komentář

Zemanův Červený hrádek?

komentář
Zemanův Červený hrádek?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prezident Miloš Zeman se omluvil vídeňskému starostovi Michaelu Häuplovi, do kterého se během cesty do Rakouska pustil kvůli tomu, že radnice pod jeho vedením nedala „ani šilink“ na provoz české Komenského školy v rakouském hlavním městě. Trapas měla způsobit česká velvyslankyně ve Vídni Ivana Červenková – dala prý hlavě státu nepřesné informace. Podle Hradu by omluva měla asi uzavřít debatu, kterou Zemanovo vystoupení před krajany vyvolalo. Nebo tedy debatu. Spíš sled různě hlasitých povzdechů, vyjádření údivu, až šoku, nevěřícné i znechucené.

Ne že by se díky tomu zdejší veřejnost dozvěděla něco doposud neznámého o Miloši Zemanovi. Výstižně to ale ilustrovalo fungování prezidentova úřadu. Text prezidentova projevu se velice rychle šířil po sociálních sítích a od začátku vyvolával konsternované reakce. Zdaleka ne jenom proto, že v něm prezident z něčeho (neprávem) nařkl bývalého starostu hlavního města sousedního státu. Důvodem byla, řekněme, přízračnost celého toho textu, směřujícího odnikud nikam, přeskakujícího od jednoho k druhému, plného insinuací a pokusů o vtip, které tak docela nevyšly. Neadekvátního i v případě, že by tam Zemanem vyslovená obvinění byla pravdivá.

Dá se pochopit, že práce s Milošem Zemanem může být docela těžká. Ale úřad prezidenta je tu mimo jiné od toho, aby podobným trapasům zabránil, a když už nastanou, aby je pokud možno ututlal. Ne tak Hrad. Ten zařídí, aby byl prezidentův zjevně improvizovaný projev promptně přepsán a pověšen na oficiální stránky, ať si ho tam všichni najdou a děsí se podle libosti. Konspiračněji založený pozorovatel by si skoro myslel, že tam působí nějaký vnitřní nepřítel, který chce českému prezidentovi škodit. Asi jako ten soudruh, který v létě ’89 vynesl ven audiozáznam pověstného monologu Miloše Jakeše na Červeném hrádku (jasně, takové grády Zemanova promluva ke krajanům a novinářům nemá, ale i tak je, řekněme, nadstandardní).

Skutečnost je ale, myslím, jiná. Prezident a lidé kolem něj asi skutečně věří, že i tohle by se mohlo Zemanovým početným stoupencům líbit, nějak je oslovit, že i tenhle nekoherentní proslov si budou moci vyložit jako chrabrý prezidentův útok na ty správné lidi, jimž se hlava státu nebojí říct pravdu do očí („... já jsem upřímný člověk. Víte, proč jsem vydržel třicet let v politice, o šest let déle než Vy? Protože jsem byl vždycky upřímný a nikdy jsem nikomu nelichotil“.). Jenomže pro lidi, kteří na takovou rétoriku slyší, byly Zemanovy cíle v tomhle vystoupení trochu vzdálené, ani pro ten kanál Labe–Odra–Dunaj jim srdce třeba tolik neplanou. Nakonec je celá ta epizoda spíš jen ilustrací toho, kam vede život v bublinách, ve světě stejně smýšlejících, kde člověk nemusí být vystaven kritické zpětné vazbě. Nakonec se tak především akceleruje úpadek, posouvají se meze elementární soudnosti, kontakt s realitou se stane značně volnější. Miloš Zeman není zdaleka sám, komu se to děje.