Všechno, co jsem chtěl, bylo zapadnout a vést šťastný život mezi lidmi, ale byl jsem zapuzený a odvržený, přinucený vést osamělou a bezvýznamnou existenci, to všechno proto, že lidské samice na mně nebyly schopné shledat nic hodnotného. (...) Je mi 22 a pořád jsem panic. Nikdy jsem nepolíbil dívku. (...) Nevím, proč vás, dívky, nepřitahuji, ale potrestám vás za to. Je to nespravedlnost, je to zločin. Není to fér.

Pisatel těchto slov se jmenoval Elliot Rodger. Potom, co si vylil srdce ve 140stránkovém autobiografickém manifestu, vyrazil v roce 2014 na v něm ohlášenou „trestnou výpravu“ a zavraždil šest lidí, pak spáchal sebevraždu. Po smrti se z něj stal „svatý Elliot“, postava uctívaná na diskusních fórech frustrovaných a militantních „incelů“ – mladých mužů žijících v nedobrovolném celibátu. K jeho „odkazu“ se na sociálních sítích hlásil i Alek Minassian, který loni v dubnu zavraždil dodávkou deset lidí v ulicích Toronta. Dva hluboce narušení mladí muži, kteří ale měli cosi společného s rostoucí skupinou vrstevníků – život bez sexu.

Z něj jako kdyby se stávala relativně vzácná komodita, současný Západ žije v čase „sexuální recese“, jak svůj velice obsáhlý text na to téma v časopise The Atlantic pojmenovala Kate Julianová. Její tezi potvrzují i čerstvě publikovaná data z každoročně v USA prováděného Všeobecného společenského průzkumu. Podle něj v roce 2018 nezažilo sex 23 procent Američanů mezi 18 a 29 lety, v historii průzkumu to je rekordní počet. Výrazně častěji přitom v celibátu žijí mladí muži (29 procent – to už se pomalu blíží ke třetině) než ženy (18 procent), rušnější sexuální život než americká mládež mají podle průzkumu tamní padesátníci a padesátnice. Proměna sexuálního života mladých lidí probíhá až dramaticky rychle, čísla deset let stará jsou oproti těm loňským přibližně třetinová. Trend potvrzují i další průzkumy a zjevně se netýká jenom Ameriky, ale i dalších vyspělých zemí. „Globálním lídrem“ je v tom ohledu Japonsko, podle čerstvě publikovaného průzkumu prováděného japonskými a švédskými sociology je japonských panen a paniců do čtyřiceti let asi čtvrtana (v kategorii 35–39 let je to asi deset procent, na rozdíl od Států je v tom ohledu v Japonsku jen nevelká disproporce mezi muži a ženami). Značný úbytek sexu výzkumníci ale zaznamenali i v čím dál méně početných japonských manželstvích, asi v polovině z nich dojde na „věc“ méně než jednou za měsíc. Důvody pro to se uvádějí různé, často ekonomické – pracovní nejistota, obtížná dostupnost bydlení a také únava z práce nebo ztráta zájmu o sex, upřednostňování jiných sfér života. Poslední český průzkum sexuálního chování probíhal v roce 2013, loni se měl opakovat, z finančních důvodů se tak nestalo. Ten zaznamenaný úbytek sexu se může zdát v ostrém protikladu k vývoji práva i veřejné debaty – o sexu se mluví a píše velice často, společnost se stává vstřícnou vůči jeho formám dříve marginálním nebo rovnou tabuizovaným, žádná forma sexu a partnerského soužití není apriorně špatná, pokud je konsenzuální. Nezdá se ale, že by tohle uvolnění vlilo mladým lidem do krve dávku elánu.

Ten úbytek sexu se dá zčásti vysvětlit ztrátou zájmu (lidé by mohli, ale nechtějí) i ztrátou příležitostí (chtěli by, ale nemohou). Nezdá se, že by měl jednu hlavní příčinu – spíš vzniká souhrou mnoha různých vlivů, u většiny z nich se ovšem nedá předpokládat, že by vbrzku ustaly, naopak je pravděpodobné jejich posilování a v důsledku toho i další vzrůst „sexuální chudoby“. Jedním z nejdůležitějších jistě je pokračující pokles počtu lidí, kteří žijí v dlouhodobém partnerském vztahu – ti mají sex o dost častěji než singles. Roli hraje i míra času a energie, kterou lidé vynakládají na život ve virtuálním světě – na to, aby se dva mohli pomilovat, se musejí nejdříve potkat, a aby se mohli potkat, musejí vyjít z domu, nesedět uvnitř za monitorem. Nerovnost na sexuálním „trhu“ paradoxně zvyšují masově používané seznamovací aplikace – například Tinder. Podle Julianové je naprosto mylná představa, že díky nim mají lidé daleko víc sexu – většinou na jednu noc – než dřív. Někteří ano. Najít partnera či partnerku, ochotného si aspoň psát přes mobil, ale může vyžadovat usilovnou práci, zvlášť pro člověka, mezi jehož přednosti nepatří, že vypadá dobře na fotografii, a vůbec postrádá požadované parametry. Díky seznamovacím aplikacím mohou mít někteří lidé hodně bohatý sexuální život, roste ale i skupina „trosečníků“ digitálních seznamek. Tradičnější metody seznamování jsou zároveň v úpadku – přijít k neznámé ženě na baru (pokud tam vůbec nějaká bude) a pokusit se zapříst konverzaci je mezi mladými Američany nezřídka považováno za nepřípustné, průzkumy uvádějí, že asi pětina z nich považuje pozvání na drink za formu sexuálního obtěžování (podobný vývoj v Česku zatím zjevně nehrozí).  Výsledkem je, že člověk, který se nechytá na Tinderu, nemusí mít moc příležitostí to kompenzovat nějak jinak.

Ubývání sexu může také souviset s trendem oddalování dospělosti, mladí lidé později nastupují do práce, déle žijí u svých rodičů, v dospívání jsou často pod jejich větší kontrolou, to všechno jim mimo jiné může komplikovat sexuální život. Na rozdíl od skutečného sexu je velmi široce a velmi snadno dostupná pornografie, což může ostýchavější nebo zklamané lidi vést k tomu, že se s ní spokojí jako s náhražkou, která ale má svoje výhody: nevystavuje je potenciálním nepříjemnostem, nákladům a tak dále. Zároveň může pornografie posílit zábrany vůči sexu tím, jak nerealistický jeho obraz prezentuje a do jakého světla staví gymnastické schopnosti a tělesné proporce diváků, kteří mohou získat dojem, že nikdy nemohou být schopni očekávaného výkonu. Podle některých autorů se ale tahle sugestivní schopnost pornografie přeceňuje, většina jejích konzumentů dobře ví, že sleduje fikci, která s realitou sexuálního života nemá moc společného. Pokud se ale někdo pravidelně a často ukájí před monitorem, nemusí mít pak chuť ani sílu, když se objeví šance zažít něco ve skutečnosti. Široká dostupnost a masové užívání pornografie, zvlášť velmi stylizované animované pornografie hentai, se často uvádí jako významná příčina japonské „sexuální recese“. To je důležitá složka obrazu Japonska jako země budoucnosti, v níž izolovaně žijící lidé kompenzují svou samotu náhražkovým sexem i náhražkovou společností elektronických domácích zvířat a virtuálních domácích asistentů a společníků, kterým je možné poslat cestou z práce esemesku a dočkat se odpovědi, jak se těší, až pán dorazí domů.  

A možná to nejdůležitější – přes všechnu tu deklarovanou vstřícnost je sex z principu nebezpečná věc. Nutí člověka opustit bublinu bezpečí, vystavit se situaci, kterou nemusí mít úplně pod kontrolou, riziku. Vůbec ne nutně v nějakém kriminálním smyslu, ale v jaksi intimním. Může zklamat sám sebe nebo být zklamaný někým jiným, vydat se někomu, kdo nakonec zjistí, že o to ani nestojí, může zažít, jak se nějaká očekávání nenaplňují nebo i obracejí ve svůj protiklad, zvlášť jsou-li ta očekávání nerealistická. A v situaci, kdy spolu jdou do postele lidé, kteří se sotva poznali, stávají se ty nedobré možnosti pravděpodobnějšími. Sex nemá záruku dobrého nebo uspokojivého konce, je tím protikladný pro dnešek charakteristické potřebě být za každých okolností v bezpečí nejenom před traumatem, ale třeba i zpochybněním nebo nevhodně zvoleným slovem, brát jako své nezadatelné právo, že se věci budou vyvíjet podle mých představ. Ve světě, s nímž lidé spojují podobná očekávání, pro sex moc místa nezbývá. Navíc v posledních letech – kvůli kampani #MeToo a vůbec zvýšenému zájmu o otázku čím dál šířeji chápaného a subjektivněji interpretovaného sexuálního obtěžování – může sex a třeba i s ním související nedorozumění a zklamání dostat člověka do problémů. Opatrnost nebo rovnou zdrženlivost se mohou zdát jako rozumné postoje.

Sexu je ve vyspělém světě čím dál méně. Je to ale nutně špatně? Média v posledních letech objevila skupinu tzv. asexuálů, kteří necítí touhu po fyzické lásce a dokážou vést romantický život i bez ní. Podle některých badatelů je sex, který mizí, především ten špatný, vedoucí ke zranění a traumatu. A jistě jsou lidé, kterým nedostatek sexu nijak zvlášť nechybí. Novinář Jeremy Schneider v textu pro server nj.com píše, že život úplně bez sexu nebo s málem sexu je pro něj v něčem osvobozující. „Společnost učí muže, že existuje souvislost mezi sexuální výkonností, úspěchem a štěstím. Někdy to vede k pocitu, že člověk musí být šťastný, když má sex, a je s ním něco v nepořádku, když není. ‚Jsi přece mladý muž! Někam si vyraz a přiveď si domů nějaké holky (kluky)!‘ Je to nesnesitelně archaické. Zařiď si život po svém. Jestli chceš čekat na toho pravého partnera nebo se soustředit na jiné aspekty tvého života, je to v pořádku. A jak výsledky průzkumu ukazují, uvědomuje si to možná čím dál víc mladých mužů, protože žít bez sexu neznamená konec světa.“

Jenomže – s mírnou nadsázkou řečeno – konec sexu v jistém ohledu znamená konec světa, aspoň toho lidského. Sex ještě stále je tím nejrozšířenějším způsobem „výroby“ dětí, bez něj bude populace stárnout a vymírat. A jeho úpadek cosi o společnosti vypovídá. Je to forma toho nejbližšího spojení mezi dvěma lidmi, je to taky známka vitality. Je-li ho ve společnosti čím dál méně, říká to cosi o její chuti k životu. Mladá generace Američanů, pro kterou je sex vzácnější, je podle Všeobecného společenského průzkumu také ta nejméně šťastná – jistě to může mít víc příčin, ale souvislost s ubývajícím sexem je podle psychologů velice průkazná. Protože pro většinu těch, kdo se jaksi ocitli v celibátu, to nebyla volba. A pokud se mezi statisticky významnou částí populace stanou běžnými pocity izolace, osamělosti a v nejhorších případech i sexuální frustrace, nemůže to nemít vliv na atmosféru ve společnosti a vůbec na její život včetně politiky.