády, odbržděný hédonismus sedmdesátých let a tak dál... až k soudobému agresivnímu puritánství.

V době, kdy umělkyně dosahovala slávy, byla za pokrokovou mnohými považována představa, že nahlížet na sex s dětmi jako na zvrhlost a zločin je zpozdilé, že osvobozující revoluce by měla proběhnout i v téhle sféře. V Los Angeles třeba působila parta dívčích groupies kolem třinácti, které spolu závodily, kdo z nich uloví do postele víc rockových hvězd, a vydávaly tiskem vlastní časopis. Inu, časy se mění – zní to dost banálně, ale je to tak. A člověku s přibývajícím věkem může dělat problémy s těmi změnami držet krok, proč taky... A měnit se budou dál, což je možnost, s níž zarputilí hlasatelé nových mravů jako kdyby nepočítali – to už se tolik netýká Jacksonova případu, násilí na dětech, alespoň doufám, bude i nadále tabu. Pokrokové představy dneška se nicméně dramaticky liší od těch před čtyřiceti padesáti lety. Zaťatost a suverenita, s níž se dnes soudobými standardy poměřují skutky a názory lidí jiných ér, vychází z jaksi samozřejmého přesvědčení, že ty dnešní standardy vydrží, maximálně se budou rozvíjet dnes a jimi daným směrem. Už jenom zběžný pohled zpátky dokládá, že tuhle jistotu není moc o co opřít, že spolehnout se dá jenom na to, že věci budou jinak. A dost pravděpodobně i jinak, než dnes čekáme.     

25. března 2019