komentář

Je těžké být v Česku kardinálem

komentář
Je těžké být v Česku kardinálem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sněmovna přehlasovala senátní veto a rozhodla, že církevní restituce by měly být zdaněné. Dalo se to čekat – komunisté tím podmiňovali toleranci Babišově vládě. Absurditu a amorálnost to ale rozhodnutí dolní komory neubírá. V jistým způsobem absurdním postavení se v téhle souvislosti ocitá také katolická církev, respektive její vedení. Zdanění církevních restitucí ve sněmovně podpořily vládní strany ANO a ČSSD, spolu s nimi komunisté a SPD. Tedy strany, které reprezentují (v případě sociální demokracie ne celek partaje), řekněme, národovecký proud v českém veřejném životě. Premiérovo hnutí v tom ohledu jistě není konzistentní (v čem taky je?), Andrej Babiš ale jistě vnímá, že tohle politické sousedství je z hlediska udržení si dominance pro něj jistě bezpečnější.

Pokud tuzemské národovectví budeme brát jako širší součást veřejného života, která se neomezuje jenom na politiku, je potřeba mezi jeho čelné představitele počítat, kromě prezidenta, řady publicistů a dalších osobností, také primase českých katolíků – kardinála Dominika Duku. Dá se tedy říci, že pro zdanění restitucí hlasovali lidé, kteří se jindy prezentují spíš jako kardinálovi spojenci.

Nic zas až tak překvapivého na tom není – dnešní tuzemské národovectví je z větší části protikatolické či vůbec proticírkevní, těžko to může být jinak v zemi, pro niž je charakteristický ateismus a kde církve z průzkumů vycházejí jako instituce značně nepopulární (zároveň jsou si zdejší ateisté velmi jisti tím, která forma křesťanství a vůbec čí víra je autentická a čí ne). Občasné řeči o obraně křesťanských hodnot na tom nic nemění. Nejvyšší představitel největší české církve k národovectví ale politicky inklinuje. Dostává se mu za to někdy slovních projevů úcty. Dukova velmi zjevná náklonnost k národovectví a (často jen nominálně) konzervativním politikům může působit jako pragmatická volba. Ve střetu mezi soudobými západními pokrokáři a nacionalisty mohou ti druzí působit z hlediska katolického hodnostáře jako to menší zlo. I tenhle postoj ale může být krátkozraký – pro zdejší národovecké lídry (v širším slova smyslu) je katolická církev občas užitečný nástroj, třeba když je potřeba dát najevo oddanost a zájem o tradiční evropské hodnoty, nebo když se církev hodí jako spojenec v boji proti tomu či onomu. Je to ale spojenec jaksi zbytný, ze kterého je možné vždycky udělat toho starého dobrého strašáka a ohledy na něj moc nebrat. Dukova strategie politické aliance s národoveckými silami nakonec moc prozíravá není. Soudobá „kulturní válka“ v Česku často připomíná střet dvou táborů bez paměti a tradice, pro katolickou církev – jako instituci s pamětí a tradicí – by asi bylo prozíravější držet si od téhle politické pěny dní trochu distanc.