Minulý pátek uplynulo čtvrtstoletí od sebevraždy frontmana americké skupiny Nirvana Kurta Cobaina, pro mnohé pamětníky a umělcovy vrstevníky ten čin představoval výrazný předěl, možná vystřízlivění, pocit, že něco důležitého skončilo. Je to už dávno a z někdejších nadšených fanoušků a fanynek jsou lidi středního věku. Devadesátá léta, která umělec pro mnoho lidí symbolizoval, z dnešního pohledu mohou působit jako „uzavřené období“. Pro průbojnou část mladší generace představují jakousi dobu temna, kruté nadvlády neregulovaného kapitalismu a všeobecného nevkusu, v podstatě srovnatelnou s pozdním komunismem.

Smutný odkaz Kurta Cobaina zůstává ale nějakým způsobem živý, nakonec i v té pop-music po dlouhém období „osmdesátkového“ revivalu přichází do módy nápodoba a inspirace písněmi dekády následující. Cobainův „posmrtný život“ se ale nevyčerpává jenom tímhle. 

Hudebníkův dobrovolný konec je často interpretován jako romantické gesto vzdoru proti „systému“, mašinerii hudebního průmyslu, která Cobaina hrozila semlít, a on tímhle krajním způsobem dal najevo, že se nenechá. Vpálil si kulku do hlavy a zlému světu pravdu do tváře. Jistě je to velice naivní představa a také docela škodlivá. Tohle spojení určité společenské angažovanosti (Cobain jistě nebyl angažovaný umělec dle dnešních měřítek, zloba na nespravedlnost světa je ale v jeho písních velmi zřetelná) a vážného vnitřního problému je ale v něčem symptomatické i pro dnešek. O Cobainovi se často mluví jako o poslední skutečné rockové hvězdě, postavě éry, která už minula. Má ale hodně – možná nevědomých – následovníků, v jejichž slovech může být znát podobný rozpor, podobně nesourodé spojení zranitelnosti a vzteku, který se obrací ven, ale jeho nejhlubší příčina může být někde uvnitř. Zloby na svět, který v pořádku není a nikdy nebude, vágní představy, že v lepším světě by třeba mohli i lidé být lepší, jež se promění v nechuť vůči těm lidem obecně, nakonec i k sobě.

I dnes z některý textů a vystoupení stoupenců revolučních změn je znát podobný rozpor – tentokrát spočívá v upínání se k představě nového systému, který si asi vytvoří nové a jiné lidi, a znechucení lidmi, kteří už jsou teď v dohledu a na dosah. Kurt Cobain tohle drama prožíval spíš intimně, jemu podobní současníci ho přehrávají na veřejnosti, ten zmatek je ale podobný a také se může nějakým destruktivním způsobem zvrhnout. Někdo vynese smutný a zoufalý soud nad sebou, taky je možné ho obrátit proti druhým. Kurt Cobain je už čtvrtstoletí mrtvý, naštvaná osamělost, která ho zničila, ale jako kdyby se stávala určující emocí dneška.