V BUBLINĚ

Ze strašidelného zámku přes Chile do postele

V BUBLINĚ
Ze strašidelného zámku přes Chile do postele

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Uživatelé sociálních sítí na sebe mohou být právem hrdi. Nenechali se zviklat slunečním svitem, jarním povětřím, cvrlikáním zpěvného ptactva, kvetoucím stromovím ani zmrzlinou u stánku na rohu. S neztenčenou intenzitou hleděli na monitory, zaujímali stanoviska, dělili se o ně se světem, reagovali na stanoviska jiných a častovali se invektivami. Tak je to správné, tak to má být. 

Hladkému chodu výroby názorů minulý týden významně napomohl prezident Miloš Zeman. Už v pondělí jeho úřad zveřejnil fotografie z jeho návštěvy pražské matějské pouti. Na jedné z nich s mírně melancholickým zalíbením hledí na perníkové srdce, jímž tam byl obdarován, sedí přitom v jakési neosobní kancelářské místnosti, za ním je vidět kus dveří (na kompozici fotografií by Jiří Ovčáček mohl ještě trochu popracovat). Na dalších je usazen ve vláčku, který se chystá vyrazit do útrob atrakce strašidelný zámek. Za ním je usazená ochranku, zajímalo by mě, zda zasáhla, když na Miloše Zemana za zatáčkou vybafl nějaký ten papundeklový strašák. Lidé z mé bubliny k těm fotografiím přidávali nevěřícné, pobavené či pobouřené komentáře. Já na nich nic zvláštního neshledal. Svítí sluníčko a není co dělat. No tak pojedeme na matějskou. Zařiď to, Mynáři. A venku už se řadí kolona. Taky bych si dal říct.

Zaznamenána byla i mnohá významná výročí. Například minulý pátek uplynulo osm let od jednoho z nejvýznamnějších mezníků moderního českého prezidentství – tiskové konference Václava Klause během návštěvy Chile. Hlava českého státu tam před kamerami provedla, řekněme, úkon, jímž zrekvírovala pro osobní účely jakési chilské ceremoniální pero, pochopitelně dost drahé (v pozdějších explikacích z Hradu bylo popsáno termínem „průpiska“). Záběry, na nichž  si VK nejprve pero zálibně prohlíží a po chvilce nenápadně uklízí do kapsy, vzbudily mezinárodní pozornost, objevovaly se i v amerických talkshow, sloužit měly jako zdroj pobavení. Je to, myslím, k tehdejšímu českému prezidentovi dost nespravedlivé. Ten úkon byl proveden dost zkušeně, dalo by se říct mazaně a zároveň s přidrzlým sebevědomím hodným rockové hvězdy nebo aspoň Václava Klause. Zároveň vycházel z racionální úvahy – pod svícnem bývá tma. A hlavně publikum se na podobných tiskových konferencích nedívá zrovna pozorně, lépe řečeno spíš tupě zírá, a pokud někdo snad náhodou vnímá, sleduje toho, kdo zrovna mluví – v tomto případě chilského prezidenta. Ten český udělal, co udělal, a stal se kvůli tomu později terčem posměchu. Mělo by se mu ale přiznat, že to skoro vyšlo. Přímo na místě si jeho počínání nikdo nevšiml (i když vlastně – třeba všiml, ale co se má v takové situaci dělat? Stoupnout si a zvolat: Pane prezidente, vraťte to pero, dobře vás vidím?). To, že nějaký úkon proběhl, vyšlo najevo až později.

Jiná historie. Milanu Kunderovi bylo devadesát let. I to bylo na sociálních sítích řádně zaznamenáno a rozebráno. Zatímco v médiích se spisovatelovy narozeniny připomínaly v duchu spíš uctivém, na Facebooku se našli i tací, kteří se do jubilujícího Mistra s chutí opřeli. V takové době to žijeme. Třeba přední český anglista Kunderovo dílo zhodnotil slovy: „Kundera sem, Kundera tam. Mně je ten člověk i autor celkem lhostejnej, ale s pobavením sleduju tu hysterii kolem jeho životního jubilea. A teď nechávám stranou jeho práskačskou a stalinistickou minulost – že se k tomu nedokázal ani po letech postavit čelem, to svědčí o něm jako člověkovi, ne jako autorovi. Ale mně přijde zoufale trapnej i jako autor. Kašírovanej koktejl špatnýho sexu a špatný filozofie... ale je fakt, že v určitý době na to jistý intelektuálský kruhy slyšely. Ale to přejde. Ve zkoušce věků Kundera prostě neobstojí.“ Pochopitelně to rozpoutalo živou výměnu názorů. Mimo jiné se polemizovalo o kvalitě sexu a filozofie v Kunderových prózách. Jeden z debatérů srovnal česko-francouzského autora s Michelem Houellebecqem, jehož filozofie prý taky za moc nestojí, ale sex popisuje působivě, všechna čest. Nesetkalo se to se souhlasem – sex u Houellebecqa je prý jenom laciné porno. Čímž se dostáváme k otázce: existuje v literatuře přímá úměra mezi kvalitou sexu a kvalitou filozofie? Je možné nedostatky v jedné sféře kompenzovat druhou? Anebo spíš se od spisovatelů, kteří pohoří na objasňování vztahu bytí a jsoucna, dá předpokládat, že zklamou i v posteli (myšlena je postel pomyslná)? Hloubejme o tom.  

12. dubna 2019