komentář Ondřeje Štindla

Virtuální svět zkreslí všechno. I kojení

komentář Ondřeje Štindla
Virtuální svět zkreslí všechno. I kojení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na Václavském náměstí v centru Prahy se dějí věci – někdy dějinné, jindy aspoň bizarní. Včera dopoledne se tam sešla zvláštní skupina – šest mladých žen a násobně větší počet novinářů připravených zaznamenat jejich protest, manifestační kojení v prostorách Raiffeisenbank. Nedávno totiž odtud ochranka jednu kojící matku vyvedla, posléze se za to tak trochu omluvila. Meritum toho sporu necháme teď stranou, také je naprosto jasné – ochranka se zachovala naprosto nemístně, matky na veřejnosti nekojí jen tak z plezíru, je správné to nějak respektovat. Zajímavá je ale i ta disproporce mezi „velikostí“ té události ve virtuálním světě a v tom skutečném. 

Uživatelé sociálních sítí, nebo aspoň některých „bublin“ v nich mohli mít dojem, že Česko žije především kojením na veřejnosti a jeho (ne)vhodností. Internetem létala stanoviska jedno za druhým, kdekdo k nim cítil potřebu přidávat ještě vlastní komentář. Protest v bance byl ohlášený dlouho dopředu, když ale udeřila jeho hodina, dostavili se na místo především a v hojném počtu novináři. Příznačné. Říká se to pořád dokola – žijeme v době inflace informací, nebo spíš informačního tornáda, které se řítí krajem a vtahuje do sebe spoustu nepořádku. Úkolem tzv. seriózních médií v téhle situaci není jenom nové informace objevovat, ale také ty, které poletují virtuálním světem, nějak utřídit, hierarchizovat, protože virtuální svět sociálních sítí a skutečnost venku se řídí jinými pravidly, důležité v nich jsou jiné věci. A média by měla přece jenom dávat přednost skutečnosti.

Jenomže v situaci, kdy o ně publikum ztrácí zájem, protože zpravodajství přece má být zadarmo, to mohou jenom těžko dělat. Zhusta nemají kapacitu na víc než právě sledování sítí, překlápění tam nalezených zpráv a „faktoidů“ do svého zpravodajství. Nakonec i pro ně se stává dění na síti otiskem reality a skladba názorů tam vyjádřených obrazem reálného veřejného mínění a jeho preferencí. A když na Facebooku zrovna frčí kojení, mohou propadnout dojmu, že ve skutečnosti je to také tak, že nejdůležitější nebo nejzajímavější, co se v zemi děje, jistě bude to, o čem se lidé hádají na sociálních sítích. Pod vlivem toho se pak zpravodajové dostaví na místo toho zásadního protestu a zjistí, že je o dost komornější, než novináři i organizátoři čekali. Protože z řečí na síti se obraz světa a dění v něm složit nedá, věci, které se tam zdají významné, ve světě žádný velký význam mít nemusejí – virtuální svět jako kdyby sestával z množství extrémně zveličených maličkostí, které na chvilku strhnou masovou pozornost, získají tím zdání jakési důležitosti a pak jsou promptně zapomenuty.

Sledování toho může být způsob zabíjení času, odvozovat z internetového provozu nějaké důsledky pro skutečný svět může být dost ošidná věc – jak zjišťují a jistě dál zjišťovat budou třeba i politici nebo aktivisté, kterým to na Facebooku funguje bezvadně a již mají pocit, že za nimi stojí přinejmenším půlka světa, a v realitě zažijí překvapivou srážku s bezvýznamností. To informační tornádo mezitím fičí dál, večer po malém protestu, který uzavřel vzrušenou debatu o údělu kojících matek, facebookové zástupy ztichly při pohledu na hořící chrám Matky Boží. Ale jenom na chvilku. Pak se to rozjelo zas.