Provařené dny 2: Litva opět zrazena
V prvním hlášení jsem zmínil své provinění vůči Litvě – místo abych zhlédl ceněný snímek o těžkém osudu litevského řezníka v Bruselu, zvolil jsem zbaběle upíjení kávy na terase a kontemplaci tamtéž.
Ondřej Štindl
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Články autora
Provařené dny 1: Čas pro Julianne Mooreovou i litevského řezníka
To, že na červeném koberci lidi vypískali ministryni financí, si přečtu až v ranních zprávách, dovnitř žádný velký pískot nedolehl, tam obvyklým způsobem zurčilo šampaňské a šuměly róby celebrit středního doletu.
Komu se Babiš směje? A směje se?
Sociální sítě pochopitelně žily očekáváním nedělní demonstrace na Letné – vy už víte, jak to tam dopadlo, já ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, ještě ne. Ale názory by byly.
Táta Babiš se vděku nedočká
Premiér Andrej Babiš má specifický talent vypustit čas od času do veřejného prostoru sentenci, která toho v několika málo slovech shrne skutečně hodně.
Vzletně k Letné
Dnes odpoledne nastane ta podle mnohých velká chvíle. Protibabišovská demonstrace na pražské Letné v režii spolku Milion chvilek pro demokracii. Je to docela riskantní podnik, po shromáždění na Václavském náměstí, kterého se podle optimističtějších odhadů účastnilo 120 tisíc lidí, to „jeviště“ ještě výrazně zvětšit, přesunout místo konání někam jinam, kde to má značné historické konotace, kde je ale také velmi výrazně vidět, kolik lidí přišlo; ne dost velký zástup se na té pláni snadno ztratí. Na druhou stranu, kdo nic neriskuje, taky nic nevyhraje. Třeba budeme dnes ještě všichni překvapeni – rád bych byl.
Další setkání hmyzu a politiky
Na sociálních sítích pokračuje sezona hmyzu. Vzduch se ještě chvěje tlukotem křídel živočišného druhu „motýle“, teď se jím ale především nese hromový bzukot smrtí posedlých lumků. Nebo lumíků. Věc je složitá.
Na výletě s Klausem. Kdo všechno ví, nemusí se ptát
Bývalý prezident Václav Klaus vyrazil na cesty, jeho zvykem je podělit se s čtenáři o své zážitky, učinil tak i tentokrát.
Je liberální demokracie (dnes) možná?
Žijeme v časech mnohosti slov a jejich neustálého, snad až exponenciálního zmnožování. Zároveň se také slova ztrácejí, často jsou to i důležitá slova, užívána jsou ale natolik volně a ve významech často protichůdných, až ztratí jakýkoli význam, veřejnou debatu pak už jen spíš zamlžují, než aby ji projasňovaly. Tenhle smutný úděl postihl i slovo „liberalismus“ – člověk ho často slyší, jako kdyby mohlo znamenat cokoli.
Proč právě Černobyl?
Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?
Radostný film pro naše časy
Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.
Letenky zdarma? Nikdy, nenávistnice
Sociální sítě zrovna nepovzbuzují uživatele ke snaze být v názorech aspoň trochu konzistentní. Čas na nich plyne dostatečně rychle na to, aby včerejší pobouření nad skutečností X nestálo dnešnímu rozechvělému komentování jí protikladné skutečnosti Y. Jsou politici, kteří v téhle emocionální a názorové nestabilitě umějí dobře plavat a těžit z ní. Třeba Václav Klaus mladší, který je na Facebooku přítomný docela silně a umí to s ním – ve smyslu dostává z něj, co potřebuje, a jistě pro to vynakládá úsilí, je schopný si to, řekněme, odpracovat.
VKml.: Babišův nový spojenec?
Poslanec Václav Klaus mladší si rád postěžuje na média, když je příležitost. Měl by jim ale být velice vděčný, dá se předpokládat, že to dobře ví. Jeho popularita je do značné míry dílem médií, která jeho slova šířila a šíří v míře neodpovídající jeho významu, obsadila si ho do role, již obsadit potřebovala, a Václav Klaus ml. ji vděčně hrál a hraje. Taky umí dobře pracovat s publikem, respektive s tím jeho segmentem, který je pro něj důležitý. Zprostředkovat žádoucí emoce, nezatěžovat myšlenkami.
Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara
Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.
„Devadesátky“ jako „osmdesátky“. I pro Piráty
Sněmovna podpořila komunisty navrhované usnesení o zločinech privatizace devadesátých a počátku nultých let, kdy podle dokumentu došlo „k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily“. Může to působit jako prkotina – aspoň ve smyslu dopadu toho rozhodnutí na život v Česku a místní politiku. Ale není. Vlastně je to důležitá věc.
Andrej Alighieri
Nejvýraznější postavou na tuzemských sociálních sítích byl minulý týden předseda vlády Andrej Babiš – jak překvapivé... Než v souvislosti s uniknuvším auditem došlo na obvyklou mučednickou etudu, střihl si i výstup v roli básníka. Na pole dnes značně populární slam poetry premiér vstoupil během projevu před česko-německou obchodní komorou, kdy začal improvizovaně a slovy nehledanými popisovat vztah svůj, svého hnutí i „své“ země k přírodě.
Co s nepříjemnou pravdou o Kingovi?
Každá země potřebuje svoje mýty a hrdiny, ikony. Pro Američany různých ras a sociálního původu je jednou z nich reverend Martin Luther King, vůdce boje černých Američanů za občanská práva, který byl v roce 1968 zavražděn. Ve Státech se slaví jeho den, jsou po něm pojmenovány spousty ulic, všude možně stojí jeho pomníky, zpívá se o něm. Je to také hrdina, ke kterému se mohou přihlásit všichni – levicoví bojovníci za sociální rovnost i křesťané či stoupenci přesvědčení, že barva kůže nemá hrát v lidském životě roli.
Písně na konec jara
Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.
Pravda je přežitek?
Ve Švédsku byla spolužáky i učiteli šikanována dívka, která se odmítla účastnit studentské stávky za klima. Zpráva o tom se mohutně sdílela na sociálních sítích, dokonale totiž odpovídá představám, jež mají lidé, kteří se staví skepticky k studentskému hnutí za boj proti klimatickému hnutí a nekritickému obdivu k jeho tváři – Švédce Gretě Thunbergové.. Ta zpráva ale působí podezřele – nikdo v ní není jmenovaný, nedá se z ní poznat, kde ve Švédsku by ta škola vlastně měla být.
Obětovat se za demokracii poslechem Nedvěda
Minulý týden byl Facebook plný fotografií z pražského Václavského náměstí, konala se tam další demonstrace za nezávislost justice a proti premiéru Babišovi, účast byla hojná a na sociálních sítích průběžně dokumentovaná. Já se nezúčastnil z důvodů nikoliv principiálních, prostě se to nějak sešlo. Nějak jsem tu demokracii nebránil, nechal jsem za ni krvácet jiné.
Poplakat si s premiérkou
Britská premiérka Theresa Mayová minulý týden oznámila, že začátkem června podá rezignaci (o politických souvislostech jejího kroku více v komentáři kolegy Ondřeje Šmigola). Největší pozornost na jejím rozlučkovém projevu neupoutala ani slova, která v něm řekla, ale to, že v jeho závěru přemáhala slzy – nepříliš úspěšně. Pláč premiérky byl vyhodnocován a analyzován v mnoha komentářích – v britských médiích a na sociálních sítích. Kdekoho udivil nebo přivedl k názoru, že Mayová plakala jaksi špatně, že se jejím slzám nedalo věřit a podobně.
Pan náměstek zpívá zpěv o jeskyňce
Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka.
Založte si stranu, demonstranti!
Premiér Babiš se nehodlá sejít s Mikulášem Minářem ze skupiny Milion chvilek pro demokracii, která pořádá protivládní demonstrace v centru Prahy (Minář předsedu vlády vyzval k televizní debatě). A lidem, kteří se na manifestacích v rostoucím počtu scházejí, doporučil, ať si založí vlastní politickou stranu. Je to, řekněme, standardní odpověď českého vládního politika v podobné situaci – podobně při takových příležitostech reagoval už Václav Klaus.
Jak skončit Hru
Skupina lidí v čele se dvěma muži na koních prochází branou ve velké zdi a vyráží na cestu divokým krajem, bůh ví, co je tam čeká, jeden z jezdců si asi v duchu promítá tu dlouhou cestu, která ho přivedla až sem. Střih do černé. Titulky. A je dohráno. Po osmi letech od premiéry prvního dílu skončil seriál Hra o trůny, adaptace knihy George R. R. Martina. Díla, které získalo globální popularitu a jeho vyvrcholení miliony fanoušků očekávaly s velkým napětím.
Ve společnosti sériového vraha
Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.
Den vítězství s nevychovanou klobásou
Minulý týden byl v bublině spíš klidný, asi se na tom podepsala kombinace prodloužených víkendů a zvýšená biometeorologická zátěž. Nebo se podepsala na mně a zabránila mi vnímat přes vrstvu mžitek dramatický potenciál probíhající virtuální debaty. Bylo výročí konce války, většina Evropy si ho připomínala 8. května, agilní (i když asi ne výrazně početná) slavjanofilská sekce tuzemského Facebooku to ale rozjela tradičně o den později, na Děň Pobědy.
Příležitost dělá fízla
Pomalu nemine chvíle, aby člověk neslyšel nebo nečetl nějakou tu veledůležitě pronesenou historickou analogii – Evropská unie se nijak neliší od někdejšího Sovětského svazu, kvůli rozšířenému odporu proti přijímání uprchlíků žijeme v ekvivalentu nacistického Německa třicátých let, současný český systém se v ničem podstatném neliší od normalizačního komunismu, případně je ještě horší...
„Milost“ pro Dannyho Bakera
I v těchto časech inflace pohoršení je docela výkon pobouřit veřejnost jako celek – všechny zleva doprava, přes hranice společenských tříd a etnických skupin. Ale občas se zadaří – naposledy britskému rozhlasovému DJ a komikovi Dannymu Bakerovi. Taky kvůli tomu přišel o práci – BBC zrušila jeho pořad.
Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor
Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.
O Bohu i bez něho
Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost.
Babiš má pod čepicí
Slavné májové dny. Váhám, zda připsat vysvětlivku pro nepamětníky, nakonec se rozhodnu, že to nechám být. Takže. Slavné májové dny. Šeříky by byly v počtu docela hojném, tanky zatím nikoli. Na sociálních sítích to taky pěkně kvetlo, každý den to tak je. Výrazné výkony minulý týden podávalo hnutí ANO, jehož představitelé to odmakali i ve virtuální světě. Především Andrej Babiš, který ve čtvrtek představil kampaň ANO před volbami do Evropského parlamentu.