V BUBLINĚ

Zvládnout to jako Matisse

V BUBLINĚ
Zvládnout to jako Matisse

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Oči uživatelů sociálních sítí se minulý týden upřely do Boršic u Buchlovic, kde byl napaden poslanec Dominik Feri, který tam přijel na košt vína. Debata z toho vznikla velmi výživná, nemálo účastníků během ní propáslo vzácnou příležitost mlčet. Kromě zlomyslných, případně rovnou agresivních výlevů došlo i na různé konspirační úvahy. Po Facebooku koloval screenshot vyjádření jakési dámy, která měla evidentně jasno: útok na poslance byl projevem snahy nějak ve zpravodajství zakrýt teroristické vraždění na Srí Lance. Nejde teď jenom o tu dámu, zjevně navíc trochu, řekněme, prostší. Ale o model myšlení nebo spíš sebeprezentace – dělat ze sebe chytráka, který vidí do zákulisí, a spolehlivě proto vytuší kdejakou čertovinu. Rádi ho předvádějí i lidé, kteří se – bůhvíproč – na síti těší velké vážnosti. Docela by mě bavilo do světa, který takovéhle projevy konstruuje, nahlédnout (žít bych v něm nechtěl). Jak to asi chodí? To se tak sejdou čelní představitelé temných sil. Něco nového? Na Srí Lance zavraždili skoro tři sta lidí, měli bychom to nějak ututlat, aby z toho lidi nebyli vyplašení a my mohli dál nerušeně kout pikle. No jo, to se snadno řekne, ale 300 lidí, to už je docela hodně. Neututláš to snadno... Akorát... Co dneska dělá Dominik Feri? Je na koštu vína v Boršicích u Buchlovic. No vida, to se hodí. Máme tam na místě agenty? Dva by se našli. Tak za nimi pošlete kurýra. Ať mu dají pěstí. Ale fofrem...

Na ty pěsti na Facebooku skoro došlo. Jeden na síti populární pán (řekněme osobnost A) se trochu rozjel. Oznámil světu, že mlátit Dominika Feriho kvůli barvě pleti je sice špatné, poslanec by si ale výprask zasloužil za to že, se se kamarádí s jiným na Facebooku aktivním pánem (řekněme osobnost B), který přitom o osobnosti A kdysi něco ošklivého napsal a je to vůbec divný patron. Status vzbudil značnou pozornost a vyprovokoval mnohé osobnosti k reakci. Pochopitelně se ozvala osobnost B, která se snažila značně nehledanými slovy vylíčit charakter osobnosti A. Přidaly se i mnohé další osobnosti, včetně například osobnosti C, jež osobnost A popsala nepublikovatelným výrazem s přívlastkem arogantní. Pochopitelně došlo i na výklady na téma, co ta či ona osobnost provede, až tu či onu osobnost v reálu potká. Bylo to velké a rušné a všichni na to nepochybně budeme dlouho vzpomínat. No. Když do sebe lidi a především „osobnosti“ začnou na sítích takhle šít, připisují k tomu distancovaní pozorovatelé komentář „Jdu si pro popcorn“. Vlastně je to velmi přesná připomínka. Mám totiž k popcornu docela zvláštní vztah – vlastně mi nechutná, ale když ho přede mě někdo postaví, tak ho začnu mechanicky užírat. Se sledováním vzrušeného dění na sociálních sítích je to podobné.

Na ty pěsti na Facebooku skoro došlo. - Foto: Profimedia.cz

Čirou a ničím nezkalenou rozkoš mi za to přinesla návštěva na facebookové stránce poslance Václava Klause mladšího. Debatovalo se tam totiž o umění. Poslanec postoval obraz Henriho Matisse Notre-Dame v pozdním odpoledni z roku 1902. A početní politikovi fanoušci se v komentářích neohroženě vydali na pole výtvarné kritiky. A jistým způsobem tak uskutečnili dávnou utopickou vizi stoupenců avantgardy, podle nichž měla jednou přijít šťastná doba, v níž se ze všech stanou básníci. Debata ve svém celku totiž měla jakousi poetickou kvalitu. Došlo na soudy kategorické („Existuje umění pro umělce, protože tomu nikdo jiný nerozumí, a pak umění pro obyčejný národ... Já jsem neumělec a nerozumím tomu, co se mi nelíbí.“), analytické („o to [schopnost malovat – pozn. red.] nikdy nejde, jde o to, jaké máte kontakty nebo jak vás budou propagovat po smrti“) i komparativní („To je někdy fakt sranda, ti slavní malíři – tohle by namaloval kdekdo.“). Mě nakonec nejvíc oslovilo následující vyjádření: „Mně se buď obraz líbí, nebo nelíbí. A názory odborníků mě opravdu nezajímají. Důležité je, jak to cítím já! A tady... spodní polovina ujde, vrchní je strašná.“ Může to znít jako odsudek. Ale je v tom i motivace pro člověka, ehm, mého typu, který se čas od času pokouší cosi vytvořit, zároveň přitom ví, že z něho už žádný umělec světového formátu nevyroste. Zkusit to zvládnout tak, aby ušla aspoň ta spodní polovina. Horní sice bude strašná jako vždycky, ale i tohle je nějaký pokrok. Dát to aspoň jako Matisse.   

1. května 2019